Časopis Umělec 1998/3 >> Hra na umění: Art Book Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 1998, 3
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Hra na umění: Art Book

Časopis Umělec 1998/3

01.03.1998

George Gessert | umělec | en cs

It is not immediately apparent that all of David Stairs’ artists’ books were done by the same person. Automatic Ambiance is in the form of long black-and-white photostrips, and documents a night spent in a photobooth. Tactical Aesthetics has a conventional format. Pages of text alternate with full-page color photographs of dioramas. In one diorama, toy soldiers march through a plate of blintzes. In another, clothespins crush combatants. The text describes a chaotic art war in which various factions, including the Arts Revolutionary Council, Formalists, Giant Wahoos, and Savidges are pitted against one another. Boundless cannot be opened. It is a circular artists’ book, wirebound around its entire circumference. Asperity is a collection of texts screeprinted on sandpaper. Each page contains two sets of facts: one regarding a non-industrial culture, the other regarding our own. My Art Book consists of color reproductions of Stairs’ gouache paintings tipped into a line notebook with handwritten commentary accompanying each work.
Running through these works are some common concerns. Stairs has an ongoing interest in art as an elaborate form of play. What does it mean to see art as a play? Each of Stairs’ bookworks suggests different answer to that question. Automatic Ambiance is part joke, part exploration of book form, and part performance. It draws attention to itself through audacity and wit. The nude self-portraits in Automatic Ambiance seem not so much exhibitionistic as insistent that art be adventurous and inclusive.
Tactical Aesthetics moves from play to games. In addition to employing the most literal imagery of games, toy soldiers, Tactical Aesthetics announces itself as a manifesto. But it declares no intention except one: to manuever among the multitude of forces in the art world. With such an intention, Stairs’ eclecticism would seem to be less a matter of esthetic or philosophical commitment than of opportunism. But Stairs avoids the pitfalls of cynicism by not lingering with the kinds of eclecticism that look most contemporary. In his next book, Boundless, Stairs plays with what art in the 1980s at its most visible and superficial rebelled against: Greenbergian esthetics. Boundless takes the book form to a logical extreme, the unopenable book. Here the book becomes totemic object, a formalist exercise that only partly negates its own formalism by using the most everyday materials and proceses, such as laminated covers.
After Boundless, Stairs’ interest in play and games deepens to include a vast range of human activities. My Art Book and Asperity involve comparisons between seeming primitive societies and our own. Stairs finds more similarities than differences. In My Art Book, Stairs’ finest artists’ book, in my opinion, wild animals freely mingle with human beings, and the whole artifice of civilization appears to be only a twist of nature playing itself out according to rules at best imperfectly misunderstood by the players.
Play in Stairs’ work involves aspects of life as light as fashion, and as serious as the nature of power, what began with a night in a photobooth evolved into works in which the artist is scurely pitted against opponents as formidable as vanity, cynicism, and despair.
Technically Stairs is something of a virtuoso. Sometimes he gets tangled in his own cleverness, especially in his prose, but also occasionally in his choice of materials, such as sandpaper, which is forbiddingly difficult to print on. But like Coyote, he usually extricates himself at the last minute. In the process he entertains, extends book form, and holds up a mirror to the human condition.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…