Časopis Umělec 2004/2 >> All Tomorrow’s Art — A Party Přehled všech čísel
All Tomorrow’s Art — A Party
Časopis Umělec
Ročník 2004, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

All Tomorrow’s Art — A Party

Časopis Umělec 2004/2

01.02.2004

Tony Ozuna | en cs

All Tomorrow’s Parties je román kyberpunkového spisovatele Williama Gibsona. Patří k jeho nejlepším. A také je to jedna z nejčastěji se opakujících písní, kterou kdysi dávno nahrála Nico a Velvet Underground. A nakonec je All Tomorrow’s Parties noise and fringe rockový hudební festival, který se koná dvakrát do roka, jednou v Anglii a jednou v jižní Kalifornii. Festival v Anglii bývá na jaře na neobvyklém místě, v Camber Sands v East Sussex na východním pobřeží.
Tato oblast je považována za posvátnou, protože jen kousek odtud v zapadlé pobřežní vesničce Dungeness, se nachází chalupa filmového režiséra Dereka Jarmana a jeho mystická zahrada. Festival se koná na pláži ve velkém rekreačním areálu s obrovským hřištěm pro děti, které vypadá jako z komiksu, a s „Wacky Races“ tratí pro motokáry hned vedle zářivě modré dvoupatrové budovy, kde probíhají různé koncerty a představení.
Koncept festivalu připomíná dočasné výstavy v muzeu. Pořadatel přizve kurátora, který je hudebníkem, umělcem či spisovatelem, a ten vybere sestavu kapel či účinkujících, odpovídající jeho hudebnímu stylu, nebo donese sbírku CD. Kurátor by také měl vybrat lidi, o nichž si myslí, že hudebníky ovlivnili či k nim mají nějaký vztah. Díky tomu je sestava velmi osobní, je tu hodně přátel kurátora, ale i kapel z celého světa – pro kurátora (a jeho spřízněné duše) je to v podstatě sestava snů.
Letos se festival v Anglii konal dva víkendy – poslední v březnu a první v dubnu. Kurátory programu druhé víkendové soboty byli Sonic Youth, aristokrati newyorské alternativní či avantgardní hudby a umělecké scény. Kurátory nedělní (poslední) sestavy byli ředitelé festivalu Barry Hogan a Helen Cottage z Londýna, a jejich výběr byl odrazem výběru Sonic Youth – takže až na pár výjimek šlo většinou o monotónní bzučení, noise a feedback přes hlučné rockové bubny.
Když Sonic Youth vybírali skupiny pro první ATP festival ve Spojených státech (v Los Angeles v roce 2002), jednou ze skupin, o níž šlo nejvíce fám, byla Destroy All Monster (DAM), umělecká skupina a zároveň noise band ze sedmdesátých let, který založili Mike Kelly, Jim Shaw, Cary Loren a další přátelé, když ještě studovali v Ann Arbor, v Michiganu.
Spoluzakladatel DAM, Cary Loren, řekl: „Myslím, že termín anti-rock kapelu přesně vystihuje … DAM byl jakýsi soubor komplexního umění. Hudba byla součástí našeho vyjadřování, ale stejně tak tomu bylo s malbou, koláží, filmem, divadlem, fanziny, atd. Každý z nás přinášel jedinečný pohled na věc, a tyto posedlosti se scházely v jakémsi obrovském útoku, který vypadal jako anarchie, ale ve skutečnosti to byla vyvážená koláž ušlechtilých elementů. Rané performance byly čistě oslavou noise: zkreslený feedback, kvílící zesilovače, jekot, smyčky, mlácení do bubnů, atd., ale hráli jsme také jemně a klidně… Vycházeli jsme hodně z tradičních struktur, ale jednoduše jsme je roztrhali.
Hráli jsme sami pro sebe. Naše rané publikum bylo malé – a nedělalo nic jiného, než že se snažilo nás přimět, abychom PŘESTALI hrát. Často jsme hráli „po partyzánsku“, prostě jsme se objevili na párty a řekli, že jsme pozvaná kapela – vždycky nás umlčeli a donutili odejít. Často jsme hovořili o problému s reakcí diváků – a jejich základní nenávisti vůči nám –, ale přesto jsme dál nahrávali a zaznamenávali naši práci, všemu navzdory.“
Vysoké hodnocení Mika Kellyho (a také Jima Shawa) na umělecké scéně v polovině 90. let pomohlo podivnou skupinu vskřísit více než cokoli jiného. V té době vyšly jejich podomácku nahrané, nekvalitní nahrávky ze 70. let s názvem Ecstatic Peace u labelu Thurston Moore a také uspořádali několik představení, na nichž se opět sešli staří známí, a dokonce i úspěšné turné po Japonsku. Destroy All Monster bohužel nehráli v Anglii na posledním ATP, ale jejich pionýrská, obrazoborecká estetika – vizuální umělci se zapojují do hudebních představení – vždy ovlivňovala tvář festivalu.
V sobotu večer hráli Angelblood, na velké scéně v horním patře, právě před Vincentem Gallo, hudebníkem přestrojeným za hipstera, a hvězdami Sonic Youth. Podobně jako DAM, i Angelblood je zároveň hudební kapelou a uměleckou skupinou. Jsou z New York City z Brooklynu, a patří sem Rita Ackermannová (vokály), Lizzy Bougatsosová (vokály), Brian Degraw (baskytara), Dave Nuss (bicí), Matt Heyner a Anders Nilsson (kytara). Jejich styl není noise; je to neobvyklá kombinace temnější new wave 80. let a heavy metalu 70. a 80. let s nádechem východoevropského punku, který by se perfektně hodil do Prahy či do Budapešti. Mají temný, pesimistický tón, který nenajdeme u západních kapel. Angleblood má gotickou, zasmušilou zpěvačku (Bougatsosová), která spolu s veselou swingující kolegyní (Ackermannová) vytváří perfektní vizuální dojem podtrhující temný a neobvyklý zvuk kapely.
Podle Ackermannové je „Angelblood v podstatě umělecká skupina, která dělá nejen muziku, ale organizuje i skupinové výstavy po celém světě, v galerii Annet Gelink Gallery v Amsterdamu, v Peter Kilchmann Gallery v Zürichu, a v Printed Matters, Participant Inc., a Kenny Schackter/ Rove v New Yorku. Na jejich výstavách se Angelblood podílí buď instalacemi či happeningovým představením.“ Tyto performance-instalace jsou také temné a hlučné, vyvolávají animistické duchy, aby promlouvaly na zlověstná témata jako „Anti- Pure“ („Anti-čistý”), „Violence the true Way“ („Násilí je pravá cesta“) a „The Human Face is an empty Force, a field of Death“ („Lidská tvář je prázdnou silou, polem smrti“).
Na All Tomorrow’s Parties zahráli Angelblood skvěle a lidem se vystoupení líbilo. Ackermannová ale říká, že v New Yorku hraje kapela jen zřídka, a když už hraje, reakce diváků není tak pozitivní jako na ATP. „Angelblood je velmi osamělou kapelou. Nepatříme k žádné „scéně“ či hudebním kruhům. Většinou si nás zvou umělecké instituce, které se snaží propojit umění a hudbu, ale moc dobře jim do toho nezapadáme. Jednou jsme hráli na kraji lesa na pozemku jednoho umělce, basák seděl na vrcholku stromu a já s Lizzie jsme se válely po zemi pod stromem a zpívaly. Jindy jsme hráli ve velmi prestižním tanečním klubu v New Yorku, ale po patnácti minutách nám vypnuli proud a bubeník se naštval a hodil činel z jeviště, a tak nás okamžitě vykázali na ulici… ATP je zatím naše nejlepší zkušenost, zvuk byl dobrý, nechali nás hrát…“
Rita Ackermannová je nejuznávanější umělkyní v Angelblood, a také na festivalu byla umělkyní největšího formátu, alespoň letos. Přestěhovala se do New Yorku, když dostala stipendium od Hanes Foundation ke studiu na New York Studio School. Předtím studovala na Akademii výtvarných umění v Budapešti a na Akademii užitých umění ve Vídni. Narodila se a vyrostla v Budapešti, a tak je právě ona zdrojem temné a jedinečné východoevropské příchuti kapely.
Většina nedávných vlastních děl Ackermannové odráží temné násilí číhající v názvu Angelblood. Obraz Tanec divokého lovu (Dance of the Wild Hunt) tvoří kruh skrovně oblečených žen, jež tančí kolem plamene s lahvemi na hlavách – zdá se, jako by oheň sváděl je, a ony svádí plameny. Nad nimi se z plamene noří kostlivá, démonická postava – je to nepříjemný zjev, něco jako šaman, na dalším obraze sedí mladá blondýnka s holýma nohama ve fraku a cylindru na nahém člověku, jenž má hlavu děsivého zvířete. Zvíře olizuje tvář nahého, andělsky vyhlížejícího dítěte. Ackermannové zájem o nadpřirozené a pohanské rituály je podmanivý a svůdný.
Její dřívější práce, když debutovala v galerii Andrea Rosen v New Yorku v roce 1994, byly spíše punkové – prosté a přímé, jdou rovnou k věci. Připomínají komiksy bratrů Hernandezových, jsou ale hrozivější, protože Ackermannové umění je programovější.
Jiná skupina na letošním ATP, sestávajícím povětšinou z vizuálních umělců, byla Bardo Pond. Nejjednodušší by bylo říci, že zvuk Bardo Pond je hustý. Budeme-li přesnější, musíme zmínit například Black Sabbath ve směsi s obskurním krautrockem 70.let (německý psychedelický rock), kapelami jako Amon Düül II, Faust a Can. Smíchejte tyto kapely s tripovým free jazzem, a náhodně nahranými exotickými zvuky, včetně zvonů ze Staroměstského náměstí v Praze, a můžeme se pustit do popisování celkového zvuku Bardo Pond.
Pokusíme-li se obejít bez přirovnávání k jiným kapelám, představte si zvuk elektrifikovaného kolibříka: někdy je slyšet zvuk, se zákruty a proměnami písní; jindy je zvuk horečnatě zadržován, vznášejíc se na místě. Bardo Pond vytváří tak intenzivní stěnu zvuku, až se bojíte, že vám protrhne kůži, ale ona jen bzučí a hučí všude kolem vás.
Možná budete překvapeni, protože zvuk vás nenapadne a nezaútočí, jak jste očekávali. Je to zpožděný, zpomalený výbuch, který vám umožňuje dát se svou cestou. Jejich hudba vás nevede písní. Místo toho otevírá díru do vesmíru, abyste jej mohli jít sami prozkoumat. A oni zatím neustále prozkoumávají své nástroje. Jít na představení Bardo Pond je jako vydat se na expedici, a vaše mysl bude na konci cesty stejně vyčerpaná, jako osvěžená.
Až na bubeníka Eda studovali všichni členové Bardo Pond umělecké školy a všichni mají silné vazby na mladou uměleckou komunitu ve Filadelfii, odkud kapela pochází. Bratři Mike a John Gibbonovi, dva divocí vůdci kapely, jsou malíři; Mike studoval umění v Chicagu a v Los Angeles na Uměleckém institutu Otise Parsona. John studoval na Pensylvánské Akademii výtvarných umění, kde potkal Isabel Sollenbergerovou, něžný ječák kapely.
Clint Takeda, basista, je neuznávanějším členem kapely. Jeho kresby najdeme na většině přebalů nahrávek, a stejně jako jejich hudba je i jeho umění těžko zařaditelné.
Clint Takeda (1962) je japonsko-amerického původu, a vyrůstal v Japonsku i ve Spojených státech (nejprve v Michiganu, pak v Kalifornii). Fascinuje jej japonská kultura komiksů, otaku, superhrdinů (pisatelů manter), postavičky jako Astro Boy (Osamu Tezuka) a nukleární mutanti, hybridní monstra ze sci-fi filmů jako Ultraman Bira, Mothra a Monster X, kombinované s japonskými noise kapelami jako Acid Mothers a High Rise a ilustrátory jejich přebalů jako Imiri Sakabashira – to vše je v jeho dílech patrné. To vše vede k neskutečným sochám, humanoidům s pokřivenými mozky a animalistickým postavičkám – mohou to být děti s nadměrně velkými hlavami, kachny bez obličejů či slon s mimozemským strašidlem na zádech. Tvrdí, že jsou to výtvory jeho halucinací, a také žijí v různých stavech transu, izolovaní v místech daleko od reality.
Takeda vysvětluje, že postavy jeho soch, maleb a kreseb pocházejí jednou ze vzdálených míst, jindy ze sousedství; v obou případech dorazili pěkně zpackaní, poškození cestou. Často z nich zůstanou jen fragmenty jejich bytostí; někteří například mají křídla, ta jsou ale vždy potrhaná. Některé postavy mají jména, jako třeba „Skullbunny“, „Bluey“ či „Other Duck“ (Jiná kachna), jiné nemají jména vůbec. Některé vydávají zvuky, jako „Spore,“ „Black Oracle“ (Černá věštkyně) a „Tweeter“ (Reproduktor).
Jeho práce se zvukem z nedávné minulosti se úzce pojí s královstvím kapely, a jsou spíše instalacemi. Například „Spore“ (Výtrus), přes dva metry vysoká socha s dvanáctipalcovým reproduktorem uvnitř. Rachotí zvukem jednoho z Takedových hluboko posazených soundtracků, jejichž zvuk zaplní celou místnost, a na stěně je 40 poliček na CD, na nichž jsou originální kresby. „Black Oracle“ je monstrum s reproduktorem na místě srdce. Z něj zněl rokovější soundtrack Takedových kytarových sól, s občasnými rytmy bubnů, které poskytla jeho žena Shannon Bowser. „Tweeter“ má malý reproduktor v místě, kde bychom očekávali ústa. Je součástí sestavy s velkou houbou, která visí před ním a hraje stejný soundtrack o vyšší frekvenci.
Takeda studoval sochařství na UC Santa Barbara spolu s umělkyní instalací Ann Hamiltonovou a promoval na Rutgers University v New Jersey. Jeho kontakty s Filadelfií (a tedy s Bardo Pond) začaly už za studií v New Jersey. Filadelfie také inspirovala jeho tvorbu. „Toto město považoval David Lynch za nejdůležitější pro své umění. Tady Lynch studoval. Tady natočil Babičku a odtud pochází Mazací hlava, i když byla vyrobena v L.A. Tady, ve Philadelphia Art Museum spočívá poslední umělecké dílo Marcela Duchampa, „Etant donnes…“ „Le Gaz D’éclairage…“. Toto je město, kde se v roce 1968 usadil Sun Ra, aby pokračoval v tvorbě hudby, která léčí. Ať odpočívá v pokoji.“
Takeda a ostatní členové kapely získávají inspiraci také od svých přátel z umělecké komunity. Říká: „Umělecká scéna nás inspiruje, protože mnoho z našich přátel je aktivními umělci a my si jejich práce vážíme. Jsou to tvořiví lidé, kteří mě posouvají dál, protože právě jim chci svou práci ukázat. Reagují na mou práci, a mně na nich záleží. Pokud je moje sochy či kresby rozesmějí či zarazí, znamená to pro mě hodně. Je také mnoho mladších umělců, které neznám, ale jejichž díla ve mně vyvolávají pocit, že bych měl více ovládat či uvolnit svou mysl. Naši přátelé na umělecké scéně ovlivňují zvuk kapely, když se na nás chodí dívat, jak hrajeme živě a děláme spoustu rámusu. Díky nim chceme hrát ještě tvrději. Pak se snažím zapojit mnohem více basových sól.“
Několik dní před vystoupením na All Tomorrow’s Parties hráli Bardo Pond v Institutu pro Současné umění v Londýně. Prostředí bylo intimní a diváci ve slavnostním. Kapela zaplnila prostor svým zvukem a otřásla budovou v základech. Měla úspěch, a to je důkaz toho, jak může hudební profesionalita kapely ovládnout diváky na rockovém koncertě nebo v galerii – tím, že jim něžně rozdrtí ušní bubínky uměleckou autoritou. Angelblood pracuje v jiném plánu, v animistickém horizontu s podivným temně metalovým zvukem. A jakmile vystoupíme z tohoto království, ta nejpoetičtější, Rita Ackermannová, pustí sólovou nahrávku labelu Thurston Moore, kde zpívá smutnou maďarskou písničku pořád dokola…

Epilog:
Festival v Camber Sands na příští rok, ATP 2005, je ohlašován jako „super avante garde all-star triple weekend extravaganza“, tedy „superavantgardní trojvíkendová extravaganza mnoha hvězd“. Budou tu tři různí kurátoři – Throbbing Gristle (legenda industrial noise), Vincent Gallo (miláček všech, nezávislý herec a hudebník), a nejzajímavější budou Jake a Dinos Chapmanovi, provokativní sourozenci britského umění. Aby měli fanoušci ATP představu, co mohou očekávat od bratrů Chapmanových, tady je o nich pár poznámek z drownedinsound.com:
„Co ksakru vědí Jake a Dinos Chapmanovi o hudbě? Zřejmě to bude směs módních opičáren ve stylu Nathana Barleyho, od pípajících městských zvuků až po projekce jejich mizerného umění. Blbci.“ (timhulio)
„Mám trochu strach, co bratři Chapmanové předvedou, ale očividně připravili scénu pro nějaké nové vtípky z rádia, takže to bude fajn.“ (jellybean)
„Bratři Chapmanové zase budou mít nějaké blbosti. Ale je to ATP, tak se tam stejně vybírají jen určité typy skupin…“ (pollydoodle)
„Proč si všichni myslí, že když jsou umělci, nevědí nic o slušné hudbě? Umění a hudba se stále střetávají. Myslím, že je to dobrý nápad (být optimistcký, dokud nebude zveřejněn seznam kapel!). Mnozí výtvarní umělci fušují do hudby, například Kai Althoff, Wolfgang Tillmans – a naopak. Sem s tím, povídám!“ (marmite)
„Mmm. Naprosto souhlasím, to, že jsou to umělci, neznamená, že budou dělat hovadiny. Myslím, že budou dělat hovadiny, protože jsou to bratři Chapmanové.“ (Jesta)




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.