Časopis Umělec 2005/3 >> Umění a odpad | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Umění a odpadČasopis Umělec 2005/301.03.2005 Tony Ozuna | odpad | en cs de es |
|||||||||||||
Recyklovaná estetika v poválečné střední Evropě (1917–2005)
Na konci katastrofálního krvavého masakru, známého jako první světová válka, se deziluzionovaný bývalý voják Kurt Schwitters (1887–1948) stal umělcem. Nejprve se připojil k dadaistům, nakonec se ale našel v uměleckém stylu, který nepatří výhradně této skupině. Němečtí dadaisté se soustředili v Berlíně, toto město je přitahovalo, jenže Schwitters byl odtud pořádně daleko, v „provinčním“ městě Hannoveru. Dadaisté byli proti umění, nicméně stále to byli umělci – přinejmenším kontroverzní. Schwitters nebyl tak politický. Oblékal se spíše jako obchodník než jako anarchista a šel svou vlastní, osobitější, leč i riskantnější cestou. Po válce se Schwitters potuloval po ulicích. Procházel sutinami vybombardovaných částí města a jako mrchožrout bez domova shromažďoval obrovské hromady cihel a kusy betonu a také odpad z ulic, popelnic, stok a z těchto nálezů vytvářel svá díla. Měl ve zvyku sbírat „poničené zbytky věcí, odhozené kusy železa, věci tak staré a nepoužitelné, že se obvykle shrnují pod jméno ‚odpad‘“. Svou uměleckou metodu jednou Schwitters nazval kampaní za záchranu trosek a bojem s chaosem, který tu zanechala válka. „Z šetrnosti jsem kreslil na všechno, co se mi dostalo pod ruku, neboť jsme byli země zasažená chudobou. Pro člověka stále existuje možnost zakřičet prostřednictvím kousků odpadu, a právě to jsem dělal, když jsem je k sobě lepil nebo přibíjel. Nazval jsem to Merz… Nezůstal tu kámen na kameni a bylo důležité postavit z rozbitých částí něco nového.“ Svou uměleckou tvorbu rozdělil Schwitters do tří hlavních kategorií: Merzzeichnung (útržky papíru pro tvorbu koláží), Merzbild (útržky z tvrdšího materiálu pro tvorbu asambláží) a Merzbau (neboli Katedrála erotické bídy, Schwittersovo životní dílo – sochařsko-architektonický projekt vybudovaný v jeho domě v Hannoveru). Materiálem pro všechny tři kategorie Schwittersovy umělecké tvorby se stal odpad. Při vytváření koláží upotřebil útržky novin, obaly z čokolád, lístky z tramvaje a z divadla, obrázky z časopisů atd., ať už je našel ve vlastním koši nebo na ulici. Pro asambláže používal rezavé hřebíky, „kousky překližky, drátěné pletivo, pozůstatky deštníků, mince, knoflíky, rozbité panty, střepy z talířů, kůži z bot, kousky látky, kovové střepiny.“ V Merzbau to byl veškerý životní materiál; práce na tomto projektu trvala od roku 1923 až do roku 1937, kdy byl Schwitters donucen opustit nacistické Německo. Merzbau, jedno z nejodvážnějších a nejneobvyklejších uměleckých děl Evropy 20. století, byla zničena v roce 1943 během spojeneckého bombardování. Schwittersovým významným uměleckým přínosem bylo právě začlenění odpadu do díla nebo spíše přeměna odpadu na umění. I když jsou jeho koláže, asambláže a Merzbau často hrubé a neuspořádané, poskytly druhý estetický život odhozeným předmětům – jeho díla dnes najdeme v muzeích a soukromých sbírkách, samozřejmě kromě zničené Merzbau z Hannoveru a také jeho druhého pokusu o Merzbau v Norsku poblíž Osla, kde Schwitters krátce žil po svém útěku z Německa. Merzbau 2 vyhořela do základů v roce 1951, jedenáct let poté, co Schwitters uprchl z Norska před nacistickou okupací. Poslední období Schwittersova života je zpodobeno v podmanivé opeře Muž a chlapec: Dada (Man and Boy: Dada), kterou složil Michael Nyman a libretem opatřil Michael Hastings. V tomto období svého života, v roce 1945, žije Schwitters jako uprchlík v Londýně. Je z něj skoro bezdomovec a stále je posedlý sbíráním odpadu – tentokrát má největší zájem o sbírání vzácných londýnských tramvajových jízdenek. V opeře Muž a chlapec: Dada se Schwitters při rvačce o lístky setkává a nakonec i spřátelí s chlapcem, který nemá otce. Jejich přátelství se prohlubuje navzdory prudce odlišným důvodům ke sbírání. Společná příchylnost k troskám je ale silnější než jejich osobní odlišnost. Opera Muž a chlapec: Dada byla poprvé uvedena na jaře 2004 v Bádenském státním divadle v Karlsruhe. V roce 2005 má toto představení na repertoáru Národní divadlo v Praze, v provedení výjimečných Agon Orchestra. Podobně jako Kurt Schwitters, který se pídil po městském odpadu v Německu, prohledával v letech 1992–93 sutiny nejzničenějších pražských čtvrtí japonský umělec Naoaki Yamamoto. Yamamoto byl však ve svém hledání náročnější než Schwitters. Sbíral jen odhozené dveře – dřevěné nebo plechové, na tom nezáleželo. Do Prahy původně přijel na rok studovat techniku české gotické malby, takže se musel stejně jako Mistr Theodorik, jak říká s úsměvem, naučit malovat na dřevo. Yamamoto maloval postavy i dveře už v Japonsku, nikdy ale nemaloval na dveře. V Praze byl dveřmi posedlý. Uniformní panelákové dveře jej znepokojovaly natolik, že se mu o nich dokonce zdály děsivé, klaustrofobní sny. Yamamoto prohlašuje: „Je strašné být obklopen tisíci stejnými dveřmi, které pevně zaklapnou!“ Uniformita českých dveří byla v přímém protikladu k lehkým posuvným dveřím z jeho japonského domova a procházení českými dveřmi Yamamota naprosto vyvádělo z míry. Jeho zděšení trochu ustoupilo díky kráse starých dveří v ulicích Prahy. Každé byly jiné, zdobené, letité, zašlé. Zapůsobila na něj také jejich těžkost. Na některé z nich dokonce tajně maloval, třeba na náměstí Republiky, kudy denně chodil. Během svého pobytu v Praze nashromáždil Yamamoto tolik vyhozených dveří, kolik jen mohl. Před deseti lety se jich dalo v opuštěných budovách a na smetištích dvorků najít poměrně dost. Nejprve si je odnesl do svého ateliéru, pak opálil barvu, aby mohl malovat či kreslit přírodními pigmenty na přirozený povrch dřeva. Yamamoto vycházel ve svém pražském projektu z tradičního japonského malířského stylu Nihonga. (Tradiční základový materiál stylu Nihonga je hedvábí či měkký, vysoce absorpční ručně dělaný papír s názvem washi.) Dřevěné dveře využíval jako podklad, na který nanášel základní přírodní materiály – černou tuš, bílou křídu, minerální pigmenty z rozemletých kamenů a rud, práškové či plátkové zlato a stříbro, rozdrcené mušle, písek, jíl, lepidlo a zbytky jídla. V Praze dokonce objevil jeden z původ- ních pigmentů – zem zelenou českou – a používal také český písek a jíl. Na některých dveřích nechal jako pozadí i část původní barvy, kvůli „kráse její textury“. Přes expresivní barevné tahy štětcem zanechal Yamamoto na dveřích i sotva viditelné stíny postav, buď sebe samého nebo svého otce v Japonsku (který umřel během své návštěvy v Praze). Vybrané práce z tohoto projektu byly vystaveny v roce 1993 (The Door is Ajar, Galerie Art Forum v Karlových Varech a Náprstkovo muzeum v Praze) a pro českého diváka byly překvapením, protože umělec našel krásu v hromadách odpadu, jehož bylo plné město. Yamamotovy dveře se tak staly metaforou jeho vlastní české zkušenosti, plné nedorozumění a nedostatku komunikace, protože nemluvil česky a jeho angličtina byla pro většinu Čechů nesrozumitelná kvůli jeho japonskému přízvuku. Práce Kurta Schwitterse a Naoakiho Yamamota jsou seriózními pokusy přeměnit odhozené věci na umění. Humorné instalace Mikea Kellyho z vycpaných zvířátek, např. Více hodin lásky, než může být kdy oplaceno (More Love Hours Than Can Ever Be Repaid, 1997, vycpané textilní hračky a pletenina na plátně), jsou známým koncepčním protějškem, Kellyho cyklus však postrádá ono houževnaté úsilí o přeměnu materiálu, jaké vidíme u Schwitterse a Yamamota. Nedávná výstava v bývalé pekárně ve východním Berlíně, 3. RestCycling Art Festival (4.–25. září 2004), byla nesena v podobném duchu. Motem festivalu se stala slova německé spisovatelky Aleidy Assmann: „Když umělci dokáží zapojit odpad – tedy cokoliv, co již bylo vyřazeno z hospodářského procesu – do svých děl a instalací, dosáhnou dvou věcí: vybudují novou ekonomiku a zároveň donutí diváky překročit vnější hranice svého symbolického, smyslového světa, aby si tak uvědomili systém ‚kultury‘ s jeho mechanismy devalvace a vyloučení.“ Festival RestCycling hostil zavedené umělce i „umělecké amatéry“ a zahrnoval improvizované sochy a instalace, nová média a fotografii, design, módu, malbu a grafiku, performanci a hudbu. Jelikož jedním z cílů festivalu bylo posílit společenské vědomí, byly na programu také diskuse o otázkách životního prostředí, konzumerismu a recyklace. K vidění byla experimentální a dokumentární díla mezinárodních videoartistů, dílny, vzdělávací programy pro děti, divadlo a performance, koncerty, DJové a módní přehlídka. Téma festivalu bylo vyjádřeno heslem „100% kre-AKTIV“. Mezi umělce, kteří „kre--aktivovali“ zajímavá díla, patřila například Magdalena Clerc s instalací Madame von Lichtenauer, uměleckým prohlášením o módě jako záležitosti kamufláže a převleku, dále Raphael Isdant z pařížské Darwah Group s instalací Click Here, což je chytrá socha, sestavená z počítačové myši, kabelů, polyuretanové pěny a bílého akrylu, a Miss Lata s nekonvenční módou, k níž např. patřila dámská vestička vyrobená z batohu, sukně z plastických součástek z vysavače a doplňky jako třeba kabelka z mini- soudku piva Löwenbräu. Miss Lata je berlínská performerka a designérka, původem ze Španělska, a také spolukurátorka festivalu RestCycling. Jak říká, myšlenka vytvořit skupinu umělců – malířů, designérů, sochařů, videoartistů, stylistů –, kteří by pracovali přímo před očima diváků, vznikla už na festivalech před třinácti lety, např. na La Braderie de l’Art v Roubaix ve Francii nebo na DRAP ART v Barceloně v letech 1996 a 1997. Miss Lata transformuje nalezený materiál na umění už patnáct let. Říká, že pracovat se vším možným, co někde nalezla, začala právě v Berlíně. Jejím oblíbeným materiálem je kov, především plechovky. Rok co rok vytváří své „kolekce“ a její díla mohou diváci spařit na módních přehlídkách společně s modelkami, choreografií a hudbou. Ve svém nedávném eseji Zen a umění sběru odpadků Beth Zonderman píše: „Vybírání popelnic je činnost jako každá jiná. Děláte-li ji s inspirací, můžete ji povznést na umění. Děláte-li ji disciplinovaně, uvědoměle a zaujatě, stane se z ní duchovní počin.“ I když je tento esej především poctou Františku Skálovi, přednímu českému vybírači popelnic a výjimečnému umělci současnosti, týká se všech umělců, kteří jsou posedlí prohledáváním odpadků. Beth Zonderman, americká umělkyně a grafická designérka, která pobývala v Praze v první polovině devadesátých let, k tomu dodává: „Je to něco víc než jen prostinké: ‚odpad jednoho může být pokladem druhého‘, je to proces aplikované karmy, udržování věcí v pohybu a přijímání a oceňování štědrosti vesmíru. Nejtalentovanější (tj. ti, kteří mívají nejvíc štěstí) z popelnicových hledačů, prodejců second-handového zboží a drobných zlodějíčků považují své nálezy spíše za dary než za kořist. Zapálení hledači věcí musí mít stejně jako všichni umělci ve svém portfoliu některé z následujících rysů: vytrvalost, trénink, intuici (radar na dobré věci), otevřenost mysli, aby viděli to, co je pro ostatní neviditelné, musí mít schopnost vidět krásu a moudrost na neočekávaných místech a/nebo být obdařeni božským talentem – tedy mít požehnání andělů, kteří lidem věci přenechávají.“ Beth Zonderman skvěle popisuje Skálovu práci: „Jeho um je téměř faustovský, kráčí po tenké hranici mezi svatou a ďábelskou všetečností… Pokud je umělecké dílo totéž co uměle vyrobený předmět, který žije svým vlastním životem, vytváří Skála golemy nikoli z mrtvého materiálu, ale z živé hmoty (ne doslova, ale z hmoty, jež má výraznou identitu a osobní historii). Každý umělec, který používá nalezený materiál, se o tohle snaží, ale Skála ve svých nejlepších dílech mění identitu svých přísad s dovedností alchymisty nebo čaroděje.“ Je to kompliment, nicméně oprávněný. Ve sféře transmutace je František Skála nepochybným zenovým mistrem v divočině umění a odpadu. Na konci Nymanovy opery Muž a chlapec: Dada říká Kurt Schwitters (uprchlík, který věčně chodí v obleku) chlapci, proč se tak liší svou povahou: „Ty miluješ pořádek, a já krásu chaosu.“ Schwitters touto frází chlapci také vysvětluje význam dada a svou vlastní uměleckou estetiku. Skála, vybírač popelnic, se v jednom ohledu od Schwitterse liší: i když stejně jako Schwitters miluje krásu chaosu, je pevně zakořeněn v inspiraci skrytých a mystických českých luhů a hájů, a nikoli ve válkou poničených městských bojištích. Skála vytváří své nejlepší sochy, když prostě podléhá nahodilé a chaotické kráse přírody.
01.03.2005
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář