Na pokraji nestálosti

“Skupina Borderhack! nepředstírá, že by ráda odstranila hranice, v nej-horším případě aspoň chceme, abychom si jejich existenci uvědomili. V éře počítačů se hackování chápe jako průnik, průzkum a pátrání v systému s cílem pochopit jej, nikoli zneškodnit. A přesně o to samé se snažíme: pochopit hranice, zjistit, co představují a uvědomit si roli, kterou v nich hrajeme.”

Výňatek z manifestu akce Boderhack!
v Tijuaně na mexicko-amerických hranicích

K hranici se dá, pokud máte v úmyslu ji překročit, přistupovat mnoha různými způsoby. Jak se mění vaše dojmy z pohraničí, když se zastavíte a pozorněji se zadíváte na samou podstatu prostoru, životů a země, které jej tvoří? Přijďte do umělého světa podél mexicko-americké hranice, kde se životy odvíjejí v imaginárním prostoru, ale s o to reálnějšími následky. Tři nedávné projekty více než jasně poukazují na jeho intenzitu a průvodní znaky. Akce Borderhack! loni v září konfrontovala samotnou fyzickou hranici v Tijuaně za pomoci multimediálního projektu, který zahrnoval net.art, projekci filmů na hranici, přenosy přes ISDN, konfe-rence, dílny, a za účasti mezinárodních hacktivistů a mediální umělecké komunity. Sledujte, jak se ve videu Ursuly Biemann Performing the Border Mexičanky stěhují na sever za prací v takzvaných maquiladores, aby mohly posílat peníze svým rodinám a příbuzným. Místo nové příležitosti ale skončí v pasti zhoubného rytmu a předpisů podnikové mašinérie v Ciudad Juarez. Fotografka Mirjam Wirz nedávno dokončila projekt poblíž Rio Grande, který je sondou do prázdných prostor na obou stranách hranice, otevírá a artikuluje nejednoznačný vztah domorodců, jak Mexičanů, tak Američanů, k této oblasti.

“Nemůžeme se identifikovat s Mexikem, a i když “překračujeme hrani-ce”, víme, že nejsme opravdovou součástí ani USA. Jsme něco mezi, jen nevíme, co.”
Úryvek z manifestu Borderhack!

První víkend v září 2000 se malá skupina studentů, umělců a aktivistů sešla v Tijuaně, aby se zúčastnili akce, která měla zpochybňovat samotný pojem fyzické hranice mezi Mexikem a Spojenými státy. Akce na-zvaná Borderhack! byla nápadem, který do Severní Ameriky dovezla skupina Kein Mensch ist Illegal (Nikdo není ilegální), která organizuje evropskou kampaň zaměřenou na podporu ilegálních přistěhovalců, jejich schovávání v kostelech, organizaci veřejných debat na téma nelegálního překračování hranic a iniciaci akcí proti deportacím. V roce 1998 založili na polsko-německých hranicích festival, na němž mohli aktivisté a umělci vyjádřit svůj odpor k zacházení s ilegálními přistěhovalci. Přes snahy policie akci na území Německa zakázat se podařilo osobnostem kyberkultury, umělcům, hudebníkům, aktivistům a ochráncům lidských práv uspořádat četné pochody, přednášky, koncerty a dílny.
Zkušení propagátoři kyberkultury a elektronické hudby ze skupiny Laboratorios Cinemátic se rozhodli tento koncept přenést do Tijuany a aplikovat to, co jeden z organizátorů, Luis Humberto Rosales, nazývá “trošku převrácené inženýrství”. Kvůli choulostivosti této hranice, z níž se postupně stala válečná zóna, a kvůli nebezpečí byla tato víkendová akce postavena zcela na umění a technologii. Pro každý aspekt a moment v táboře byly také typické jedinečné prvky humoru, ironie a hněvu.
“Rozhodli jsme se dekonstruovat různé aspekty našeho života na hranici, odhalit to, jak funguje, a něco s tím udělat,” vysvětluje Rosales. Aktivisté a umělci postavili podél plotu z harampádí z války v Zálivu třídenní až k moři sahající tábor. Místní umělec a hacker Fabian Torres na plot promítal jména prvních 400 lidí, kteří zemřeli při pokusu o překročení hranice poté, co vláda Spojených států v roce 1995 zahájila operaci Gate Keeper. Série dokumentárních filmů ukázala, co se dá dělat s připojením na internet a dalšími alternativními médii. Občas bylo v táboře i dusno. V performanci, kterou nazvali “hacking”, se několik lidí během víkendu pokoušelo vylézt na plot, popichovat pohraniční stráž na druhé straně a pak seskočit, ještě než by je zatkla. Policie v jednu chvíli učinila pokus zasáhnout a tábor zavřít, přičemž zadržela dva z “migrantů”, kteří přes internet podávali zprávy o tom, co se děje.
Internet vůbec hrál v celé akci důležitou roli. Přístup k internetu zdarma a meziměstské telefonní služby umožnily komunikovat s odloučenými rodinami.
V neděli, jeden z nejlepších okamžiků celého víkendu, který symbolizoval humor, hněv a ironii, účastníci sehráli konceptuální zápas ve fotbale, v němž jeden tým představoval Spojené státy a druhý tým přistěhovalce. Branka přistěhovalců byla z dámského spodního prádla a dopravních značek. Ve srovnání s tou americkou, postavenou hned před pohraničním plotem, byla obrovská. Pravidla navíc silně nahrávala americkému týmu. Projekt připravil španělský umělec a aktivista Jose Osfavelados. Jeho části, konceptuální aspekty rozdělení dvou zemí, se tu rekonstruovaly jako hra, hra, již je možné hrát donekonečna, jež má jednoznačného vítěze a poraženého a jejíž pravidla se řídí skrytými mocenskými zásadami. V tomto případě, přes jednozančnou převahu protivníka, nastřílel s velkou námahou a smíchem více gólů tým “přistěhovalců”.

Performing the Border

V Ciudad Juarez není nic přirozeného. Všechno podléhá diktátu panka-pitalistické mašinérie.
Yvonne Volkart

Ursula Biemann pořizuje před růžovým keřem v Ciudad Juarez na me-xické straně hranice rozhovor s mladou Mexičankou, která si kvůli kameře oblékla těsné džínsy: v šestnácti se odstěhovala na sever, kde měla v pohraničním městě Juarez příbuzné, našla si práci v jedné z nezčetných továren (známých jako maquiladores neboli “zlaté doly”). Co jí zbývalo z výplaty, posílala rodičům, žijícím na vyprahlém venkově. Zadívá se do kamery a pak zase svoji tvář odvrátí. V 70. letech se všichni přestěhovali na sever do maquiladores, na hranici mezi prvním a třetím světem, kde více než dva miliony Mexičanek letují polovodiče pro globální elektronický průmysl. Zase odvrátí tvář a Biemann se ptá: Co má na monetaristickém západě kulturní identita společného s optimalizací výroby? Co má kulturní identita společného s červenými a zelenými stuhami ve vlasech? Jaký může mít kulturní identita význam v globa-lizaci výroby nových technologií: elektronické komunikaci, médiích, hypermobilitě, počítačové animaci, umělé inteligenci, kyberzábavním průmyslu?
A video dokument se rozjíždí: videoumělkyně a aktivistka Bertha Jottar komentuje záběry, zatímco Concha řídí auto skrz poušť. Concha je “stepní vlčice”, známá pro svou schopnost propašovat Mexičany přes hra-nice do Spojených států, zvláště těhotné ženy, které kvůli občanství doufají porodit v USA. Kamera jí sklouzne přes rameno, na volantu je vidět její ruka, a pak obrazovku protínají vrcholky suchých hor. Bertha: “Na to, aby hranice byla reálná, potřebujete přechod fyzických těl, jinak vám zbyde taková diskurzivní konstrukce. Na hranici není nic přirozeného. Je to vysoce vykonstruované místo, které je reprodukováno prostřednictvím lidí, kteří je překračují…”
Nízké, obdélníkové budovy maquiladores se střídají za oknem auta. Brzy ráno z autobusů vystupují ženy a mizejí za ploty a pracovníky bezpečnostní služby. Následuje záběr na dlouhou sterilní halu, kde se ženy v laboratorních kombinézách naklánějí nad stolem a fyzicky tak splývají s hi-tech přístroji, na nichž pracují. Americký průmysl do těchto míst přilákala levná pracovní síla a postavil tu továrny na výrobu elektroniky. Zanedlouho se na sever začaly stěhovat mladé ženy, které hledaly příležitosti. Přijely sem, “přímo na pouštním písku” si z odpadu v maquiladores postavily chatrče. Podniky měly o mladé ženy zájem, protože tvrdě pracují, mají zručné prsty a dělají menší problémy než muži. Zanedlouho nastala jistá změna prostředí. S tím, jak ženy získávaly kupní sílu, stala se z pohraničí, jak říká Biemann, vysoce genderovaná oblast. V kulturních vzorcích mocenských vztahů mezi muži a ženami se začaly objevovat trhliny, na což reagoval zábavní průmysl tím, že se začal orientovat především na ženy.
Kamera je s odstupem pozoruje: jejich ranní cesta autobusem do práce, milostné písně v rádiu, večerní tanec, procházka horkou prašnou ulicí s deštníkem v ruce. Otázky a komentáře se proplétají tím, co se najednou zdá jako monotónní běh podnikové mašinérie.
Prostředkem pro přežití v cizím světě bohatém na protiklady, kde ženy přes den pracují v podniku a v noci zadělávají el maiz, se stává přizpůsobivost. Ve světě, kde muže kvůli stírajícím se kulturním rozdílům nahradily svobodné, mladé ženy, kde je mobilita a konzum výsadou a produktem pro muži ovládaný podnikový management severu, který je odepírán feminizovanému, na pracovní sílu bohatému jihu.
Žesnké tělo získává na důrazu, je izolováno a zkoumáno. Ženské tělo je pouhým číslem v maquiladores, tělem uzavřeným v kontrolovaném, úředně hlídaném prostředí, cyborgovým tělem s jeho efektivností, novým jazykem a chováním, tělo zbavené minulosti a budoucnosti. Těla se přizpůsobují rytmu strojů hi-tech kapitalismu, a tím je lze kontrolovat, úředně hlídat a dehumanizovat.
Tělo se prodává i v noci, o víkendech a poté, co fabriky zavřou. Ne všechny ženy jsou pro práci v maquiladores přijaty, takže musejí hledat zaměstnání posluhovaček v domácnostech nebo, když nemají reference, se uchýlí k prostituci. Téměř intimně se dokument diváka ptá na otázku, která pěkně rozplétá pavučinu problému: co byste řekli těmto třem možnostem?
Od roku 1993 bylo na hranicích nalezeno 124 ženských těl, většina z nich nesla stopy násilí. Na zkresleném záběru cválá kovboj na koni napříč pouští, zahalen do mraku prachu od auta ujíždějící neznámo kam. Biemann navazuje na teorie Marka Seltzera a spojuje opakované se-xuální násilí na ženách v této oblasti s formami produkce hi-tech kultury. V patologické mysli násilníka funguje uzavřený kruh individuálních tužeb propojených s kolektivními informacemi, intimity s technologií. Muž nedokáže rozlišit svou identitu od ostatních a nedostatek odlišnosti se projevuje v sexuálním násilí, když hledá nejkrajnější mez, kde se smazává rozdíl, kde uvnitř znamená venku, soukromé a veřejné se proplétají a slévají. Vícenásobné vraždy jsou formou veřejného násilí odpovídajícího strojové kultuře. Bez hranic ztracený vícenásobný vrah chce dosáhnout na rozervané meze svého fyzického těla tím, že hledá kraj-nosti národního těla.
V mlžném oparu brzkého rána, kdy ženy procházejí městem, nastupují do autobusů, které je odvezou k továrnám, se po ulicích spolu s nimi pohybuje psychologický projev hranice a její strojové kultury, jež neustále hledá uspokojení individuální touhy, z níž se stala “veřejná podívaná”.

Praskliny ve zdi

Švýcarská fotografka Mirjam Wirz nedávno dokončila rozsáhlou fotografickou esej o hranici poblíž Rio Grande. Na jejích fotografiích vidíme jinou tvář pohraničí – klidnější, ale o nic méně zlověstnější, hlasy jsou tu tlumenější, jemné, až poetické. Lidská přítomnost je oproti prostoru krajiny a nebe malá, velikost přírody jakoby stírá lidské rozdíly. Malé postavičky čekají, aby mohly přejít řeku – nepřirozené překračování přírodní hranice. Wirz se na městké siluety a kancelářské prostory dívá seshora, kde není možné dělat rozdíly mezi správným a špatným, nahoře a dole: bez rozdělování lidí cítíte jen hlubokou nejistotu, nejednoznačnost. Nemůžete říct, jestli jste v Texasu nebo v Mexiku, na téhle nebo druhé straně. Je to nová reprezentace, která porušuje dokonce rozdělení podle pohlaví – hermafroditický obličej expresivní ve své neexpresivitě. Intenzita práce Wirz je dobrým výsledkem ze vstupů, které nejsou tím, čím jsou. Nenajdete tu žádný hněv trpících lidí, žádné bouchání mužských pěstí do stolů. Vidíte život takový, jaký je: zmatený, skutečný, stojící na zemi a ztracený v trhlinách – je to přípomínka, jak kruté následky má lidská dualita a rozdělování, tendence odlišovat to a ono, správné a špatné, bohaté a chudé, lepší a horší.
Její fotografie nás přivádějí zpět k našim životům a hranicím, které denně ničíme a vytváříme. To, co všechny tři projekty Borderhack!, Performing the Border a fotografie Mirjam Wirz spojuje, je připomínka, že hranice, všechny hranice, nejsou vzdálené ploty v Mexiku, Irsku nebo České republice. Jsou tu, ve strachu, který zadržujeme, v nevyzpytatelné konstrukci, do níž tepe každodenní život. Život bez hranic je jen snem, fantazií. Podstatnější jsou výzvy, jimž lidstvo musí čelit, snaha o poznání, která nás přivádí k pochopení.

Přeložil Vladan Šír

Fotografie Mirjam Wirz, ukázky z akce Borderhack! a videa Performing the Border Ursuly Biemann.

01.06.2000