Časopis Umělec 1998/2 >> BJ (Josef Bolf, Tomáš Vaněk, Ján Mančuška, Jan Šerých) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
BJ (Josef Bolf, Tomáš Vaněk, Ján Mančuška, Jan Šerých)Časopis Umělec 1998/201.02.1998 Lenka Lindaurová a Vladimír Voříšek | nové tváře | en cs |
|||||||||||||
Kontraproduktivní text o skupině BJ (Bezhlavý jezdec, proč to neříct) by mohl znít asi takto: fungují momentálně skupinově, protože vycítili, že společně se jejich věci dobře snášejí. Neformulují cíle, neznají horizont, protože je to trapné a postromantismus je nonsens. Z masově vnímané virtuální reality si vypůjčují příjemné a akceptovatelné motivy - komiksové příběhy s ufony, supermany, počítačové „omalovánky“, tanky, umělecké pseudosvěty s neviditelnými významy. Jsou ozbrojeni nesnesitelnou lehkostí projevu, nenapadnutelnými frázemi a zjemnělou asocialitou vůči uměleckému provozu. Jejich díla jsou použitelná do libovolných výstavních konceptů, protože svou poddajností zapadají do nejrůznějších subjektivních představ vytříbených myslí. V tom je jejich nebezpečná rafinovanost: používat střelný prach v podobě fosforeskujících konfet. Rozjíždějí se teď asi takhle: Tomáš Vaněk na průsvitných křídlech postmoderní závěti, abstraktně přímočarý, Jan Šerých v nesentimentálním long vehiclu mediálních zkratek vypreparovaných do stručného sdělení v bublině „bang“, Josef Bolf třímá uzdu zelenkavého oře, jehož sedlo lehce masíruje pohlaví, Ján Mančuška pěšky bosý jako duha z rosy, tak pěkný.
(Lenka Londaurová) Produktivní text (který měl být na začátku) zní: Postromantismus umírá. Neurčitelnost obrazových kompozic je tajemství, jehož střed (oheň, ohnisko) je krmen z nicoty. Umělcův mozek žije, divákův je mrtev. Komunikací mezi nimi je srdce. Obrazotvornost - obrazovolnost je tma v počátku a konci. Tma v morbidním početí a v rajské nesmrtelnosti. Tma mezi východem a západem. Iracionalita tvorby je kouzlem pocházejícím z nadrozumu, z nadcitu, z nadhlouposti, z nadstoky. Ale něco setrvává neměnné - je to vnitřní síla a opojení z ní, umění. Může postromantik v postromantismu jako romantik v romantismu najít fatální ideu, obrodit, zhodnotit duši, najít přirozenou čistotu? Může postromantismus, tak jako jeho předek, být vodičem nové, hutné hodnoty, silné kvality, nasměrované od lidského světa k Bohu, ke kosmickému universu? Postromantická samota je nebýt. Samota myšlení, samota vzniku, samota bytí - nebytí, předživotní i posmrtná. Romantik mířil někam, usiloval o něco, prchal samotou, prchal před nimi a měl kam prchnout. Postromantik nikdy nebude sám a nemá kam prchnout. Proti z přírody vyvinutému idealismu stojí bezuzdnost. Tam, kde Bůh se baví, je umělcova samota. Postromanismus je přízrak mrtvoly. (Vladimír Voříšek )
01.02.1998
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář