Znejasněné vidění (Jakub Špaňhel)

Jakub Špaňhel, čerstvý absolvent školy Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze, vytváří v současné době otevřený cyklus obrazů kostelních interiérů. Čtyři z těchto obrazů vystavil pod názvem Baroko na letošní přehlídce absolventů AVU ve Veletržním paláci.
Zpracování tématu se v průběhu času proměňuje; a mohlo by se zdát, že téma samo je jen prvotní pohnutkou k prozkoumávání formálních možností malby. Od počátečního chiaroscurového pojetí se autor propracovává k abstrahovanějšímu záznamu gestické akce. Špaňhel zkouší různé malířské metody v rámci určitých limitů, jež představuje především téměř naprostá monochromnost, prolamovaná pouze občas jinobarevnými nádechy. Většina jeho velkoformátových obrazů vytvářených řídkým akrylem také pracuje s valéry černé a bílé, několikrát se objevuje navíc zlatá barva.
Ačkoli se Špaňhel postupně propracovává k expresivnímu kaligrafickému projevu, což svádí k domněnce, že cílem malířské akce je sebevyjádření, nemůžeme se zbavit pocitu, že autorův vizuální vjem zde není pouze druhotnou záležitostí, respektive pouhým spouštěcím mechanismem, roznětkou umělecké práce. Podobně se nedomníváme, že by byl motiv jeho děl zástupný, nahraditelný jakoukoli jinou tematizací. Naopak — motiv zřejmě reaguje na určité očekávání spojené se středoevropským či pražským kulturním prostorem, jemuž se přisuzuje “genius loci”. Špaňhelovy obrazy však nevycházejí vstříc turistické poptávce v tom smyslu, že by byly prodejné např. na Karlově mostě. Naopak — byly by pravděpodobně zcela neprodejné. Důvodem je jejich minimální znaková povaha, tím minimálnější, jak se zvyšuje jejich kaligrafické, “abstraktně-expresivní” traktování. V žádném případě nemůžou fungovat jako logo turisticky vyhledávaných atrakcí, ilustrující podobně jako fotografie nebo upomínkové předměty retrospektivní obzírání zážitků z dovolené. Na rozdíl od tváře Franze Kafky nebo siluety Hradčan by Špaňhelovy obrazy na tričku či pohlednici vždy působily jako neforemná skvrna, znečištění. Zde narážíme na motiv, který lze pochopit jako prodloužení pozdně impresionistického objevu určitého typu vidění, jež můžeme označit za vidění nerozumějící, nerozeznávající apod. Malíř v podstatě nechápe, co se v jeho vizuálním vjemu odehrává, nepředává nám znakovou informaci o povaze prostoru, rozmístění a funkci předmětů v něm. Vidění je rozostřené, chybí racionální výklad situace. Autor postupně rezignuje i na základní informaci o rozložení světla a stínu, jež hrála hlavní roli v malířské skice od ustavení novověkého způsobu zobrazování a má místo v každém “znázorňujícím” obraze ať už rukodělné nebo technické povahy. Přesto je zde znázorňovaný vizuální vjem významný nejen svou funkcí roznětky expresivní akce, ale i svou rolí v procesu znejasňování, znejisťování, provokace. I Špaňhelovo využití sprejů naznačuje, že autor je vandal, provokatér (možná v návaznosti na tradici čínských “excentriků”), což opět potvrzuje jeho zájem o gestickou kaligrafii. Autor narušuje konvenční, tj. znakovou povahu všednodenního myšlení a vidění, jehož jasnost a přehlednost jsou víceméně komerční nástroje. Konfrontuje nás s chaotickým stavem reality odvozeným z “nerozumějícího” vjemu dramatického kostelního interiéru.
Volba tématu i autorova výtvarná strategie mají řadu paralel. Expresivní rozvinutí určitého tématu s cílem zachytit individuální emoce najdeme ve zmiňovaném abstraktním expresionismu (W. de Kooning ad.). S rozostřením vidění, ale především s prací s “vandalskou” skvrnou a tekutostí barev se setkáme u “nových divokých”. Zaujetí ztemnělou atmosférou kostelních prostor se objevuje v “českém informelu” a zmínit bychom mohli i skutečně barokní “šerosvit”. V práci s tímto rejstříkem rozpoznáváme autorovu snahu o zmapování možných přístupů k danému úkolu. Není však náhoda, že se zde objevují hlavně metody pracující s narušováním formy, s “beztvarostí”. Špaňhel není klasicizující, nýbrž disharmonizující malíř. Narušuje znakovou rozpoznatelnost a formální pevnost a nahrazuje je víceznačností a tekutostí. Cílem této znejasňující strategie není sebevyjádření, ale ukazování určitých možností reality, možností vidění světa jako hádanky, jako hutného dojmu bez tvaru. K tomuto poznání se autor dopracoval přes sledování některých tradičnějších a moderních malířských metod na pozadí celostního tématu kultovního místa.

01.03.2002