Prosím zcenzurovat!

Účinkoval jsem jednou v takovém pseudo-pornofilmu, ale jenom jako statista. Jmenovalo se to Blue Movie a samozřejmě nešlo o Warholův stejnojmenný film. Šlo o béčkový snímek, který se nikdy nepromítal a rovnou upadl v zapomnění. Byl to pokus udělat film podobný něčemu takovému jako je Zack and Miri Make a Porno (Zack a Miri točí porno), ale místo jednoho pitomce (Zack) tam hráli takoví kluci mezi dvacítkou a třicítkou dva — ocitli se na mizině a snaží se vydělat jmění na pornofilmu. Spolu s ostatníma jsem měl stát v „uličce hříchu“, byli jsme normálně oblečení, ale celí vedle z toho, že děláme kompars při natáčení pornofilmu. Všichni tam vypadáme ošuntěle a tak nějak uboze, ale ze všeho nejvíc naprosto absurdně a taky nepřesvědčivě, což mělo pravděpodobně za následek, že film se nikdy nedostal do distribuce. To byla osmdesátá léta… v Hollywoodu.
V roce 1969 Evropou hýbaly skutečné události: VALIE EXPORT, rodačka z Lince a později umělkyně z okruhu vídeňských akcionistů, vzala útokem pornodivadlo v Mnichově, s kulometem a v kalhotách s odhaleným rozkrokem. Chodila sem tam před převážně mužským publikem a vyzývala je, aby jí, „skutečné ženě“, dali přednost před těmi, které pro ně jsou jen obrázky (pro voyeury!), na které se dívají, a pak s nimi po tmě masturbují. Tuto guerilla performance vídeňského ražení EXPORT nazvala Aktionshose: Genitalpanik (Akční kalhoty: Genitální panika).
Umění a porno jdou ruku v ruce odjakživa. To se potvrdilo na trochu podvratné výstavě The Porn Identity, která proběhla ve vídeňské Kunsthalle v roce 2009. V kontextu MuseumsQuartieru působila jako provokace, ale také jako výtka podobná té, které dala formu EXPORT.
Hlavní místnosti vídeňské Kunsthalle byly koncipovány jako peep-show, videa plná sexu byla umístěna ve výšce očí. Tak tomu bylo i u filmu Naked Feminist od Luisy Achille, ve kterém jsou vybrané rozhovory s herečkami, například s akční umělkyní/ex-pornoherečkou Annie Sprinkle nebo s bezelstnou porno-superstar Marylin Chambers, která hrála mimo jiné ve filmech Insatiable a Behind the Green Door. Byly tam také rádobyumělecké experimentální filmy (zejména gay-porno), zahrnující snímky od Kennetha Angera a Jeana Geneta a průkopnické současné sexuální snímky, např. od Rona Jeremyho, Sachiko Hanaie, Snoopa Dogga, Bruce LaBruce a Jacka the Zippera. Všechna videa zahrnovala jak to vysoké tak to nejnižší, a to od čtyřicátých let do současnosti.
Vyvrcholením (bez odkazu na množství ztopořených penisů) byly situace, kdy byl divák chycen do pasti navyklého očekávání, které umělec záhy překazil. To se stalo například v případě rafinované instalace Johannese Wohnseifera In front of the Green Door (1996) umístěné hned u vchodu, což byly lehce pootevřené zelené dveře, za kterými běžel pornofilm. Lidé, nebo přinejmenším muži, kteří přišli do galerie, samozřejmě zkoušeli dveře otevřít, aby se dostali do zatemněné místnosti (jako kdyby to byla videokabinka), nicméně dveře byly přidělané, takže sice umožňovaly nakouknout skrz škvíru, ale nešlo jimi projít. Na videu byl film Possessions od „erotického umělce“ a filmaře Andrewa Blakea s Marilyn Chambers v noční lesbické scéně u bazénu — v Hollywoodských kopcích, ostatně kde jinde?
Detailní záběry bezuzdného pohlavního styku, zejména některé velmi nemravné scény ukazující penetraci ve všech jejích nádherných a bohatých variacích, působí nakonec jako všechna pornografie — monotónně a nudně. Podobně jako má porno omezené možnosti, jak udržet pozornost diváka, jen několik vystavených prací může opustit rybníček, jehož jsou produktem, nebo jím jsou inspirovány, nebo se do něj dostaly tak, že byly do této výstavy zahrnuty. Součástí expozice je kopie ready-made Marcela Duchampa Kolo bicyklu (1951) jako něčeho mimoběžného, na co se vedle všech těch sprosťáren dá dívat.
Na vídeňské výstavě byla také jedna ze sošných nahotinek z Kubrickova Mechanického pomeranče, kterou použil ve scéně z mléčného baru Korova. Ačkoli záběry z jeho posledního filmu Eyes Wide Shut by tam pasovaly stejně dobře. Hlavním cílem kurátorů (Thomas Edlinger, Angela Stief a Florian Waldvogel) byl průzkum vlivu pornografie na umění, média a pop kulturu v celé jejich šíři. Ostatně když si vezmeme Madonnu — i z ní se stala obyčejná mainstreamová nafouklá groteskní sex-show. Pro vídeňskou výstavu by její tělo bylo příliš všední.
Překročit hranice porna se podařilo jen u některých videí, třeba v případě The Dictator and his Maid (2005) od Ellena Cantora. Vytvořil zdánlivě stereotypní příběh o pánovi a jeho služce, který přetavil v uhrančivý obřad jiskřivého svádění.
Společným dílem kurátorů byla The Rainbow Wall, zeď postavená z 25 obrazovek — pět na výšku a pět na šířku, na níž se v zajímavé choreografii promítalo pět videí (ve vertikální linii se totiž promítaly identické záběry). Videa umístěná jedno vedle druhého fungovala jako pornografický eintopf: záběry Betty Page byla v sousedství tvrdého homo a hetero šukání v laciných a zároveň bizarních interiérech.
Steffen Silvis, bývalý (a legendární) recenzent deníku Prague Post, psal v recenzi na film Zack and Miri Make a Porno o pornu jako o „sexuální dekoraci pro různé špeluňky a onanisty“. To dobře vystihuje The Rainbow Wall i celou výstavu The Porn Identity: v zásadě to celé byla jedna velká sexuální tapeta pro prestižní vídeňské muzeum umění, která se snažila vypadat jako šukací pokojíček.
Vraťme se nyní do Prahy, kde byla v galerii 5. patro nedávno prezentována prostřednictvím videa Her-Story of Porn (1973-1998) od Annie Sprinkle. Zároveň tam byla k vidění i její další videa zaměřená na genitálie i exoticko-erotické fotografie, které vytvořila ve spolupráci s Charlesem Greenwoodem. Sprinkle, tentokrát v roli sexuoložky, říká: „Erotika je sex, při kterém jenom poškádlíte pírkem, zatímco v pornu použijete celou slepici.“ Její práce byly součástí výstavy Virtual Libido, Real Extasy, na které byly dále představeni Nadine Blandiche, Josef Bolf, Veronika Bromová, Martin Gerboc, H. R. Giger, Vlastimil Kula, Jiří Petrbok a Irina Polin. Některé práce vystavovala už dříve (v roce 2008) v Banské Bystrici.
Her-Story od A. Sprinkle připomíná nejlepší scény z její pornografické minulosti a také akční umělecko-pornografické sexuální experimenty, kterými se zabývala po celé další čtvrtstoletí. Kopulující pohlavní orgány snímané ve velkém detailu jsou pro Sprinkle jako kvetoucí květiny. Aspoň to tak vypadá, ať už šuká žabího prince nebo trpaslíky. Pouští se do fetiše, perverzních sexuálních filmů s pouty, koženými bičíky, svazováním, a dokonce i do některých zcenzurovaných záběrů ze svých raných a zároveň nejdekadentnějších kousků ze sedmdesátých let.
Nechybí tam bohužel ani sexuální scény s různými částmi těla jednoho invalidy — například s amputovanou částí paže, nebo tzv. „duhové scény“, záběry párů, které souloží a zvrací zároveň. Sprinkle se podrobuje výpraskům, mučí penisy, je součástí ohavného, ďábelského a obřadně orgiastického znásilnění a později se seznamuje i s tantrickým sexem a sexuální spiritualitou. Vyznění jejího díla se stává narcistní ve chvíli, kdy Annie přijme mantru hnutí New Age o tom, že sex rovná se láska. Annie Sprinkle nedělá nic jiného než VALIE EXPORT v guerilla-divadelním/feministickém útoku na pornodivadlo, ovšem k oněm vilně se dívajícím mužům přistupuje jinak. Řadu z nich totiž nakonec orálně uspokojí a nechá se na sedačce ošukat s mikrofonem u vaginy — v  Her-Story se do Annie dostane v zásadě každý.
Podobné výstavy se explicitními sexuálními scénami, které překračují všechny meze, nejsou v Praze běžné a také pornografie je relativně novým fenoménem. Praha se mohla stát centrem sexuální turistiky a pornografie, čímž by bývala překonala svou sokyni Budapešť. Umělecká scéna si toho často nevšímá.
Česká umělkyně Lenka Klodová (narozená r. 1969 v Opavě) do tohoto prostředí vstupuje se svým kurzem Pornostudií, který vede na brněnské FAVU v ateliéru Tělového designu Jany Prekové.
Klodová se vrací ke kořenům pornografie, začíná od Pompejí a tamních „obscénních“ nebo sexuálně explicitních soch a maleb/kreseb nalezených na zdech, které se pod sopečným prachem uchovaly po staletí a byly znovu odkryty až v 18. století. Takové práce byly okamžitě uloženy do utajených nebo tajných muzeí pornografie v Neapoli. Tyto práce nebyly veřejně prezentovány, ale byly schovány v „obscénních místnostech“ se striktními pravidly a omezeným přístupem — což takové umění drželo v ústraní.
Kurz Lenky Klodové trvá dva semestry; ve druhém semestru ukazuje klasický pornofilm z roku 1972, Hluboké hrdlo (Deep Throat) a zvláštní pozornost věnuje orgasmům Lindy Lovelace, nebo spíš tomu, jak režisér Gerard Rocco Damiano její orgasmy vyobrazil v záři ohňostrojů a nejrůznějších výbuchů. Předtím se věnuje českému meziválečnému období, kdy měla pornografie/erotika svoje místo na kolážích a fotografiích Jindřicha Štýrského a na obrazech a kresbách Toyen. Pornografické časopisy a videa, zejména „amatérská“ díla a jejich specializované publikace, představuje na závěr.
Na konci poslední přednášky se Klodová svlékne a odejde z místnosti. Tím představení končí. Inspirována slavnou esejí Rolanda Barthese Striptýz upozorňuje, že nedělá pro své studenty striptýz. „Striptýz — přinejmenším striptýz pařížský — je založen na kontradikci: desexualizovat ženu právě v tom okamžiku, kdy se obnažuje,“ říká Barthes. Jinými slovy, Klodová se svléká bez tajuplné předehry nebo exotičnosti — a navíc bez francouzského espritu!
Přednášky Lenky Klodové nejsou zas tak oblíbené, jak by člověk čekal: v průměru tam chodí tak 8-12 studentů, což je skoro ostuda, vzhledem k tomu, že pornostudia jsou úzce propojena s dějinami umění. Nezpochybnitelným zdrojem inspirace úspěšných umělců jsou odnepaměti některé zvrhlé a navíc esteticky zajímavé scény z pornografických klasik typu Za zelenými dveřmi (Behind the Green Door), Hluboké hrdlo (Deep Throat) atd. Potvrdilo se to v devadesátých letech a je to patrné u řady umělců i v současnosti — od uměleckých hvězd typu Jeffa Koonse a Mathewa Barneyho až k Vanesse Beecroft, která zřejmě čerpá inspiraci z díla italského mistra softporna, Tinto Brasse. Porno, ať už hard nebo soft, je totiž neobyčejně úspěšný byznys, stejně jako umění, které dělají současné umělecké superstar.



Z angličtiny přeložila Hana Buddeus.

01.02.2010