Časopis Umělec 1998/8 >> Černý život v siluetách Přehled všech čísel
Černý život v siluetách
Časopis Umělec
Ročník 1998, 8
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Černý život v siluetách

Časopis Umělec 1998/8

01.08.1998

Hans Ulrich Obrist a Kara Walker | rozhovor | en cs

Rozhovor s Karou Walker byl pořízen při příležitosti představení jejího návrhu opony ve Vídeňské opeře v rámci projektu „museum in progress“. Kara Walker se narodila 29. listopadu 1969 v Kanadě. Vystudovala malbu a grafiku na Atlanta College of Art (1991) a Rhode Island School of Design (1994).

Na začátek bych se zeptal, jak jste začala pracovat se siluetami?

Zjistila jsem, že silueta je téměř dokonalým řešením pro složitý projekt, který jsem si zadala. Asi před šesti lety jsem se začala pokoušet odkrývat ten často subtilní a nepříjemný způsob, jakým rasismus a rasistické a sexistické stereotypy ovlivňují a předepisují náš každodenní život. Toto „předepisování“ se zvlášť ostře projevovalo na jihu Spojených států, kde jsem vyrůstala, kde stále přežívá touha po romantické a homogenní „minulosti“ (osvobozené od nutnosti brát v úvahu sociální přijatelnost, zařazení do společnosti, politický vliv a skutečnou, živou Humanitu Černochů), která si nadále formou pochybného umění udržuje svou veškerou bývalou sílu... Romantické příběhy, pornografické fantazie, komiksy, starožitné pohlednice a starožitné sošky.
Zajímala jsem se o způsob, jakým černoši (nebo častěji: „afričtí Američané“) nebo alespoň jak já reaguji, ignoruji nebo se znovu ujišťuji a posiluji stereotypy o sobě samé, dalších černoších a, což je mnohem zajímavější, o běloších, kteří stále mají pocit bílé nadvlády a s úsměvem na rtech si ani neuvědomují, jaký vliv na ně má Černý život. Silueta je tedy tím nejstručnějším způsobem, jak shrnout několik mých zájmů dohromady.
Za prvé: že tato práce se volně dotýká „Historie“, „Nízkého umění“ a každodennosti. Za druhé: že tato stínová forma odráží náš (nebo můj) myšlenkový proces... Tak trochu to umožňuje slabé popření „nečistých“ myšlenek, takové velice slušné a velice pravdivé. Za třetí: dává mi šanci proplést druh krásy s násilným chtíčem, který je někdy až sebeobviňující, plný excesů.
Každý obraz je jedna pravda, která je obklopená mnoha dalšími pravdami, jež stojí za to prozkoumat. Často je obraz lží nebo špatným vtipem - na povrchu - není okamžitou pravdou. Myslím, že „pravda“ obrazu nebo situace v rámci celku se objeví tehdy, když se diváka podaří zlákat, aby sám zaplnil prázdná místa. Musí se vypořádat s nepohodlnou myšlenkou, kolik bizarních a někdy násilných představ zaměstnávalo její mysl.

Jak je ve vaší práci důležitý čas?

Vždycky se mi líbily ty sebevědomé historické obrazy velké tradice. Umělé pózy, dramatické poryvy větru dující do roztrhaných plachet... čas se jako by zastavil. Já si představuji, jak se tyhle „pokorné“ obrázky vystřižené z papíru organizují do grandiozní historické krajiny, ve které by ale byly i neposedné postavičky, narušující tu scenérii svými prdy a zvracením a všeobecnou nedůvěrou v empirickou tradici, která je ani nemá ráda.

Chcete tedy zrušit hierarchii postav, jak je známe z klasického divadla?

V těchto malých příbězích nejsou žádné hlavní postavy, i když mnoho z názvů naznačuje přítomnost černošky.

Kde hledáte předmět vaší tvorby, kde jsou její zdroje?

Mezi zdroje mé práce patří Vyprávění otroků (oblíbená politická taktika z doby americké občanské války). Pravdivé příběhy hrůz života v otroctví byly sepsány, pak autentizovány kvůli bílému čtenáři ve snaze zrušit otroctví a nepříjemné detaily (jako znásilnění nebo tělesná žádost) byly vyhlazeny, aby neurazily dobré křesťany. Pornografické příběhy, které si vypůjčují z vyprávění otroků a přikrašlují nezákonnost tělesných styků mezi rasami, ohne Handlung. Ale předmět mé práce nacházím skoro všude, zvláště pak v politicky korektní Americe. Tak strašně se všichni snažíme změnit postoj lidí k rase, ale výsledný efekt je, jako když v ruce držíte mokrého úhoře. Vždycky z toho vzejde něco slizkého. Asi před deseti lety se objevilo takové rčení, které se dostalo i na trička: „To je mezi černochy. Tomu byste nerozuměli.“ Mě to inspirovalo k úplně novému pohledu na věci. Je jasné, že to „vy“ představuje nečerné... Tak, co to má potom za význam pro černocha, který tomu také nerozumí? Vyvolalo to spoustu typických asociací černošství - černý znamená nesrozumitelný, chaotický, tajemný, něco veskrze Jiného a tak podobně. Takže zdrojem materiálu je pro mě všechno, ať to zahrnuje černošství nebo africké americtví. Od proto-transgresivního činu Josephine Baker, po pozorování ulice, přepisování a úpravu mých vlastních zkušeností z „mísení ras“, až po spekulace, proč byla Černá modelka použita jako signál pro znovuobjevení Bílé jako hlavní barvy podzimu. Odkazuji také na spoustu historických dokumentů, minstrelské písně a ilustrace jejich notových záznamů, ilustrace dokumentující život v Otroctví a inzeráty propagující prodej žen a dětí.

Mohla byste mi říci něco o vašich kresbách? Jak jsou spojeny s vašimi většími pracemi na zdi? Jsou črty přípravou na tato díla?

Mnohé z kreseb mají přímý vztah k pracím na zdi. Jsou začátkem hledání tématu nebo sady témat, na která se s jejich pomocí soustřeďuji. Průběžně pracuji na sérii kreseb s názvem Negress Notes (Zápisky černošky), která má svůj vlastní vývoj. Jsou to částečně improvizované akvarely a téměř vždy zobrazují postavy připomínající historii černochů v západním umění.

Mohla byste to trochu rozvést? Dál by mě zajímalo, jak vlastně došlo k přechodu od malby k práci přímo na zdi? Odkazuje velikost vašich prací k fyzické přítomnosti diváka? Jakou roli divákovi přisuzu jete? Na jaké části díla se podílí?

Poprvé jsem siluety vyndala z rámu obrazu na mé první výstavě v Drawing Center v New Yorku. Před tím jsem neměla ani prostor ani technické dovednosti, jak to udělat, aby tyto originální výstřižky z papíru permanentně držely na zdi. Obrazy jako objekty implikují tak trochu uzavřený systém a v případě narativních prací, jako jsou ty moje, pak okraje obrazu implikují konec příběhu: tady máte „otroka“, tady máte „pána“, jeden je oběť, ten druhý je zloduch, Konec. Já jsem ale vždycky chtěla udělat takovou práci, která by diváka obstoupila, umístit diváka do nepříjemného vztahu k takovému typu obraznosti, který podkopává naše vytříbené a uspořádané kulturní představy. Práce na zdi se mohou vylít na zem, ven dveřmi, na střechu... jako vyprávění by mohla pokračovat tak dlouho, dokud bych chtěla. Jako Historie.
Zdvořilé odmítnutí nepříjemných činů ztělesněných siluetou vyzývá diváka, aby se snažil přijít na to, oč tu běží. Tyto černé tvary přes všechny své detaily stále fungují jako test - diváci někdy odhalují trapné a výmluvné interpretace obrazů.

Kdysi jste řekla, že byste siluety ráda viděla složené jako cyklorama. Mohla byste mi o tom říci něco bližšího a zda máte stále zájem o takový prostor?

„Otroctví! Otroctví! Představujeme VELKOLEPOU a VĚROHODNOU panoramatickou výpravu malebným jižanským otroctvím aneb ‚Život v Ol‘ Virginny’s Hole (skicy z Plantáže Život)’. Uvidíte zvláštní instituce tak, jako nikdy před tím! Všechny vystřižené z černého papíru zručnou rukou Kary Elizabeth Walker, emancipovanou černoškou a bojovnicí za svou Věc.“
Tak to je název mého cykloramatu, který jsem vytvořila ve Walker Art Center v Minneapolis. Udělala jsem ho loni a z práce v kruhovém prostoru se mi motala hlava. Na celou práci jsem měla jenom týden, takže tam nebylo tolik detailů jako v opravdovém cykloramatu, ale stejně to bylo epochální! Jsou tam scény s útěky a náměstí a tajemné noční jižanské bažiny, ale i „šťastný“ život otroků. Miluji populismus 19. století tohoto druhu „umění“. Miluji tu pre-kinematickou snahu udělat pro obyčejného člověka z historie ŽIVÝ obraz. V New Bedfordu v Massachusetts se v části Whalingova Muzea dochovaly zbytky cykloramatu. Původní transparent, který je propagoval, byl plný upovídaných proklamací o scénách boje se smrtí atd., ale samotný obraz je až komicky uhlazený, je tak sladce lidový, protože jej namaloval někdo, kdo neuměl adekvátně interpretovat drama své zkušenosti. Tak trochu se s tím ztotožňuji.

Mohla byste mi říct něco o vašem projektu Železné opony ve Vídeňské opeře? Jaký byl váš dojem z Vídně a do jaké míry se odrazil v práci? Jak jste byla ovlivněna kontextem práce v opeře a jaký jste měla dojem z Železné opony, jejíž základní barvu využijete i ve vaší práci?

Pro tuto železnou oponu jsem měla asi 400 různých nápadů a stále jsem o nich pochybovala, vlastně stále pochybuji. V Německu jsem nějakou dobu strávila, ale v Rakousku jsem prožila jen jednu deštivou dovolenou. Zjistila jsem, že snaha přijít na kloub tomu, jaké kulturní mlčení ovlivnilo Otomanskou říši a mě je jiné, než vyrůstat v kultuře a jen vědět, kdo jsem, kde si stojím, co si o mě lidé myslí. Myslela jsem si, že udělám jenom to, co by udělal jiný černoch na dovolené, že budu hledat znaky sama sebe a přehodnotím si svoje stereotypy o místních lidech. První zřejmou otázkou je: „Co se stalo těm černým sluhům, že nabízejí svoji kávu?“, existuje německá paralela k americkému rčení „Má rád kávu stejnou, jako je žena“? (Na tuto konkrétní otázku můžete nabídnout jakékoli množství kombinací, jako „horkou, černou a sladkou“, „černou s kapkou smetany“, atd.) Jenom zmínka o takových tématech vzbuzuje znepokojení, protože v Rakousku ani v Německu nežiji. V této práci jsem si vypůjčila obrázek z Entartete Musik od „černého“ Žida. Pro mě je obzvlášť zajímavý kvůli rozkolu, který se v poslední době objevil mezi americkými Černochy a Židy. Po dlouhou dobu jim byl společný zájem o lidská práva a měli i společnou historii. Dnes ale černé sekty hlásají, že jsou „Opravdovými Židy“ a nadávají ostatním Židům do podvodníků...
Tato hybridizace Černochů, Židů nebo Turků mě velice zajímá, protože se nikdy nemusíte omlouvat. Je to jako... Ne, tohle nemůžu říct, aniž by mě upálili zaživa... tohle přeskočme.
Toho Entartete musik jazz spieler jsem do práce zahrnula, aby kontrastoval s nádhernou Hudbou Orfea, jehož Euridika kráčí pryč, aby ochutnala tu svůdnou kávu. Můj americký dojem z Rakouska jsem redukovala na jeden jednoduchý hybrid: HEIDI a smrt. (Je velmi malá, velmi sentimentální a má kosu.)

O které umělce v historii nebo v současnosti se nejvíce zajímáte? Které spisovatele máte nejraději?

Z historických umělců mám ráda Goyu, Daumiera, Gericaulta, Wilhelma Busche a tak trochu Caravaggia. Ze současných mimo jiné Johna Currina, Roberta Colescotta, Raymonda Pettibona, Adriana Pipera a Kerry James Marshalla. Tenhle seznam se ale neustále zvětšuje a různě mění, ale každý z nich si volně vypůjčuje narativní strukturu. Mám moc ráda dramatičku Suzan-Lori Parksovou, i když jsem od ní četla jenom „The America Play“ (Hra Amerika) a pár dalších věcí. Loňské představení „Venus“ jsem také nestihla. Parksová na sebe vrství historii, psychopatologii, rasové stereotypy a touhu.
Od začátku měla na moji tvorbu zřejmý vliv Toni Morrison. Také mám skutečně ráda Salmana Rushdieho a mám takový nenávistně milostný vztah k Faulknerovi, protože číst (nebo spíš pokoušet se číst) jeho knihy mi připomíná, jak špatná je moje angličtina.





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Obsah 2016/1 Obsah 2016/1
Obsah nového čísla.