Časopis Umělec 2005/2 >> Christian Riebe: Sedm každodenním používáním opotřebovaných předmětů zářících v předzahrádce Přehled všech čísel
Christian Riebe: Sedm každodenním používáním opotřebovaných předmětů zářících v předzahrádce
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Christian Riebe: Sedm každodenním používáním opotřebovaných předmětů zářících v předzahrádce

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Halka Třešňáková | revoluční kutilové | en cs de


Christian Riebe se narodil v roce 1963 v Lübecku. Nyní je z něj umělec a žije a pracuje ve městě Hannover. Je ztracený nejen v tomto německém městě plném kanceláří, ale svým osobitým způsobem i v čase. V letech 1984–1990 vystudoval malbu na umělecké škole v Hannoveru a malbu dodnes učí v budově této umělecké školy, rozpadající se kafkovským způsobem.
Škola byla přemístěna ze staré budovy v téměř neexistujícím centru Hannoveru do budovy plné kanceláří v existujících hannoverských suburbs. Od té doby obývá umělecká škola městem přidělený objekt dohromady s nějakou stavební firmou a každý rok přichází o další prostory a místnosti. V kantýně se posouvá paraván oddělující prostor určený ke stravování úředníků a prostor určený ke stravování studentů umělecké školy, stojících ve stále se zmenšujícím počtu ve frontě na jídlo.
Suburb německých měst se úplně liší od představy, kterou jsme si vytvořili o suburbs jiných zemí z literatury a z filmů, nebo jak si je představujeme spojené s gangy a kriminalitou. Německá periferie je čistá, plná úřadů a sídlištních novostaveb, bez mrtvol a kupodivu i bez hoven. Zaměstnanci se ráno dostavují do svých úřadů a navečer zase budovy plné kanceláří opouštějí a odjíždějí z tohoto bezútěšného pseudoživota zpět domů. K výjimkám patří noční hlídači a vrátní a pár polapených milovníků a odsouzenců této apokalyptické reality, jakým je i umělec Christian Riebe.
Riebe vysvětluje, že již během studia emigroval do svého nitra, aby unikl neplodným řečem o umění, které si ve své samoúčelnosti vytvářejí i vlastní gramatiku. Převážná většina současných umělců, kteří se snaží o znovuobjevení konceptuálních nebo abstraktních postupů, se mu z jeho stále se zvětšujícího odstupu jeví jako „na únavném pochodu dobrých řemeslníků“. Emigrace do vlastního nitra ho zjevně přivedla nejen topograficky, ale i kunsthistoricky až na kraj světa, na periferii.
A kdo je obeznámený s neúplnou dokumentací „paralelních dějin umění“ laiků a lidového umění, setkává se v Riebových obrazech s charakteristickými rysy umění psychicky nemocných pacientů a s kompozičními prvky votivních obrazů.
Opracovávání a strukturování jeho kreseb a obrazů je čím dál surovější a bezohlednější. Některé z jeho listů procházejí několika stadii vývoje. Začíná začerněním celého formátu, na který dále maluje, píše a kreslí bílou temperou, a tento postup několikrát opakuje. Motivy prchají před umělcovým nutkáním korigovat na kraj obrazu nebo se znenadání vynořují ze spodních vrstev papírů průrvami a průřezy v horních vrstvách. Jeho práce, jak popisuje Riebe, spočívá v tom, odolávat pokušení začernit papír až ke krajům obrazu. Tematicky související cykly převážně černošedobílých kreseb kombinovaných s temperami, se zbytky výkřiků a nápisů, vrstev papírů a papírmaše propojuje do velikých formátů nástěnných obrazů, z nichž obsahy a významy vystupují podobně jako z rozervaného nástěnného komiksu plakátové plochy.
Styl tohoto prostředí, již zmíněné periferie Hannoveru, je pro současné Německo typický. Je to estetika zákulisí zadního východu nákupního centra nebo Ikey, opuštěného nájezdu na dálnici bez jakékoliv patiny času nebo skladů přistavěných k sériovým domkům Praha Říčany. Schopnost přijmout tuto hyperrealitu za svou inspiraci a celoživotního partnera svědčí o velké tvůrčí síle Christiana Riebe a předurčuje jeho uměleckou vyhraněnost a osobitost.
Tato místa se také stávají ústředním tématem jeho tvorby. O tom vypovídají i názvy, jako „Na kanálu“, „U továrny na mýdlo“, „Hraniční přechod s úly“ aj. Jeho práce vznikají i z melancholického inventáře nefunkčního vyřazeného příslušenství domácností, odložené obuvi a kastrolů nakupených spolu s ponožkami do barevné mozaiky nedefinovatelných bábovkovitých útvarů, které se jako mlýnkem na maso prodírají malými stavidly a skleníky, jako v objektu nazvaném Sedm každodenním používáním opotřebovaných předmětů zářících v předzahrádce.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu Terminátor vs Avatar: Poznámky k akceleracionismu
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…