Časopis Umělec 2003/3 >> KDYŽ TI UJEDE VLAK, VŽDYCKY JEŠTĚ LETÍ LETADLO (Společenská rubrika) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
KDYŽ TI UJEDE VLAK, VŽDYCKY JEŠTĚ LETÍ LETADLO (Společenská rubrika)Časopis Umělec 2003/301.03.2003 Jana Kalinová | news | en cs |
|||||||||||||
Komerční příloha
Někdy se stane, že všechno dopadne, jak má, a to mě potom tak vyvede z míry, že se všechno ostatní, co mělo podle plánu následovat, zhroutí... Profesor Knížák mě e-mailem informoval, že Pražské bienále bylo úspěšné, že se u kritiků setkalo s kladným ohlasem a že Národní galerie bude z každého ročníku (?!) vybírat deset nejvýznamnějších děl do své sbírky. Bohužel nemá peníze, a proto žádá vybrané autory, zda by NG svoje dílo nevěnovali. Když jsem tento wordový dokument četla (byl podepsaný prof. Knížákem, ale rozeslaný paní Fenclovou), přemýšlela jsem, kolika umělcům skutečně došel. Motiv “rozešleš-li tento dopis dalším deseti lidem, budeš mít štěstí” byl spíš inspirací autorovi dopisu než nadějí pro obeslané. Autor zjevně věděl, že potenciálních hráčů je dostatek, tak proč hned lákat výhrou. Buď hraješ pro radost ze hry, nebo nehraj. Nějakou dobu jsem řešila, který z mých pocitů je intenzivnější, zda radost, že NG má o moji práci zájem, nebo zklamání, že jej má, ale jedině zadarmo. Ješitnost zvítězila. Po čase se mi ale doneslo, že NG přece jen díla nakupuje. Informace z první i druhé ruky spojily prsty, ale chybělo médium. Zavolala jsem proto do NG, kde mě vzhledem k charakteru dotazu spojili s ředitelem sbírky moderního a současného umění. Doc. PhDr. Tomáš Vlček byl milý a ochotný, ale dozvěděla jsem se následující: Národní galerie kupuje celou výstavu Nejmladší, protože se jí naskytla možnost udělat to velice levně. Z Pražského bienále nekupuje nic, ale požádala vybrané autory, zda by svoje dílo NG nedarovali. Přišlo jí, že autory na něm zastoupené, by tak lacino jako z výstavy Nejmladší nepořídili. Od NG zní takové ocenění absurdně. Jako by říkali: “Máte vyšší cenu než umění, jež má pro nás cenu.” Většina děl byla pořízena za dumpingové ceny. U prací, jež byly zároveň klauzurami studentů umění a prosluly hlavně na školních přehlídkách, na mě ale působila i tato “podcena” nadsazeně a možná vůbec zbytečně. Čekala jsem, že když si NG nevybírala při nákupu, stejně nevybíravě požádá o darování všechny autory zastoupené v české sekci bienále. Ale tady už k sobě byla přísnější a například laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého o to nepožádala. Během bienále se sice ještě nevědělo ani to, kdo bude na Chalupeckého nominován, přesto jsem věřila, že důvody, díky nimž se člověk stane vítězem, jsou známé i odborníkům mimo Chalupeckého komisi. Podle Charlotty Kotíkové rozhodla o vítězství Michala Pěchoučka nezvyklá intermedialita jeho série Sběratel. Bohužel to v době jejího vystavení na Pražském bienále nikdo nepoznal... Po tomto zážitku se moje ambice někam ztratily a od té doby jsem je neviděla. Až budete číst můj článek, budu už pracovat jako pokojská vysokohorské chaty Výrovka. Kdykoli budu mít pocit, že nacházím něco velikého, přehluší hukot ucpaného vysavače kvílení větru a zbytek personálu bude vědět, že Kalinová už má zase ambice. Den poté, co mezi jinými udělil prezident Václav Klaus medaili za zásluhy o stát v oblasti umění Adolfu Bornovi, rozdalo na Vítkově svoje ceny i ministerstvo kultury. Scéna pódia sestávala ze tří pozlacených živých soch – múz, jakože podpírajících ohromný jako mramorový kvádr, na nějž se promítaly znělky, titulky a krátké spoty o nominovaných. Múze divadla bylo uloženo podpírat sokl rukou vzpaženou nad hlavu, která se jí odkrvovala natolik, že jí museli nosit sklenice vody, aby neomdlela. Toho využil ministr kultury Pavel Dostál a během zahájení, kdy měli všichni aktéři ceremonie proslov, se omluvil, že snad ani mluvit nebude, protože jedné z múz je zle a jeho řeč by slavnostní akt jen zbytečně natahovala. Předávání potom proběhlo regulérně ve své plánované délce. Cenu za dlouholetý přínos výtvarnému umění získaly sestry Válovy, ale z reakce publika by se mohlo zdát, že šlo o cenu sympatie. V hudbě zvítězil Marek Kopelent a ocenění v oboru divadla si odnesl David Radok. Zřejmě tak jasný favorit, že se Divadelní ústav ani neobtěžoval nominovat někoho dalšího. Následovalo hodně jídla a hodně pití: Během něho paní Vlasta Čiháková-Noshiro varovala, že už neví jak dál, že nejsou peníze na kulturu, takže asi začne krást, což nechalo vedle stojící Martu Smolíkovou (OSF Praha) chladnou. Zbytek jsem neslyšela, protože jsem chtěla stihnout aspoň jedno dvě představení na Čtyřech dnech v pohybu, kde měl toho dne Umělec prezentaci. Konalo se v Šáreckém údolí, a i když jsme cestou dvakrát zabloudili, přišlo mi pořádání divadelního festivalu na tak odlehlém místě jako dobrý nápad. Udělat to samé na Václaváku, o moc víc lidí tam stejně nepřijde a navíc hrozí, že natrefí-li zrovna na slabší kus, odejdou, třebas do nějaké hospody za rohem. Těmto starostem na Čtyřech dnech v pohybu předešli. Místo setkání herců a performerů s diváky bylo součástí jednoho velkého baru, BarhyberBaru, který sestrojila Skrytá tvůrčí jednotka a potom jeho prostory využívala k permanentní performanci. Přikládám fotografii, protože jsem si s jeho popisem nevěděla rady. Jako se věnují myslivci na podzim honu, pořádají humánnější kroužky výpravy po stopách performance. Aby bylo co do katalogu, pomůže stimulace kamerou a fotoaparátem. Když se proto někdy stane, že se objeví i bez nich, je to pro mě stejně intenzivní zážitek, jako když jsem na stáži v Anglii, ze spacáku na ulici někde uprostřed Londýna, uviděla lišku. Přestože pocházím z kraje Leoše Janáčka, tam to bylo poprvé a zatím i naposled. Podobně nečekaně jsem zhlédla performance v Ralsku, místě s vlastní historií, kterou bych sama považovala za hodně zavazující. Pokud se ale některé věci nevážou k místu, a ani čas pro ně není určující, opovrhují svou vlastní historií. Může se tak stát, že ani pro ni nemají valný význam. Kdybych ale měla schopnost předvídat motýlí efekt, řeknu, že v tomto případě šlo o mocné mávnutí motýlích křídel. Martin a David (student Zdeňka Berana) Koutečtí spolu s Jiřím Miláčkem (student Milana Knížáka) naplánovali na jedno ráno, po jednom večírku, pohřbívání Istriola. Tři performeři na šest pozvaných diváků, asi padesátku domorodců, jak tak stáli při cestě, a pár projíždějících aut. Spousta důležitých rekvizit. Špatně zahraná směs rodičovské besídky a scénky u táboráku, čím horší, tím lepší. Při zaříkávání během obřadu přestalo pršet, protože jinak by nemohl vyjít pohřební průvod. Pochodovali jsme za trojicí obřadníků, oslavující mumii naloženou na střeše pomalu jedoucího auta. Bavili jsme se o něčem, co s akcí vůbec nesouviselo, přesto jsem měla příjemný pocit, že se účastním obřadu, aniž by někdo čekal, že uvěřím. Až dlouho po činu jsem se dozvěděla, že ještě ten večer přijel na místo zásahový oddíl policie, odebral z převážně zpopelněných zbytků Istriola vzorky a až do jejich laboratorního prošetření to vypadalo, že aktéři show skončí ve vazbě. Naštěstí se stopy po lidské tkáni nepotvrdily. Hned jsem si vzpomněla, co mi kdysi říkávala babička: Modli se, aby se ti nesplnila přání. Dva dny před Istriolem totiž jeden z iniciátorů volal svému kamarádovi, pracujícímu v nemocnici, zda by nemohl dovézt nějaký ten litr lidské krve, aby akce nabyla na věrohodnosti. Ale on nemohl. I tak to ovšem na smír se zástupci města a jeho obyvateli nevypadá. Někteří prý už vykopali válečnou sekeru, jeden muž ji dokonce – hned po odjezdu policie – přišel performerům ukázat. Snad se tedy dočkají i krve.
01.03.2003
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář