Časopis Umělec 2004/2 >> Tancuj, Bůh je přece dýdžej - Mechanismy současného umění a úvahy Nicolase Bourriauda | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Tancuj, Bůh je přece dýdžej - Mechanismy současného umění a úvahy Nicolase BourriaudaČasopis Umělec 2004/201.02.2004 Tomáš Pospiszyl | en cs |
|||||||||||||
Pokusit se teoreticky uchopit současné umění jako celek vyžaduje odvahu. Poslední vlna podobných snah se nesla v duchu postmoderního přehodnocování zavedených kánonů. Byl to v podstatě revizionismus, který se vracel do vzdálené i poválečné historie avantgardy, a aktuální současnost jako celek paradoxně obcházel. I velké přehledové dějiny umění nechávají poslední dvě desetiletí dvacátého století jako otevřenou kapitolu, ve které jsou jasná určitá jména, ale celkové hodnocení je zatím nejisté.
Z tohoto pohledu je Bourriardova kniha Postprodukce, která se nám jen nedlouho po jejím originálním vydání dostává do rukou v českém překladu, ambiciózní pokus dát současnému umění univerzální smysl. Podle Bourriauda umění doby internetu, jak časově ohraničuje jím zkoumané umění, charakterizuje především interpretace a repro- dukování již existujících kulturních produktů. Současný umělec je dýdžej, který z existujících stop sestavuje novou skladbu. Lze ho přirovnat k programátorovi nebo internetovému surfaři, který nic nového nevytváří, ale pouze hledá vlastní cestu světem existujících informací a znaků, nabízí nové čtení existující reality. Současné umělecké dílo se tak nejvíce podobá jakémusi komunikačnímu portálu. Podle Bourriauda se navíc narušuje a stírá rozdíl mezi produkcí a konzumací kultury, umělec a konzument kultury jsou čím dál tím obtížněji vzájemně rozlišitelní. Pokud by tomu tak skutečně bylo, znamenalo by to nepochybně největší revoluci v dějinách lidské kultury. Jenže podobně jako jsme skeptičtí k možnostem technologie globálně měnit charakter společnosti, nechce se věřit ani většině Bourriardových vývodů. Internet je úžasná věc, přesto i nadále čteme knihy, chodíme do knihoven nebo na výstavy, vedle on-line známostí máme i normální mezilidské vztahy. Mnohé z prvků, které Bourriaud shledává v tvorbě některých současných umělců jako revoluční a zásadně měnící charakter umění, navíc nejsou tak docela nové. Umění bylo sebevyživující se nebo dokonce kanibalistické už před vznikem internetu. Bourriard ničím nepřesvědčuje, že se současné samplování, nebo chcete-li užívání cizích uměleckých prvků v novém kontextu, liší od shodných uměleckých postupů minulosti. Tvůrci kulturních produktů se podobně vykradačským způsobem chovali odjakživa, dnes to jen mají usnadněné existující technologií. Princip však zůstává stejný. Recyklace motivů i uměleckých technik je základním znakem umění jako takového, díky této vlastnosti má vůbec nějakou zachytitelnou historii. Zde by nám pomohla historická analýza Bourriaudem odepsaného pojmu originalita, který získal svou krátkodobou důležitost v časově krátkém období devatenáctého a dvacátého století. Jak navíc dokazují například studie Rosalind Kraussové, tato originalita byla často jen simulovaná a modernističtí velikáni ve skutečnosti přetvářeli a mixovali nejrůznější dostupné tracky. Édouard Manet v devatenáctém století remixoval Vélasquéze a Veroneseho, jen mu to díky zdlouhavé malířské technice trvalo o něco déle než dnešním umělcům pracujícím ve Photoshopu. Auguste Rodin vytvářel komplikované smyčky a recykloval sám sebe. Pablo Picasso byl takový Google světového malířství, všeobjímající search engine nadaný geniální rychlostí a jednoduchostí. Snad všechny nové strategie umělecké práce, jak připomíná sám Boudriaud v druhé kapitole své knihy, vědomě používali, a to zcela nezávisle na dostupné technologii, již v padesátých letech situacionisté. Jde o to, jestli se postprodukční strategie v současné době objevují v kriticky zvýšené míře, aby mohly být přijaty za univerzální principy. K tomu podle mě ještě zdaleka nedošlo. Bourriaudova kniha je skvělou analýzou děl Jasona Rhoadese, Thomase Hirschhorna, Rirkrita Tiravaniji, Pierra Huygheho nebo Maurizia Cattelana. Pokud použijeme bourriardovský jazyk, je to položka oblíbených odkazů na jeho homepage. Bourriaudovy úvahy jsou ale útržkovité, výběr příkladů i rozsah práce celý text posouvají do polohy rozšířeného časopiseckého textu, teoretické novely, nebo kurátorského konceptu plánované, nebo možná jen imaginární výstavy. Jenže výstavy sice mohou legitimovat určité umělce a jejich tvorbu, dějiny umění se jimi ale nepíšou. Úloha kurátora se dnes více blíží pozici umělce než historika umění. Jestliže se první může spolehnout na instinkt, vkus a inspiraci, druhý musí přece jen vycházet z širšího pole existující literatury a předešlého teoretického bádání. Jak je patrné z předchozích řádků, Nicolas Bourriaud patří k autorům, se kterými je radost nesouhlasit. Pokud analýza a kritika jeho názorů přeroste v podnětnou debatu o charakteru současného umění, úloha jeho knihy bude naplněna. Nicolas Bourriaud: Postprodukce. Z francouzského originálu přeložil Petr Turek. Jako svou první publikaci vydal Tranzit, 104 stran, Praha 2004.
01.02.2004
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář