Časopis Umělec 1998/6-7 >> Diskuse na věčné téma - Veletržní palác | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Diskuse na věčné téma - Veletržní palácČasopis Umělec 1998/6-701.06.1998 diskuse | en cs |
|||||||||||||
Časopis Umělec již podruhé uspořádal diskusi na aktuální téma. Tentokrát se týkala problémů Sbírky moderního a současného umění Národní galerie ve Veletržní paláci, ale i obecnějších otázek kolem národních kulturních institucí. Debaty, která se uskutečnila 1. října, se zúčastnili: Pavel Dostál, ministr kultury, Jana a Jiří Ševčíkovi, kritici a profesoři AVU, Martina Pachmanová, odborný náměstek sbírky moderního umění Národní galerie, Petr Nedoma, ředitel Galerie Rudolfinum, Marta Smolíková, pracovnice Open Society Fund, Lenka Lindaurová, šéfredaktorka Umělce.
Lindaurová: Sešli jsme se na téma Veletržní palác, o jehož problémech každý z vás ví a někteří s nimi máte i přímé zkušenosti. Poprosila bych proto na začátek Jiřího Ševčíka, který pamatuje osobně ještě rekonstrukci Veletržního paláce, aby za sebe řekl, jak nyní vidí postavení tohoto muzea. Ševčík: Necítím se úplně kompetentní k tomu, abych se vyjadřoval k Veletržnímu paláci, a není mi to právě nejmilejší, protože jsem si tam užil dva a půl roku své. Postavení Veletržního paláce je už dost let velmi podobné. Stále je otevřena otázka, jestli má být muzeum součástí nějaké velmi centralizované struktury, nebo jestli je možné uvažovat o modelu volnějším, o kterém jsme uvažovali už v roce 1993, což bylo možná předčasné. V době mého působení se nejvíc projevovaly problémy neprůhledného přelévání peněz v centrální části Národní galerie a nemožnost relativní autonomní existence jednotlivých sbírek. Jako ředitel jsem neměl možnost, abych se kromě původního výstavního programu, plánovaného ještě před otevřením, prezentoval nějakou koncepcí sbírky a stálé expozice. Ale je vidět, že dramaturgie programů se řeší dodnes. Lindaurová: O autonomii muzea si myslíte pořád to samé? Ševčík: Národní galerie je prohnilý moloch obsahující mnoho sbírek a mnoho budov, které se nakupily v době, která měla jinou sociální a politickou situaci. Moje představa byla, že je možné a vzhledem k rozlišnosti programů nutné Veletržní palác autonomizovat, aby získával částečně prostředky na své projekty sám, aby měl vlastní konto i vlastní zodpovědnost přesně stanovenou. Toho se mi podařilo dosáhnout smlouvou s vedením galerie, která však měla platnost jen dva měsíce. Měl jsem představu, že Národní galerie bude modelem relativně autonomně existujících celků, které by měly nějaké servisní jednotky společné. Národní galerii nelze z právního principu úplně rozdělit, protože sbírky jsou majetkem státu nebo řekněme národa, a byly by s tím velké právní potíže. Kdybych měl tehdy moc, tak bych oddělil úplně Veletržní palác jako samostatnou právní jednotku, která by dělala svoji vlastní kulturní politiku. Ale to nejde a myslím, že stačí relativní autonomie s nějakým dost dobrým managementem a servisními jednotkami. Pachmanová: Já mohu referovat o aktuální situaci, i když jsem ve Veletržním paláci teprve pět týdnů, nicméně se událo mnohé. V otázce autonomie a centralizace v zásadě s panem doktorem Ševčíkem souhlasím. Svoje představy jsem koncipovala společně s panem ing. Gregorem v návrhu restrukturalizace. Nyní ale nastoupila na místo generálního ředitele paní doktorka Šefčíková, která má představu určitým způsobem jinou. Přesto si myslím, že její představa není tak démonicky centralizovaná, jak se možná mnozí lidé obávají. Jsem stoprocentně přesvědčená, že osamostatnění moderní sbírky je nesmysl, protože Veletržní palác není jenom výstavní instituce, ale je to především sbírkotvorná instituce. Sbírka nepatří Veletržnímu paláci, patří Národní galerii. Také si myslím, že prezentace Národní galerie jako celku má jednu výhodu: může se opřít o jistou tradici, může se opřít jedna sbírka o druhou a to je věc, která dneska funguje strašně málo a špatně, což je absurdní. Je pravda, že stará sbírka si z různých důvodů vydobyla autonomizaci větší, než třeba moderní sbírka. Považuji za velmi výhodné, aby vzájemná komunikace vzhledem k veřejnosti fungovala společně, bohužel, koordinace mezi sbírkami je zatím velmi špatná. Odborná i ekonomická autonomizace sbírek je však velmi důležitá a přínosná. Veletržní palác jako velká budova skýtá spousty problémů, ale právě proto se může pokusit vydělat nějaké peníze. Na druhé straně odborná i široká veřejnost neustále kritizuje, že se tu dělají komerční veletrhy atd. Já už ale vím, že budovu za současného stavu kulturní politiky a za současného stavu Národní galerie jinak finančně udržet v žádném případě nelze. Co se týká centrálního fungování - myslím si, že některá servisní oddělení jako public relations, registr, ediční oddělení by měla existovat na obou úrovních, v centru i ve sbírce. Domnívám se, že nová ředitelka nechce vrátit stoprocentní centralizaci, protože si uvědomuje, že takovou věc prosadit nelze a že je absurdní. Lindaurová: Finanční samostatnost Veletržního paláce je podle vás v tuto chvíli dostatečná? Pachmanová: V žádném případě. Ale to je otázka nejenom toho, že je nutné, aby každá sbírka měla svoje účty, ale i toho, aby se peníze velmi průhledně přelévaly z centra do sbírek a to se tak nedělá. Zastávám názor, že tvář Národní galerie by měla odpovídat modelu jedné instituce a nikoli čtyř samostatných sbírek. Lindaurová: Mohl byste nám, pane ministře, říci pravé důvody odvolání bývalého generálního ředitele Národní galerie a dosazení zaměstnankyně ministerstva na toto místo? Dostál: Já se domnívám, že vše souvisí se vším, takže vám mohu na tento dotaz odpovědět v souvislosti s tím, co jsem tady slyšel od obou předřečníků. Každý ministr kultury zdědí nějaké horké brambory, které nikdo nechtěl řešit. Těchto horkých brambor je na ministerstvu kultury několik, jedna z nich se jmenovala Národní galerie, proto bych velice nerad Veletržní palác odděloval. Problémy Národní galerie mě zajímaly ze dvou úhlů pohledu. Za prvé mě zajímalo, jak galerie funguje zevnitř ven, kterak funguje ekonomicky, a když tyto dvě věci jsou v pořádku, tak proč tato naše největší prestižní instituce nemá lepší pověst. Oslovil jsem různé lidi počínaje panem doktorem Andělem, přes pana doktora Daniela, pana profesora Knížáka až po Josku Skalníka či Jaroslava Kořána.... Zjistil jsem dvě pro mě zajímavé věci: výtvarná obec je strašně rozhádaná, a to napříč generačně. Slyšel jsem tolik subjektivních pohledů na Národní galerii, že teprve jejich souhrn mi dal jeden základní poznatek. Národní galerie nefunguje jako instituce, ale jako jednotlivé sbírky, a to je pro mne rozhodující jako pro ministra kultury. Neexistuje komunikace mezi jednotlivými sbírkami, dochází k takovým absurdním věcem, že jedna sbírka schválně nepůjčí něco té druhé na připravovanou výstavu Praha, kulturní město roku. Čili: lidé z Národní galerie nekopou za celou instituci, ale kopou za své sbírky. To je první věc. Druhá věc: seznamoval jsem se s některými finančními záležitostmi, včetně hospodaření Veletržního paláce, jehož dotace pan Zlatohlávek údajně použil na úplně něco jiného. Snažil jsem se s ním komunikovat a pan Zlatohlávek mi řekl: „Víte, tomu Veletržnímu paláci schází koncepce“. Na to jsem mu odpověděl: „Ale pane řediteli, tři roky jste měl možnost to řešit, tři roky jste byl upozorňován na tyto chyby. Já s vámi dál nemohu spolupracovat, navíc vy jste minulému ministru kultury nabídl rezignaci, já tu rezignaci beru.“ V důsledku hlavně ekonomických problémů jsem si uvědomil, že je potřeba tam nasadit na nějaký čas nucenou správu. Prostě postupoval jsem způsobem, který je standardní v zahraničních kulturních institucích: nezávislá skupina lidí vyčistí nepořádek a odchází jinam. Já nemám peníze na skupinu nezávislých lidí a tak jsem pověřil jediného člověka, kterého jsem měl v tuhle chvíli po ruce, paní doktorku Šefčíkovou, která v Národní galerii působila a zná její problémy a která by mohla pomoci překonat přechodné období do vyhlášení výběrového řízení na nového ředitele. Zároveň jsem požádal ministerstvo financí, aby udělalo hloubkovou kontrolu. Ta nastupuje 15. listopadu. Samozřejmě, že tyto problémy se promítly i do oné symbiózy mezi Veletržním palácem a ostatními sbírkami a vyvrcholily sporem mezi panem Andělem a panem Zlatohlávkem, kdy se vaše výtvarná obec rozdělila na dvě půlky, jedna půlka kopala za toho a druhá zase za toho a bývalý ministr se bál rozhodnout. Myslím si, že tehdejší ministr měl udělat jednu věc - odvolat oba. Celý problém má několik řešení a nemohu vyloučit žádné, tudíž ani to, které jste (Pachmanová) na začátku zamítla: oddělit Veletržní palác. Já se domnívám že nastává čas pro diskusi, než bude vypsáno výběrové řízení na ředitele moderní sbírky, o tom, zda lze oddělit sbírku moderního umění jako samostatnou národní kulturní instituci s tím, že bude mít samostatné prostředky - ovšem ve stejné výši jako nyní. Vím, že by se musely vyřešit otázky společných depozitářů a spousta jiných společných vazeb. Ale nemohu v této chvíli říci, že já z pozice ministra toto řešení vylučuji. Já chci, aby odborná veřejnost o tom se mnou diskutovala a řekla mi své pro a proti. Proč samostatná sbírka moderního umění a proč ne samostatná sbírka grafiky atd., to je velice relevantní argument. Nevidím vůbec žádný problém v autonomii Veletržního paláce, pokud se týká ekonomie. Musí se diskutovat o tom, kam až jeho autonomie povede. Mně osobně se nejvíce líbí alternativa dát mu co největší autonomii, ale i co největší odpovědnost. To rozhodne nový generální ředitel, na jehož místo bude vypsán konkurz. Další možnost je vrátit Veletržní palác komerčním veletržním účelům, a zamyslet se nad tím, zda by jiná budova v majetku státu nebyla vhodnější pro moderní sbírku. Vylučuji naprosto jako nemožné vyhovět požadavkům mladší generace výtvarné obce, která říká, že nejlepší by bylo postavit někde novou galerii uprostřed louky, na to peníze nebudou. Smolíková: Já si myslím, že možností pro Národní galerii je kombinace centrálně řízených služeb a autonomie jednotlivých sbírek. Dejme tomu rozčlenit je podle jednotlivých budov tak, aby byla možná rychlá komunikace v rámci jednotlivých sbírek. To je taky předpoklad pro to, aby se dělal pořádný program. Je velice důležité, aby každý ředitel věděl, kolik má peněz a co s nimi může dělat a mohl využívat i centrální rozpočtový servis. Kombinace centrálních a jednotlivých lokálních rozpočtů je jediná možnost. Problém je samozřejmě opravdu širší, protože u nás nedošlo v 90. letech k žádné restrukturalizaci velkých institucí. To se týká všech ostatních velkých institucí, včetně velkých festivalů atd. Dostál: Teď vám nerozumím, mluvíte o státních příspěvkových institucích? Smolíková: Ano, neodpovídají době, neodpovídají požadavkům tak, aby mohly fungovat dobře. Dostál: Nevíte, že se to samozřejmě řeší? Prvním krokem ministra kultury bylo, že ustavil pracovní skupinu na takzvanou transformaci příspěvkových organizací na organizace veřejně právního typu. Smolíková: To se řeší v podstatě dost pozdě. Vaši předchůdci to neřešili a my se teď začínáme bavit po nějaké době, kdy nebyla možnost otevřít podobnou debatu. A velké instituce fungují podle starých pravidel. Nedoma: Existuje zákon o příspěvkových organizacích, který má přísně pyramidální systém, kde existuje jeden jediný statutární zástupce a není možné dělení pravomoci. Z toho vyplývá těžkopádnost těchto systémů. Autonomie v rámci jednoho velkého celku s jedním statutárním zástupcem bude vždycky nepružný organismus. Dostál: A kdo by podle vás měl nést vůči státu zodpovědnost za řízení této instituce? Nedoma: Minimálně dva lidé. Systém který existuje v Německu - jeden člověk, který je zodpovědný ekonomicky a právně a vedle něho člověk, který je zodpovědný za umělecký program, a ti dva se musí domluvit. Dostál: Já se domnívám, že paní kolegyně měla připomínku hlavně k jisté zkamenělině těchto struktur, které nedovedou reagovat na nové podmínky. Největší problém z mého pohledu, a to se týká především Národní galerie, je způsob financování. Když nejste principálem, když nedostanete měšec peněz, za jehož hospodářské využití budete zodpovídat, tak ve své podstatě jste nesvobodný ředitel a to je potřeba změnit. Bude to těžké, za každé politické strany to bude těžké, protože to je velká decentralizace, ale dovolte, abych se o to pokusil. Nedoma: Já s vámi naprosto souhlasím. Už dříve jsem zpracoval materiál o způsobu řízení těchto institucí. Navrhoval jsem - týkalo se to tenkrát České filharmonie, nechci to vztahovat na Veletržní palác, ale platí to obecně - princip triglavu : ředitel filharmonie, šéfdirigent, a mezi nimi ředitel budovy, jako manažer, který spravuje peníze pro obě strany. Dostál: Ale vy to berete stále personálně. Systémové řešení je dané úkoly té instituce, v jiném financování a teprve z toho vyplývá personální řešení. Nedoma: Tady nejde o personální řešení, ale tady jde o princip příspěvkové organizace, kterou zastupuje jeden statutární zástupce. Ředitelé sbírek však chtějí mít určitou autonomii, chtějí mít určitou váhu, a proto se sbírky tak zviditelňují a proto se nemůžeme dohodnout o tom, jestli má být Veletržní palác autonomní nebo ne. Dostál: Ale hrozí nebezpečí toho, že by autonomie mohla být kontraproduktivní a instituce jako taková se rozložila. Autonomie by neměla být překážkou spolupráce sbírek, jednotlivých kurátorů. Ševčíková: Já jsem v Národní galerii pracovala 25 let, ale mohu říci, že sbírky spolu opravdu nikdy nespolupracovaly, maximálně kresba s malbou. Jestli se bude uvažovat o určité autonomii Veletržního paláce, tak je strašně důležité, přihlédnout k jeho specifické funkci, která je jiná než všech dalších oddělení, kde je spravován hlavně starý materiál a stačí udělat jednu expozici na dva nebo na tři roky. Ale moderní sbírka má jinou funkci: měla by vstoupit do života, měla by se nějakým způsobem podílet na vnímání reality. Její provoz by měl být daleko bohatší, širší, měla by pořádat výstavy ze zahraničí, aby se mohly konfrontovat s těmi českými, aby vzniklo určité napětí, které je produktivní i pro širší společnost. A proto si myslím, že pokud se jedná o rozdělování financí do sbírek, nemělo by se to dělat mechanicky. Dostál: Co myslíte mechanickým přerozdělováním? Všichni nemohou dostat stejný pytlík, protože všichni víme, že 60 nebo 70 milionů sežere Veletržní palác jenom jako barák. Pachmanová: Existuje už precedens, že přerozdělování financí bylo skutečně netransparentní a že skutečně Veletržní palác nedostával to, co měl dostávat. Jedna otázka je přerozdělování státních peněz a druhá otázka je získávání peněz odjinud. S velkým zděšením jsem zjistila, že v zásadě těch 38% ze státního rozpočtu, které jdou na Veletržní palác, pokrývá pouze mzdy a provoz, ale ani koruna nejde do výstav. Jsme dnes stoprocentně závislí na sponzorech a jiných aktivitách. Situace je patová, protože shánět sponzory je samozřejmě hrozně těžké a bude to dokonce čím dál tím horší. Chci jenom upozornit na to, že vstupovat s moderní sbírkou do života je naprosto zásadní, ale v této oblasti pokulháváme úplně nejvíc. Dostál: Sponzory a mecenáše je těžké shánět, ale je otázka, zda je někdo chtěl shánět. Pachmanová: My máme speciální zákaznické oddělení, které by mělo být rozšířeno, což je další věc, protože o to se starají v našem podniku dvě osoby, které mají dokonce v popisu práce i public relations, což je naprosto neudržitelná situace. Vím, a není to už dnes tajemství, že existují finanční prostředky na to, aby se například přijali jiní lidé, proto chceme posílit oddělení pro styk s veřejností. Smolíková: V momentě, kdy není k dispozici rozpočet, dokonce ani zaměstnancům sbírky, tak se těžko dá mluvit o nějakém způsobu najít lepší řešení. Dostál: Já vám nerozumím. Někdo brání pracovníkům Národní galerie, aby se podívali do rozpočtu? Smolíková: Když jsem se někoho ptala, jak to je s rozpočtem, tak mi řekli, že je to tajné. Dostál: Tak zavolejte podruhé ministrovi, protože všech příspěvkových organizací se týká moje rozhodnutí, že co není v režimu utajovaných skutečností, a to je dáno zákonem, je veřejné. Jinými slovy - každý má nárok dostat informace. Pachmanová: Nicméně pravda je, že to se skutečně dělo. Rozpočet je jedna věc a další je skutečný pohyb peněz. Dostál: Proto je tam nucená správa. A propos, víte že máte 160 milionů dluhů vůči ministerstvu financí? A víte, že o tom nebyl ani jediný doklad? Pachmanová: Já vás musím ujistit, že od té chvíle, kdy nastoupila nucená správa, paní doktorka Šefčíková, tak od té doby nám na stole skončily velmi zajímavé dokumenty, které samozřejmě dokreslují situaci finančních zmatků. A já musím říct, že nucená správa je důležitá, protože dneska této instituci rozumím daleko líp, než kdykoliv předtím. Bohužel, máme před sebou reálná čísla a je zřejmé, že budou mít velice nepříjemné konsekvence vůči Národní galerii. Ale je pravda, že se to musí rozseknout okamžitě. Nedoma: Já bych měl následující poznámku: mám pocit, že diskuse se rozpadla do dvou problémů. Problém číslo jedna je Národní galerie a její vnitřní uspořádání a druhý problém je otázka existence Veletržního paláce jako takového. Podle mých informací, které jsou z druhé ruky, stojí provoz Veletržního paláce ročně 120 milionů korun. Dostál: Sedmdesát. Nedoma: Já jsem slyšel, že těch sedmdesát je už po odečtení peněz, které dostane Veletržní palác z pronájmu. Dobrá, v rozsahu 60 - 120 milionů korun stojí provoz. V současné době jsou využita tři patra. A v přízemí, v Malé a Velké dvoraně, v místech, kde se plánovaly úžasné umělecké projekty, dnes stojí jakési stánky, které mi nápadně připomínají brněnské výstaviště. To není tristní pohled, to je sprostá urážka toho, co se děje dneska ve výtvarném umění. Za to by měl být někdo zodpovědný. To jsou peníze nás daňových poplatníků a takhle vypadá Veletržní palác? Já se domnívám, že s Veletržním palácem se dá udělat jediná věc: prodat. A to pokud možno co nejrychleji. Nehledě na to, že vím o kupci. Vím, že existuje tady v Praze jedno velmi silné konsorcium, které má o koupi zájem. Proč takto soudím. Veletržní palác sám o sobě byl postaven jako budova pro vzorkové veletrhy. Vzorkové veletrhy vyžadují menší stánky, které se vybudují vždycky jako kóje, a potřebují velké obslužné prostory, protože tudy prochází velké množství lidí. Za druhé: jako výstavní prostor je tato budova absolutně nepřijatelná. Protože si nedovedu představit galerii, která nemá žádné stěny. To je prostě absurdní! Za třetí: výška stropů. Za čtvrté: klimatizace. Za páté: vytápění obrovských prostor naprosto zbytečných, mám na mysli Malou dvoranu - to musí stát miliony ročně, všechno se musí řešit umělým osvětlením, okna se zakrývají, nebo se zadělávají panely a podobně, a za šesté: jakékoliv budování galerie v místech, kde musím vždy pracovat s panely je dvojnásobně tak drahé. Navíc Národní galerie nemá ve svých sbírkách dostatečné množství kvalitních sbírkových předmětů, kterými by zaplnila tento palác tak, jak bylo původně předpokládáno, to znamená, že to bude velké muzeum současného umění. Co se tam vystavuje? České umění - je takové, jaké je, ale to je také všechno, na to myslím není potřeba celý Veletržní palác. Proto navrhuji: prodat budovu, nalézt menší budovu, ve které by se dalo slušným způsobem nainstalovat české umění a francouzská sbírka a potom uvažovat, jak dál. Ušetří se prostředky a z prodeje budovy, který přinese 200-300 milionů, by se dala postavit nová budova. Pachmanová: Já bych řekla, že je to takové typické řešení - mám teď deprese, najdu si nový byt a ono se to zlepší. Potřebujeme fungující instituci, která se zabývá současným uměním a uměním 20. století, a kdyby došlo k rozhodnutí přemístit sbírku, tak bude trvat x let, než se postaví nová galerie. Nedoma: My nepotřebujeme stavět, existují budovy, do kterých by se dala modení sbírka přestěhovat. Ševčíková: Pak se ale objeví stejné problémy jako ve Veletržním paláci, kde je navíc opravdu dost prostoru, které by se daly využít například k prezentaci sbírek jiných muzeí, v nichž z nějakých důvodů být nemohou. Dostál: Já bych ho neprodal. To by byl zločin prodat tuto kulturní památku. Myslím si, že by měl zůstat ve vlastnictví státu. Ale nic nebrání tomu, aby se pronajal. Určitě by se našel zájemce, například Brněnské veletrhy, a z peněz za pronájem by se živila nová sbírka. Pachmanová: Ale to už se dneska dělá. Dostál: Ano, ale dělá se to tak, že pronajímáte a současně vystavujete. Proto tam musí být ty hrozné stánky. Chápejte cizince, který přijde na výstavu umění, a napřed musí projít kolem cukrové vaty. Pachmanová: Za tuto situaci se hluboce stydím, ale poprvé jsem o ní byla informována minulý týden, když jsem zažila frustraci, protože v pátek začínal v galerii jakýsi veletrh a já jsem se o něm ve čtvrtek odpoledne dozvěděla. Málem jsem omdlela. Dostál: V rámci této diskuse by se mělo mluvit o tom, zda v Praze neexistuje budova, kam by se sbírka moderního umění mohla přestěhovat. Já nevím, zda by se vešla do Domu u Černé Matky Boží. Ostatní: Ne, tam by se rozhodně nevešla a hlavně tam zase nejsou stěny. Lindaurová: Z toho, co tu bylo řečeno vyplývá, že zákonné úpravy týkající se státních kulturních institucí jsou nezbytné. Mohl byste nám říci, pane ministře, jestli se připravuje nějaký zákon o příspěvkových organizacích a v jakém časovém horizontu by mohl být schválen? Dostál: Na předposledním jednání vlády ministerstvo financí rozhodlo, že odkládá řešení otázky ROPO - tzn. řešení příspěvkových organizací. Já jsem se přihlásil o slovo a řekl jsem, že problematika ROPO v kultuře je natolik specifická a její řešení se nemůže oddalovat. Nabídl jsem vládě, že to ministerstvo kultury bude řešit vlastními silami. Jmenoval jsem pracovní skupinu, která se skládá jednak z externích expertů na státní zprávu, zástupců národních kulturních institucí, náměstků ministerstva a rád bych tam viděl členy Asociace muzeí a galerií. Na první schůzce jsem slyšel zajímavý názor: existuje naprosto nedokonalý zákon o obecně prospěšných společnostech. Tento zákon Parlament v roce 1995 neschválil a já bych chtěl, aby nyní přijal jeho druhou část týkající obecně právních úprav. Možná bude úplně stačit, když se podíváme na tento zákon znovu a budeme ho novelizovat. Nyní jsem zadal srovnávací studie o tomto zákoně a o tom, co by pomohlo transformovat instituce ROPO na veřejně právní instituce. Časový horizont je konec roku 1999. Ale tím neříkám, že je to vyhrané, protože i když vláda tento zákon schválí, nastává schvalování v Parlamentu. Bohužel, ten je dodnes tak posttotalitní, že poslanci žijí v pocitu, že co od druhého jest, jest od ďábla. Opoziční poslanec se k vládnímu návrhu chová jako k ďáblovu dílu. To znamená, že mě čeká další práce: lobbovat napříč politickými stranami. Lindaurová: Nezdá se vám, že provizorní vedení pro Národní galerii i Veletržní palác zároveň je pro takovou instituci riskantní? Dostál: Stanovili jsme termín výběrového řízení na generálního ředitele do příštího června. Ševčík: Ale to je ostudné, protože odborníci ze zahraničí, kteří sledují z povzdálí katastrofální situaci propadu v Národní galerii, jsou v rozpacích, protože nevědí, s kým mají jednat. Dostál: Výběrové řízení může být až po skončení rozpočtového roku. Neříkám, že to nemůže být už v lednu. Nevíte, s kým jsem jednal, možná budete překvapeni jmény. A co vy jste pro Veletržní palác udělal? Zdrhl jste, aspoň tak jsem byl informován Ševčík: To je omyl, byl jsem vyhozen panem Zlatohlávkem, protože můj způsob řízení prý působil dojmem nekázně. Dostál: Pak je to pomluva. Pane doktore, máte výjimečnou příležitost přihlásit se do výběrového řízení na generálního ředitele. Jen bych pak prosil, abyste si vy všichni uvědomovali svoji zodpovědnost a zmobilizovali svoje síly. Nedoma: Proč by měly nejlepší síly tohoto státu vynášet hnůj, který zde nadělaly generace neschopných lidí? Pachmanová: Někdo to udělat bude muset. Dostál: Kdyby na světě platila tato filozofie, tak se svět nepohne dopředu, protože vždycky nastupuje generace, která musí vynášet Augiášův chlév. Pachmanová: Ještě jednu poznámku k pověřeným osobám. Nejenom, že je tady nucená správa na post generálního ředitele, ale stejná situace je i ve Veletržním paláci, a to vidím jako velmi nebezpečnou záležitost, protože pokud generální ředitelka nevypíše výběrové řízení na ředitele moderní sbírky, tak se toto bezvládí potáhne minimálně další rok, což považuji za velmi nepříjemné. Dostál: Slibuju vám, že to bude dřív než v červnu. Nechte tuto příležitost novému řediteli, protože řešení Veletržního paláce bude jednou z podmínek konkurzu. A nesvazujte mi ruce člověkem, kterého bych si nevybral. Pachmanová: Opravdu to vyjadřuje nestabilitu pro partnery ze zahraničí. Smolíková: Jakým způsobem mají jednat lidi s národní institucí, kde začnete jednat s jedním člověkem, za chvíli ztratí všechny pravomoce a přijde tam někdo jiný, který neví, co dohodl předchůdce? Na přípravě výstav se pracuje dva, tři roky. Jakým způsobem se vůbec takhle dá spolupracovat? Dostál: Věřte mi, všechno chce svůj čas. Dejte mi ho, abych vám dokázal, že Veletržní palác pro mne není totéž co galerie v Horní Dolní. Nedoma: Řekl jste, že volba nového ředitele Veletržního paláce bude záviset na jmenování generálního ředitele. Podle mého názoru to znamená, že autonomii lze měnit pouze v rámci instituce, z toho vyplývá, že neuvažujete o oddělení moderní sbírky z rámce Národní galerie. Dostál: Řešení tohoto problému bude jedním z bodů výběrového řízení na generálního ředitele, bude-li navrženo odtržení moderní sbírky, budu chtít vědět, jak by takový projekt byl zajištěn. Připravila Lenka Lindaurová Spolupracovala Marie Grochová Fotografie Andrea Slováková
01.06.1998
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář