Céline Duval sbírá fotografie již od konce 90. let – amatérské snímky, pohlednice, fotky vystřižené z časopisů i své vlastní. Z této sbírky, kterou nazvala documentation céline duval, sestavila a vydala řadu publikací: fotografie, knihy, a také časopis, který je rozesílán přímo odběratelům: la revue en 4 image, jehož poslední číslo je 56. Koncepce je jednoduchá. Každé vydání funguje jako sada. Čtyři obrázky, někdy víc, někdy méně, jsou sestaveny na základě opakování nebo tak, aby tvořily mikropříběh. Zřetelně se v nich projevuje souvislost s technikou filmové montáže a koláže. Ale přestože jsou obrázky vybírány velmi pečlivě a řazeny v přísném pořadí tak, aby na sebe navazovaly nebo se alespoň vzájemně odrážely, přesahuje dokumentace céline duval někam dál. Příprava každé fotografie zahrnuje drobné detailní úpravy jako rámování a retušování bez jakéhokoli respektu k žánru dokumentu. Tím se vyjasňuje fakt, že její umění je často mylně považováno za sociologické. Autorka se samozřejmě zabývá problémem stereotypů a opakujících se událostí, avšak nikoli tak, že by tyto mohly být výsledkem nějaké dané společnosti, nýbrž spíše ve smyslu základního prvku vlastního samotnému lidstvu. A opravdu, při bližším pohledu, překročíme-li hranici toho, co je na snímcích vyobrazeno, a soustředíme se výhradně na způsob, jakým je každý z nich vystavěn, pak pochopíme důmyslnou kompozici tvarů. Všechny linie: vertikály, horizontály, většinou obojí propojené ve vzájemné závislosti, jsou jako vektory energie, ve kterých nalézají své vyjádření některé zásadní otázky. Co znamená nahoře a co znamená dole? Jak se člověk zmocňuje prostoru? Jak to, co stoupá, udržuje rovnováhu na pokraji pádu? Je zde samozřejmě něco, co může odkazovat k abstraktnímu umění. Ale pro dokumentaci céline duval platí především to, že v ní lze vidět metaforu našich vztahů ke korporátnímu, intelektuálnímu, jednotlivému nebo kolektivnímu světu, který nás obklopuje. Co opravdu tvoří tento svět – země, obloha, vzdálenosti, horizont? Jak to vše drží pohromadě a především, jak do toho zapadáme my? Jinými slovy, jak v něm žijeme? Toto neustálé zpochybňování s sebou nese všechny odstíny překvapení, nedůvěry a údivu, které v sobě uvedené otázky skrývají. Není pochyb o tom, co vysvětluje rozpolcenost, kterou pociťujeme při pohledu na díla z dokumentace céline duval. Je v nich obsažena krutost i něžnost zároveň. A my tuto směsici rozpoznáváme v nás samých. Jde totiž o nás.
Doporučené články
|
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář