|
Dva výrazné projekty přichystala na podzim pražská galerie Display. V první řadě plnohodnotnou výstavu Nizozemce Michaela Kluiterse Výloha (11.- 30. 11. 2003) a následně týdenní sub:label Milana Saláka (1.-7.12. 2003).
Kluiterse uchvacují imaginární místnosti a tajuplné koridory. Display proto přepůlil a jednu místnost užil pouze pro projekci na sklo uliční výlohy. V podvečerních hodinách mohlo kolemjdoucí zmást, že v přízemí holešovického domu skutečně je vybydlený prostor s dramatickým nasvětlením. Kluiters má už na kontě podobných intervencí víc. U Displaye pouze nebylo jasné, zda autorovi či kurátorovi Radku Váňovi připsat skutečnost, že druhá půlka Displaye zůstala “zase jen” galerií s rozměrným snímkem na stěně a s dokumentárním videem o další, obdobně matoucí Kluitersově projekci. Jako by neměl chybět výchovný záměr, jímž se výstavy v Displayi – pozitivně vzato – obvykle vyznačují. Oproti tomu v případě Dvou horizontů Milana Saláka nechyběl poprávu. Klauzura, již na sebe jeden z nejaktivnějších “mladých a neklidných” Čechů přelomu devadesátých let uvrhl, se už zdála podezřelá. Zjištění, že více než dva roky maloval velké krajiny, vyvedlo z míry. Salák znovu obhájil své regionální koncepce, když disciplinovaně přenesl mapy do rámce iluzivní krajinomalby a zdůraznil, že důležité je v nich hledat a nacházet místa, která známe a takzvaně jsme si je “prošlápli”. Namaloval obrazy s neobvyklým prostorovým zaklenutím a nimravou obsesí v detailech a přesnosti. Působivost odstupňoval od sdílení se “zasvěcenci turismu” až k případné chladné reakci na schematický přenos mapy mezi těmi, kdo původní mapu neznají. Obojí pojal jako kvalitu i oběť, k níž se musel odhodlat, aby se nemusel podílet na neosobních globálních sděleních.
Doporučené články
|
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
|
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
|
|
|
Proč političtí intelektuálové, proč máte sklon k proletariátu? V soucitu k čemu? Chápu, že by vás proletář nenáviděl, vy nenávist neznáte, protože jste buržoa, privilegovaný, uhlazený druh, ale taky proto, že si netroufáte tvrdit, že jedinou podstatnou věcí, co jde říci, je, že si člověk může užít polykání sraček kapitálu, jeho materiálu, jeho kovových mříží, jeho polystyrenu, jeho knih, jeho…
|
|
|
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář