Editoriál

Bělorusko je vedle Lucemburska nejméně známou zemí Evropy. Do Lucemburska jezdí na dovolenou pořádkumilovní západní penzisté, do Běloruska ruští. V obou zemích si užijete stejné množství legrace.
Bělorusko je stroj času, kterým nedojedete daleko, ale o třicet let nazpátek bezpečně. Společenská situace je podobná jako v socialistickému Německu a Československu osmdesátých let. Většina Bělorusů je pořádkumilovná a slušná jako Němci, uzavřená a zdrženlivá jako Češi. Vrstev má tato společnost málo a ty jsou rozdělené na malé skupinky jako děti, které spolu nemluví. Intelektuálové, umělci a zástupci inteligence jsou postupně decimováni. Část jich už ze země odešla a mnoho se jich k odchodu chystá. Opozice je zoufalá ve všech smyslech tohoto označení. Jen ten, kdo nezlobí, se může cítit v Bělorusku bezpečně.
Současné umění v Bělorusku není povoleno, stejně jako všechno, o čem se přesně neví, co to je. Strašidlem i inspirací běloruského umění jsou Malevič a Lukašenko. Malevič je největší nežijící současný umělec a Lukašenko poslední žijící evropský diktátor. Oba zanechávají hlubokou brázdu, do které je snadné zapadnout. Narozdíl od Fukuyamy se většina běloruských umělců domnívá, že dějiny skončily právě Malevičovou smrtí. Historii umění milují a rádi si z ní ve svých vlastních dílech utahují nebo ji jinak zneužívají. K Lukašenkovi má běloruský lid zvláštní, nezdravý, sexuálně podbarvený vztah. Doufejme, že až je tato masochistická úchylka přejde, udělají z jeho paláce galerii současného umění stejně jako v Rumunsku z Cauceskova.
O Bělorusku bylo ve světě napsáno nejvíce mediálních klišé za posledních deset let. To proto, že se informace o Bělorusku dají těžko ověřit. Pro cizince je těžké se tam vůbec dostat a potom se navíc něco dozvědět.
Materiály pro toto číslo byly připraveny přímo v Bělorusku.

01.04.2004