Časopis Umělec 2005/1 >> Rodinná pouta - Matky a Otcové, s. r. o. Přehled všech čísel
Rodinná pouta  - Matky a Otcové, s. r. o.
Časopis Umělec
Ročník 2005, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Rodinná pouta - Matky a Otcové, s. r. o.

Časopis Umělec 2005/1

01.01.2005

Radek Wohlmuth | profile | en cs

Poslouchej, táto, já tě varuju. Ještě jednou napíšeš v článku něco o mně, a máš po prdeli.
Joseph Heller: Gold za všechny peníze (Good as Gold)

Známe se tak málo a máme si toho tolik co odpouštět.
Erich Maria Remarque: Stíny v ráji (Schatten in Paradies)
Lucie Krejčová, Lenka Klodová, Marek Rejent a Martin Péč – čtyři lidé, čtyři umělci, jedna skupina. Matky a Otcové. Jméno si mohli poskládat třeba tak jako ABBA. Mohli by spolu vytvořit dva standardně ne/fungující manželské páry. Zatím mají navíc dvě manželky, dva manžely a devět dětí. Přestože M&O, jako mnoho dalších skupin, vznikli z pragmatických důvodů, od většiny se liší.
Rodiče, tedy matky a otcové, jsou ti, kteří se z prostých hledačů orgasmu, jak je definoval André Béjin, stali těmi, kteří se rozhodli pro opakování člověka člověkem. Nebo se jimi stali ne/šťastnou náhodou. Polský sociolog Zygmunt Bauman je přesvědčen, že tělo je v postmoderní době výhradně soukromým vlastnictvím. Jeho kultivace, podobně jako péče o zahrádku, je prý jen věcí majitele. Stejné to asi bude i s jeho dělením – multiplikací do malých já – dětí. Když už se pro ni člověk rozhodne, alespoň se dostane ze schizofrenní situace, kdy je zahradníkem a zahrádkou současně. Může a ze zákona dokonce musí okopávat někoho jiného. Člověk se navíc na nějaký čas automaticky stává autoritou a nemusí pro to udělat v podstatě nic jiného, než mít sex. A to zase nezní tak úplně špatně.
Vstup do manželství představuje pro každého něco jiného, ale v zásadě je možné říct, že pro všechny zúčastněné je to změna. Člověk tak trochu přestává být sám sebou a chtě nechtě si musí zvyknout na to, že s tím nic nenadělá. Další zásah do soukromí představuje příchod potomka. Možná není třeba mluvit hned o kompromisech, ale termín většinová menšina, který na sebe M&O vztahují, je celkem trefný a vyjadřuje skoro vše. Vznik tohoto uskupení byl i sebezáchovným gestem. Ten, kdo ho bude vnímat jako druh záchranné organizace, bude mít pravdu.
První výstava Matek a Otců proběhla v roce 2001 v pražském ROXY v univerzálním prostoru NoD, představila čtyři individuality a nebyla ničím výjimečná. Důležitá byla hlavně pro každého z nich zvlášť. Přesto i ona přinesla jeden významný moment. Vznikl Matky a Otcové band, který příležitostně hraje dodnes. Hudba pop, ale texty už předznamenaly věci příští. (…není to však moje vina, jsem tvá drahá polovina… …páchne, nádobí po dvou dnech páchne. Kdo ho zase neumyl? … Nemáš tady uklizeno, tak kam zase běžíš?!)
Ta následující (2002) už byla z naprosto jiného soudku. Archetypální exponáty vzniklé jakoby z jedné ruky, takže se v podstatě vytratil individuální rukopis. Ani koncept této veskrze antikoncepční výstavy rozhodně nebyl zvolen náhodou a také on byl postaven na neotřesitelných pilířích společné zkušenosti a kolektivního vědomí. Matky a Otcové začali čerpat z důvěrně známého prostoru – rodinné „estetiky“ všedního dne. Tak jako jiní, udělali to nejpřirozenější. Začali tematizovat sračky, ve kterých žijí. Najednou tu bylo silné a emocionální téma. Rodinný život. Ve skutečnosti ale prapodivná směs lásky, prudy, ironie, soucitu a trapnosti. Zaplať bůh, pro romantiku, idealizaci a sentiment nezbyl ani kousek místa.
M&O našli tehdy azyl na domovské půdě, v Jedničce – galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kterou všichni absolvovali (ateliéry sochařství a šperku). Jejich výstava se jmenovala prostě – Matky a Otcové nabízejí. Předznamenala také, a to hlavně její derniéra, která proběhla ve znamení 50% likvidační slevy, další „výprodejové“ výstavy u nás (naposledy např. Vladimír Kokolia: Dům umění – všechno musí pryč, zima 2004). Exponáty byly po vzoru diskontních prodejen ve velkém přímo na stojanech, v kartonových krabicích nebo rovnou na paletách uprostřed galerie. Byla doslovná, ryzí a programová. Její druhá repríza v Olomouci (2003) – ta první byla v Galerii Klatovy/Klenová (M&O množstevní sleva, 2002) – přinesla i katalogový list s programovým prohlášením.
Obrátili jsme se na sebe jako na objekty svého zájmu. … Mnohaleté probdělé noci, promyté nádobí, nedostatky času a peněz, strach o blízké a starosti v nás vytvořily mnohovrstevnatá hluboce založená ložiska. Z nich teď těžíme. … Vypozorujeme stopy lásky zakódované v množství špinavého prádla k vyprání. … Nabízíme své „přebytky“, velmi koncentrované deriváty podstaty jedinečné a všeobecné zkušenosti rodičovství a touto nabídkou chceme ostatním umožnit navodit si nainstalováním objektů ve svém prostoru onen metafyzický zážitek.
Prohlášení více než dokládaly vystavené artefakty, jejichž předobrazy přetéká každá druhá mladá domácnost – vytahané podprsenky po dětech Růžena a Běla (velikost 80B), Houbovka – sada nádobí k umytí, stará panenka, odlité dekorativní předměty – například Otec, figura spícího muže v trenkách, vhodná k instalaci třeba na kanape, nebo Píseček zalitý do fólie… Objekty bezprostředně vycházely ze životního stylu a ve většině případů se nacházely na pomezí svérázného druhu designu.
Přesvědčivost byla jistá. Garantovaly ji duchampovsky čisté ready-made, pop--artová warholovská multiplikace a dokonalá obalová technika – vzdálená a vy- lehčená připomínka Bulhara Christa. Matky a Otcové, podobně jako jejich vrstevník designér Maxim Velčovský, dospěli k principu, který on nazývá redesignováním. Nepatrně posunují formu a i funkci věcí, které už existují, třeba změnou materiálu nebo kontextu. Určujícím principem takové tvorby je především ztráta jednoznačnosti.
Tak jako jiné umělecké skupiny, i Matky a Otcové se vymezují vůči zbytku světa a vytvářejí společnou údernou jednotku. Většina skupin svým názvem demonstruje energii, nesmiřitelnost, odhodlání a sílu – stačí připomenout Tvrdošíjné, Tvrdohlavé, Rafany nebo Ztohoven. M&O jakoby na první pohled rezignovali na avantgardní vytrubování svého postoje nebo přesvědčení a spokojili se s tím, že konstatují sociologický fakt. Úplně nevinný a nenásilný název to ale není, protože matky a otcové – tedy rodiče, vždycky představovali dohled, omezování, nebezpečí i skrytou hrozbu.
Výkladový slovník matku překvapivě definuje jako ženu ve vztahu ke svému dítěti a podobně poučí i ohledně otce. Není tedy divu, že děti tvoří všudypřítomný moment a v podstatě zásadní kategorii pohledu M&O na svět. Přítomné jsou v jejich práci stále – fyzicky i latentně. Děti samotné, a teď mám na mysli ty jejich konkrétní, ale pro Matky a Otce znamenají kromě inspirace hlavně materiál. A to doslova. Vzhledem k tomu, že M&O jsou především sochaři, nabízí se srovnání s kamenem a hlínou. A to jak kvůli podobenství s lidskými reakcemi, tak kvůli tomu, že obojí může člověka snadno zlikvidovat. O jedno se utluče, ve druhém se utopí.
Dítě jako surovina zatím asi nejvíc zabodovalo při rezidenčním pobytu v rakouské Kremži. Pod heslem Dítě a rodič v uměleckém prostředí M&O rozehráli další část své nekonečné životní hry. Prostředníkem se tentokrát stal technický obraz. A tak je možné vidět děcko „zaparkované“ před uměleckou kavárnou; odložené u vstupního panelu k výstavě, kde se láduje bonbony, nebo třeba dítě s otcem, kterak ve spacácích tráví noc přímo uprostřed expozice….
Matky a Otcové pracují s časem. Jejich kalendář se odvíjí od rodinného rytmu, a tak se dá předpokládat, že jejich prosincová výstava v pražské galerii Obratník bude mít v sobě něco z vánoční besídky. Děti jsou proměnlivý faktor a jednu vlastnost mají společnou – taktní jsou stejně jako granát, a proto se není třeba obávat, že se Matky a Otcové v dohledné době, alespoň co se invence týče, vyčerpají. Soběstačnost je sice předpokladem anarchie, ale to ve skutečnosti znamená jen tolik, že se téma obstarávaných dětí přirozeně změní v téma soužití, které je nevyčerpatelné, protože nenávist a nuda jsou věčné. Dá se také předjímat, že časem se Matky a Otcové prostě změní v Babičky a Dědečky. Když tedy člověk porovná Matky a Otce s jinými uskupeními na české výtvarné scéně, nedá ani takovou práci si uvědomit, že princip vzájemně podpůrného uměleckého spolku povýšili na jinou úroveň a vytvořili fenomén, který si z jistého úhlu pohledu nezadá s reality show.
A ještě jedna věc. Ve své jasnozřivosti jdou M&O dokonce tak daleko, že někdy za svůj název (a je to vůbec název?) připojují i právně-ekonomickou zkratku s. r. o. – tedy společnost s ručením omezeným. Ta celkem racionálně upozorňuje především na fakt, že možnosti každého, rodiče nevyjímajíc, mají své limity. Mimochodem srovnání rodiny a výrobní nebo v tomto případě tvůrčí společnosti také není od věci. Vždyť v životě stejně jako v tvorbě se člověk stále vystavuje nebezpečí, že výsledkem jeho snažení bude zmetek.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…