Časopis Umělec 2002/2 >> Je libo umění? Volej 0609-1LENKA Přehled všech čísel
Je libo umění? Volej 0609-1LENKA
Časopis Umělec
Ročník 2002, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Je libo umění? Volej 0609-1LENKA

Časopis Umělec 2002/2

01.02.2002

Martina Pachmanová | focus | en cs

Po pádu železné opony českou společnost zaplavilo nebývalé množství zboží. Neukojitelnou touhu po tržní ekonomice vystřídala nákupní horečka a komoditou se v tu ránu mohlo stát téměř cokoli, včetně lidského těla.
V dobách socialismu se pornografické časopisy a videa pašovaly ze Západu, s příchodem nové éry se s tímto zbožím roztrhl pytel přímo doma. Na novinových stáncích se vedle denního tisku prodávají šimravě erotické časopisy i jejich “hard-porn” verze, ulice českých měst jsou plné sex-shopů, peep-show, nočních klubů a umně maskovaných masážních salonů. Hlavní dálniční tahy se u hranic podobají jednomu velkému veřejnému domu. Jedni se pohoršují, že morálka českého národa upadá, druzí si blahobytně užívají podobných výdobytků svobody, ale jen málokdo se fenoménem erotizace českého veřejného života a jejími formami zabývá.
I současná umělecká scéna se jen hemží sexuálními výjevy. (Veronika Bromová to nedávno komentovala jako sexuální epidemii.) Ale podobně jako u české pornografie tu laciná, podbízivá a docela banální erotika převažuje nad sofistikovaným, nevtíravým a přitom vzrušujícím Erosem, a ani kritický přístup k exploataci lidské sexuality, který by přitom nepostrádal humor, se dnes v českém umění příliš nenosí. Někde však obojí najdeme.
Když loni v říjnu Lenka Klodová uspořádala ve Špálově galerii výstavu Podzimní noc je dlouhá jen svým jménem, potvrdila znovu, že právě ona k těmto výjimkám patří. Vystavila zde sérii přemalovaných dekorovaných listů z pornografických magazínů. Masturbující gesta, rozevřené vagíny a silikonová ňadra oblékla do pestrých národních krojů a běloučkých, ručně vystřihovaných papírových deček. To, co zbylo z prvoplánové erotiky LEO-modelek, byla jejich vzrušená mimika, slastně přivřené oči a bizarní postoje. Podobně jako ve své předcházející práci “na lidovou notu” pro skupinovou výstavu Má vlast (VŠUP, 2001), v “národopisných” divadelních scénách či v papírových kolážích pornografických panenek, i zde Klodová odhalila směšnost prodejné erotiky, přičemž se držela zdánlivě cudné a dětsky nevinné estetiky.
Namísto moralizování se v těchto projektech autorka s ironií strefuje do problému zpředmětňování a komodifikace ženského těla a ke “svým” pornohvězdám se navíc chová s příkladnou mateřskou láskou. Nejenže je šatí, ale — jak to ukázala na své autorské výstavě Mé ženy (Galerie Pokorný, Prostějov, 2001) — po jejich náročné práci je dokáže i uložit do postýlek k odpolednímu klidu. Klodová si příliš dobře uvědomuje, že přisvojovat si “jazyk” pornografie, kterou chce podkopat, je riskantní hra a že od “peříčkové” banality a nevkusnosti je jen krůček k laciné “umělecké” zábavě. Svou hru s nahotou ovšem hraje velmi dobře. Snad nejlépe o tom svědčí její barevný Magazín Bříza (2000). “Budeš naším zajatcem”, “Uspokoj mě nebo se rozejdeme”, “Před kamerou jsem vždy vzrušená”, “Hned volej 0609 111 674” — krátké svůdné slogany, dvoustránkový plakát a hromada telefonních čísel, na kterých si čtenář jistě přijde na své, připomínají obrázkové časopisy pro muže. Ovšem až na jeden detail. Namísto vnadných blondýnek, brunetek, zrzek a černovlásek tu před fotoaparátem Klodové “pózují” české břízy. Anorekticky vychrtlé kmeny a větve stromů s běloučkou kůrou jsou buď zcela obnažené či spoře oděné do barevných minisukének, krátkých právě tak, aby lačnému voyerovi odhalily místa nejintimnější — vždyť, jak čtenáři slibuje břízka Betyna přímo na obálce časopisu, “Pod sukní kalhotky nenosím”.
Klodová spojuje témata vážná a nevážná, podniká výlety ze sféry “vysokého” umění do oblastí populární kultury, masové zábavy a kýče a zase zpět, ale jakkoli je ve svém počínání drzá a rouhavá, není obrazoborkyní. Hledat spojitost mezi fantastickými tvary břízových samorostů nalezených uprostřed přírody a autorčinou sochařskou průpravou by snad mohlo být příliš odvážné. Pravda nicméně je, že Klodová se nadále věnuje také sochařství a že nakonec ani její lehčí (což ovšem neznamená méně závažné) žánry — koláže, fotografie či performance — nepostrádají vedle silné myšlenky také výrazný umělecký rukopis. Papírové skládačky zvířátek ze sochařské instalace Ostrovy touhy z výstavy Matky a otcové v akci (Universal NoD, 2001) kupříkladu sestavila z digitálně upravených fragmentů erotických fotografií, jejichž kaleidoskopické tisky jsou svébytnými plošnými artefakty, měnící smyslné lidské tělo v abstraktní dekor.
Monumentální pískovcovou plastikou MILUJI (2001; návrh 1998) zase Klodová ukázala, že ani žánr veřejného umění nemusí rezignovat na tradiční sochařské techniky a materiály, aby lidem přinášel důležitá sociální poselství. Slovo, které se dnes vyjímá na kopci za sídlištěm v Neratovicích, možná na první pohled zavání romantickým patosem či prvomájovou lyrikou. Nebyla by to Klodová, aby v něm vyřkla vše a nenechala prostor pro svou ironickou hru s významem a pro obrazotvornost kohokoli, kdo bude kolem kopce procházet ve dne nebo v noci. Autorka tu sice proklamuje svou lásku, ale nikomu konkrétnímu ji nededikuje. Stejně jako se láskyplně ujímá padlých žen a hledá sexuální touhu v “klínech” přírodních tvarů, její “miluji” je nepatetickým osobním vyznáním, které diváka svádí k tomu, aby začal pátrat nejen po objektu její, ale hlavně své vlastní touhy. Komodifikace dnes možná zachvacuje lecjaké zákoutí našeho života, roztoužené MILUJI — stejně jako rozšafná břízka ve veřejném parku — ale na prodej rozhodně není.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.