Časopis Umělec 2006/1 >> Feminismus v ruském umění: mýtus nebo realita? | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Feminismus v ruském umění: mýtus nebo realita?Časopis Umělec 2006/101.01.2006 Olga Vašinkevič | profil | en cs |
|||||||||||||
Sovětské umění neznalo rozdíl mezi silnými a slabými, talentovanými a bez talentu, mezi kreativními umělci a rutinéry. Myšlení a určování hodnoty probíhaly v jiných diskurzivních kategoriích. Umělci byli všeobecně pozitivně naladění a společensky prospěšní – „špatné“ či „netalentované“ umělce jsme prostě neviděli. V oficiálním umění vypadalo všechno asi tak jako po stvoření světa (zkrátka jako v ráji). A zdálo se, že neexistuje ani žádný rozdíl mezi tím, zda umění vytváří muž, či žena.
Umělecká tvorba byla podněcována k jedinému – zobrazení všeobecného štěstí, správnosti bytí. Všichni členové sovětské společnosti byli zahrnuti pod jedno slovo – „soudruh“ – a toto sjednocení pohlavních znaků se stalo součastí politiky „stejných možností“. Proto oficiální umění nepotřebovalo rozdělovat pánské a dámské a kultura existovala jako svérázná fasáda de- klarované pohlavní rovnoprávnosti. V pozadí bezpohlavního veřejného umění, v alternativní komunitě neoficiálních umělců, hrála žena jen úlohu pomocnice, „kamarádky v boji“, anebo – v nejlepším případě – múzy, a nikdy úlohu šéfa nebo spoluautora. Je možné, že hlavní důvod tkvěl v tom, že zabývat se „neoficiálním“ uměním bylo během stagnace (jak bývá označováno období celkového úpadku SSSR za Brežněva – pozn. red.) nebezpečné. Každopádně vzniklo jaksi nepozorovaně umění „pánské“, tedy tvořené muži, a pakliže se v něm objevila žena, tak obvykle jako objekt, nonverbální forma jazyka, kterým se zprostředkovávala myšlenka díla. Zde mimovolně vzniká otázka: je vůbec možné feministické umění v Rusku? Je vůbec na čem zakládat? Vždyt‘ stejně jako sovětská kultura přiznala ženám velké pole působnosti, tak v postsovětském umění ženy o velký prostor přišly. Všechno, za co feministky na Západě musely bojovat, dostaly ruské ženy takřka zadarmo. Nicméně existence „dvojí mravnosti“, „dvojí normy“ vyústila ve zmatečný stav, v němž ženské umění zůstalo i po změně politického řádu. Na jedné straně by měla být změna genderových stereotypů podnětem k překročení stávajících hranic, na straně druhé v našem případě vyvstává otázka – jakých hranic? Násilí pohledu „Underground byl velmi patriarchální,“ říká Marina Koldobskaja, ředitelka Petrohradské pobočky GCSI (Státní centrum pro současné umění). „Žen v něm bylo velmi málo a byly chápány jako přírodní úkazy. Zároveň v čase perestrojky do undergroundu začaly pronikat nové vlivy ze Západu, objevilo se více možností. A jelikož byly v té době v módě západní feministické diskurzy, některé ženy se je rozhodly využít.“ V Rusku feminismus původně nebyl součástí společenské ideologie jako v některých západních státech a nemohl se vyhnout svérázné lokální interpretaci. Není to ještě tak dávno, kdy se naše kultura poprvé střetla s problémem spotřeby obrazů a obrazů „žen“ především. Ve skutečnosti tato „přirozená potřeba“ není dodneška vnímána jako problém a bylo by docela těžké přesvědčit publikum, že i pohled se dá posuzovat jako násilí. Možná právě kvůli tomu začala počátkem devadesátých let vznikat specifická feministická mytologie. Přestat se bát, že budeš okraden Jedněmi z těch, kdo začaly dělat první krůčky a dobývat „nová území“, se staly petrohradské umělkyně Caplja (Olga Jegorová) a Gljuklja (Natalja Peršiná-Jakimanskaja). Když v roce 1995 začaly s dlouhodobým projektem F.N.O. (Fab- rika Nalezených Oděvů), obrátily tradiční feministický diskurz naruby. Namísto agresivními hesly a otevřenými provokacemi zaujali tolerancí, citem a přístupem k vnitřní podstatě lidské osobnosti. Zpočátku se Caplja a Gljuklja bránily feministickému zařazení, ale pak pochopily, že to nemá smysl, a souhlasily, že se „stanou feministkami“. „Ted’ zpětně chápeme, že se nemusíme stydět nazývat se feministkami, protože v Sovětském svazu, přestože jsme byli prvním státem, kde byl výrazně uplatněn feministický experiment, se v souvislosti s totalitním zřízením – špatnou realizací dobrého scénaře – všechno natolik zmotalo, že jsme feministky měly spojené s ošklivými ženskými, které řvou: Vari muži!“ říká Gljuklja. „Po cestách a vystoupeních v Evropě začalo být jasné, že nic jiného nezbývá. Proto jsme se souvislosti s feminismem přestaly vzpírat.“ Podle názoru obou umělkyň převládají v dnešní společnosti mužské hodnoty – touha po moci, intolerance, užívání síly. Je to důsledek komplexu „macho“, ideálu úplně soběstačného muže, který jako by nepotřeboval lásku a oporu, ale je úplně šťastný, když se zabývá jenom kariérou. V takové společnosti nikdo nemyslí na soucit, péči o slabé, vztahy mezi lidmi. Proto tvorba Caplji a Gljuklji směřuje k součinnosti s nitrem člověka, k uchopení silných stránek osobnosti přes její slabosti. V performanci Psychoterapeutický kabinet Bílých vystoupily umělkyně v rolích psychoterapeutů, kteří nabízejí „pacientům“ východisko z kritické situace prostřednictvím sebepřekonání. Hlavním úkolem soudobého feminismu je naučit se porozumění s člověkem opačného i svého pohlaví. Přestat bojovat, přestat hájit svá práva, pochopit, že jsme všichni různí, že uvnitř každého z nás je zároveň muž a žena. A hlavně, že na základě našich rozdílů a podobností můžeme nacházet nové cesty k dorozumění. Sovětská společnost začala být nejednotná a bylo jednoduché zatáhnout ji do jakéhokoliv průšvihu. Lidé si přestali uvědomovat rovnost a sounáležitost a rostla obava, že mohou být zneužiti. Žena může často být tvořivým, kreativním základem, ale její nápady následně reali-zuje muž. Pokud ses tedy někomu svěřil, stále existuje riziko, že „budeš okraden“. A proto je téma důvěry jedním z leitmotivů F.N.O. „Šaty přikrývají tělo, ale obnažují duši.“ Toto heslo výmluvně ilustruje tvorbu Caplji a Gljuklji. Mezi objekty F.N.O. je hodně provokativních obleků, třeba halenka s perličkami vyšitým nápisem „Chuj“ nebo porno-plášt’, na kterém po odstranění záplaty na zádech najdeš peprný obrázek. Jsou to kruté a krvavé věci, podobné skřeku duše, avšak velmi tělesně vyjádřené. Například nádherné žluté šaty s tak naturalistickým masitým perličkovým srdcem, že se mimoděk zachvěješ, jestli není opravdové. Šaty zpravidla skrývají vnitřní trápení člověka, v F.N.O. naopak otevírají jeho nitro, a tím manifestují utopický sen o tom, že člověk může důvěřovat světu, stejně jako ideálnímu milenci, který tě bere takového, jaký jsi. V sovětské době od základní školy učili, že hlavní věc v životě je práce, ne láska, tedy nadvládě zvnějšku. Nyní se podle názoru umělkyň má všechno změnit a vnitřek má zaujmout ve společnosti vůdčí úlohu. Spolupráce s levicovými novinami „Co dělat?“ pomáhá dívkám určovat svůj životní postoj nejen co se týče genderových otázek, ale i co se týče člověka a moci. Snjať děvočku Za jinou agresivně orientovanou variantu „feminismu rusky“ se označuje tvorba moskevské aktivistky Eleny Kovyliny. Jednou z jejích prvních akcí se stala obhajoba diplomu v berlínské Akademii výtvarných umění. Tehdy se Elena po prezentaci vizuálního materiálu rozhodla performovat v přítomností členů komise a vykouřit Petra Bystrova, teoretika skupiny Radek, zatímco přednášel. Akce se dá posuzovat jako komentář vztahů mezi studenty a profesory. V jedné ze svých posledních performancí - uskutečněné v rámci veletrhu Art Moscow 2005 - umělkyně demonstrovala svůj odpor k obchodování se ženami a člověkem vůbec. Nesla dvojsmyslný název Pick up a girl. V ruštině je totiž výraz „snjat’ děvočku“ idiomem a označuje koupi prostitutky. Umělkyně vyřezala z lesklých časopisů tvary holek, připíchla si je jehlami k tělu a vybízela diváky, ať si figurky sundají. Chtěla tak vyjádřit svůj nesouhlas s postojem k ženám v dnešní ruské společnosti. Na jedné straně je tedy zřejmé, že feminismus v aktuálním ruském umění má právo na existenci, protože jako plod reflexe uvažující části společnosti umí upoutat pozornost k aktuálním problémům. Na druhou stranu přetrvávají pochyby, zda dané projevy uměleckého myšlení nejsou uměle spojované s kategorií feminismu, aby bylo možné určit důvody, proč takové umění vzniká. Feminismus bez jádra Jednou z posledních mystifikací ruského feministického umění se stal projekt uspořádaný z podnětu Muzea ženského umění v Bonnu, organizace ostře feministického zaměření. Beatrice Rošancamir, kurátorka výstavy s názvem „Kateřina Veliká. Mocná a Veliká?“, navrhla petrohradským umělkyním, aby vyjádřily svůj názor na velkou ruskou císařovnu a její úlohu v životě soudobé ženy. Důraz kladla na druhou větu z názvu, do níž už vlastně byla uložena předpokládaná a žádaná odpověd’. Výstavy se zúčastnilo 18 současných ruských a německých umělkyň. Mezi nimi Marina Koldobskaja, která zobrazila Kateřinu jako metaforu Ruska od monarchismu ke komunismu, Ludmila Bělová s videoinstalací o ženských rukou jako symbolech moci, vytvořenou kombinacemi četných fragmentů klasických a soudobých uměleckých děl, nebo Naďa Zubareva a Filip Doncov s instalací Madame, Monsier, jež odkazovala k carevnině korespondenci s francouzským myslitelem Voltairem. Na rozdíl od německých umělkyň, kteří se snažili nějak kanonizovat femininní kult Kateřiny, ovšem petrohradské autorky spíše kroužili kolem, doplňovaly výstavu a vůbec nepronikly k jádru problému. Ruské ženské umění má prostě svůj osud. Nedá se říci, zda je těžký, nebo naopak jednoduchý. Prochází vývojem a periodicky vstřebává módní tendence. Poslední události z oblasti současného umění ovšem ukázaly, že je nutné tento proces dodatečně stimulovat. Po řadě kolektivních výstav, bienále a retrospektiv sice vzniká dojem určitého postupu, ale ten se de facto může lehko stát pomalým klesáním.
01.01.2006
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář