Časopis Umělec 2001/4 >> Freeport Přehled všech čísel
Freeport
Časopis Umělec
Ročník 2001, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Freeport

Časopis Umělec 2001/4

01.04.2001

Ulrika Stahre | reviews | en cs

Free Port: Janine Antoni, John Bock, Cosima von Bonin, Paul D. Miller, Magasin 3, Stockholm, 15. 9. – 9. 12. 2001

V mém atlase jsou tři města, která se jmenují Freeport a všechna zřejmě představují pozůstatky bývalých oblastí volného trhu. Výstava Free Port ve stockholmském Magasin 3 odkazuje k nedalekému svobodnému přístavu i ke svobodným přístavům všeobecně: k místům vně měst a mimo jejich kontrolu. Statut svobodný přístav byl ve Švédsku zrušen roku 1996 v rámci přizpůsobování právnímu řádu Evropské unie, v níž “svobodné přístavy” nahradily “svobodné zóny”. Ve Švédsku žádné takové zóny nejsou. Třebaže některé zeměpisné oblasti stále nesou název svobodný přístav — ve Stockholmu, Göteborgu nebo v Malmö —, činnosti, které byly s těmito místy spjaty v minulém století, už téměř zmizely.
Koncept výstavy na zúčastněných čtyřech umělcích vyžadoval, aby v Magasin 3 vytvořili dílo, které se bude vztahovat ke stockholmskému svobodnému přístavu jako historickému místu a prostředí. Výstava také zahrnuje několik krátkých filmů z roku 1926, kdy byl přístav vybudován. Zachycují hlavně, jak se pracovalo na místě, jež bylo považováno za příklad modernosti a pokroku. Svět se otevřel, což se projevilo na dovozu banánů, vína a náhradních dílů pro automobily. Káva se vykládala v těžkých pytlech. Švédsko a Stockholm se staly, alespoň podle tehdejší propagandy a ve vlastních očích, centrem baltského regionu a severní Evropy. Na těch filmech je něco podezřelého, totiž jejich dvojitá exotičnost: dělníci v docích na straně jedné a novinky přicházející do Stockholmu na straně druhé.
Přístav je rozhodně jedním z míst nejvíc opředených mýty — rackové, siluety jeřábů na světlé obloze, Marlon Brando, zaprášené montérky, strniště na tváři —, nejspíše kvůli střetávání svobody, odcizení, snů a neustálého pohybu. Kapitalistický přístav, prostředí, kde se lidé setkávají a obchodují. Za mořem je něco jiného a nikde jinde se k tomu nepřiblížíte tak jako v přístavu. Letiště a nádraží jsou chladnější, dokonalejší a umělejší.
Projekt Free Port chce spojit performanci s instalací. Nápad je to elegantní: vytvořit paralelu k tomu, jak přístav na symbolické úrovni kombinuje pomíjivost s těžkopádností, nehybností. Řečeno kritičtěji, výstava také odráží skutečnou funkci přístavu jako herního prostoru pro obchod se zbožím i prací a převádí tuto funkci do ekonomiky vizuální. Naše žízeň po jedinečných vizuálních zážitcích byla ukojena již při zahájení, které rovněž zahrnulo performance, tvořící stěžejní část celé výstavy. Procesuální díla se však těžko vystavují nebo popisují. Výstava samotná byla, až na několik světlých výjimek, bohužel nudná.
John Bock pracuje s jistou formou přednášek a performancí; po přednáškách zanechává sice roztroušené stopy, ty však nejsou schopny nastolit jakoukoli komunikaci. Práce Cosimy von Bonin zase připomíná scénografii, události, které už proběhly nebo se na ně kdosi připravuje. Její loď potažená látkou, vzbuzující dojem takřka slavnostní výzdoby, tvoří pomyslný střed výstavy. Paul D. Miller a.k.a. DJ Spooky sampluje noty a obrazy do video instalace, která je vystavena ve stejné místnosti jako dokumentární snímky o svobodném přístavu. Tady se setkáváme s přístavem jako formou, s budovami, pohybem, náčrty a barvou. Miller po způsobu ruských futuristů uvolňuje divokou, vibrující skládačku primárních forem, jež promítá na podklad z nařezaných obalů desek — kruhy s deformovanými čtverci. Jeho zvuková instalace v další části výstavní síně rovněž představuje prostorový komentář místa, v němž se nacházíme, ale má blíže ke snění a jeho kontrole. Dílo s názvem Moor od Janine Antoni tvoří dlouhý provaz na jednom konci roztřepený a na druhém přivázaný k loďce. J. Antoni provaz vyrobila z materiálu, který jí darovali přátelé a známí — ze zubní niti, igelitových pytlíků, spodního prádla, triček, telefonních šňůr a vánočního světelného řetězu. Tematizuje tak ukotvení v realitě a ve společenském kontextu, ale také nedostatek rezistence uvnitř globálně propojených sítí — loďka dinghy pluje přístavem, daleko ode všech nákladních lodí a pracovního shonu. Ekonomika se stala abstraktní — a přístav hřištěm vzdáleným od banánových kmenů a stop od pneumatik.
Přeložil Vladan Šír




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…