Get Real!

Komunikační formáty proti ztrátě reality

Objektivita hraje v uměleckém systém velkou roli v neposlední řadě také proto, že současné umění se již od počátku nachází v trvalém stavu nejistoty. To je dáno jednak subjektivitou estetických posudků, jednak nároky na novost, které na umělecké dílo klademe. Koneckonců téměř všechny formální objevy lze konceptuálně legitimizovat. To zpravidla činí odborníci a specialisté, kteří smějí tvrdit, že o dané věci něco vědí; všichni ostatní se musí kvůli nedostatku znalostí často obejít bez možnosti procvičit své schopnosti kritiky.
Zdařilé rozhodnutí s pomocí odborníků se zakládá v neposlední řadě také na předpokladu, že ta hrstka rozhodujících lidí je v první řadě kvalifikovaná a za druhé – že rozhodují profesionálně. Ke kvalifikaci je třeba podotknout, že se společnost profesionalizovala nejen obsahově, ale i strukturálně; v této souvislosti to znamená, že ne v každé speciální oblasti rozhodují ti poučení lidé; důležitější jsou ti, kteří nejlépe rozumí dynamice cesty k cíli. Přitom je veřejným tajemstvím, že oborové, ale i sociální a strategické kompetence nemusí vždy určovat efektivitu nosiče rozhodnutí.
K profesionálnímu rozhodnutí je ještě třeba říci, že nikdo není bez svévole, vlastních zálib a podvědomých antipatií: čím méně osobních názorů je v rozhovoru připuštěno, tím závislejší budou výsledky na těchto vlivech. Ironií je, že profesionalizace ústí do stavu, v němž profesionální rozhodnutí v žádném případě nepovstávají z oborové příslušnosti, ale přinejmenším do stejně velké míry z osobní svévole privilegované menšiny.
Systémově se umění strukturuje do různých oblastí produkce, distribuce a recepce, na nichž se instruktivně podílejí umělci, kurátoři, kritikové a další zprostředkovatelé umění, docenti, sběratelé a galeristé. Různá odvětví, povolání, nebo možná lépe řečeno role, které se vytvořily uvnitř uměleckých systémů, přitom nejsou v žádném případě jasně oddělené či nezávislé; mnohem spíše se umění při bližším pohledu ukazuje jako široce rozvětvené pletivo různých mezizávislostí.
Novinář či kritik umění je následkem tlaku médií sotva schopen žít jen ze svého psaní, a proto je zároveň učitelem, kurátorem, odborníkem na umění. Povolání experta na umění je například zřetelně závislé na nabídkách druhých, často těch, kteří na základě svého povolání mají jako odborníci první možnost volby, nicméně z téhož důvodu nemají vůbec čas, a proto navrhnou někoho jiného. Následkem toho si člověk jako umělecký kritik dvakrát rozmyslí, než o výstavě napíše negativní recenzi; je totiž možné, že vedoucí daného muzea bude krátce nato navrhovat někoho ke spolupráci do nějaké poroty.
Jako kurátor je člověk zase přidělován k realizaci projektů vycházejících z peněz různých nadací, v jejichž grémiích sedí jiní kurátoři či umělci; nemusíme si tedy myslet mnoho o životním díle umělce, budeme se ale bránit tomu, abychom to v jistých případech veřejně sdělovali. Také přizvání odpovídajícího umělce k výstavě může být zvažováno, především pokud je členem komise, jež vás má zvolit na další kurátorský post.
Také nás nepřekvapí, že umělci, kteří usilují o spojení s galeriemi, udržují s galeristy dvorský vztah. To stejné dělají kurátoři, kteří doufají ve vztahy s bohatými sběrateli: následkem toho, že je dnes rozpočet uměleckých spolků a síní přímo chronicky nedostačující, nezůstává jim žádná jiná volba.
Všichni protagonisté v uměleckém systému jsou součástí subtilního a velmi rozvětveného pletiva vzájemných vztahů, a jejich vzájemné vztahy jsou velmi opatrné; je to jako hra, v níž si každý chce zachovat co nejvíce možností a voleb. Je naprosto běžné, že v průběhu sezení poroty během jednoho odpoledne se bude chválit úspěch a široké přijetí jedné umělecké pozice, ale večer mezi přáteli vyjde najevo, proč je právě tato pozice úspěšná; teprve v důvěrném kruhu je možné zapochybovat o kvalitě uznaného díla a přiznat, že pro to v žádném případě nemáme pochopení. Opatrnost při exponování vlastních názorů nicméně neprozrazuje nic o tom, že existuje také reálná výměna názorů, i když jen uvnitř malé, uzavřené sítě.
Existují mechanismy a z nich vznikající schizofrenie, které kladou nové nároky na smysluplné zpravodajství o umění. Profesionální umělecká kritika je neustále důležitou formou komunikace o umění, a přesto dává v potaz, zda by v komunikací subjektivních pohledů umělců, kurátorů a zprostředkovatelů umění a tvorbě odpovídajících formátů nemohla spočívat možnost korektiva či vyrovnávacího činitele, který nakonec staví proti každé objektivitě závaznou subjektivitu.
Nedostatečnost profesionálního diskurzu a odpovídajících formátů komunikace o umění vyvolává touhu po autenticitě. V komerční televizi vede ke vzniku nových formátů, jako je Reality TV. Pohled do novějších dějin televize přitom není napínavý jen z hlediska rozvoje nových komunikačních formátů, ale zároveň také z pohledu hranic, jež jsou zároveň dosahovány.
Po televizních seriálech jako Dallas či Dynastie v osmdesátých letech se důraz brzy přenesl na realitu průměrného občana. Německá Lindestrasse a v anglicky mluvícím světě Neighbours či Eastenders pracovaly od poloviny osmdesátých let ještě s profesionálními scénáristy a herci, nicméně brzy na to vznikly televizní formáty a Reality-TV, které nejprve přehrávaly skutečné příběhy s herci, a nakonec přímo zanevřely na „představitele“. Ve „skutečném světě“, který americká MTV vysílá od roku 1992, byly spojeny zdánlivě náhodní lidé v jedné domácnosti, která se jmenovala Big Brother, a od roku 1999 následovaly tento příklad i ostatní televize. Zajímavé přitom je, že příklon k realitě je nevyhnutelně prvním krokem k tomu, aby byla právě tato realita zinscenovaná. Pokud byla první řada Big Brother ještě založena na jednoduchém spojení různých lidských povah lidí, dnes jsou již přestavovány celé vesnice, do nichž se na nějakou dobu stěhují obyvatelé. S tím se podmínky vzájemného soužití sice stávají reálnějšími – obyvatelé se už nenacházejí v nuceném společenství jako ve vězení, k němuž by v reálném životě nikdy nedošlo, – zároveň jsou ale celé kulisy ještě umělejší právě tím, že jsou postaveny tak, aby se podobaly skutečnému životu.
Zároveň se kandidáti, kteří jsou na výběr při těchto vysíláních, stávají stále více představiteli a herci. Neznamená to nic jiného, než že reality TV vytváří z požadavku po větší realitě nakonec realitu nulovou, ale přímo naopak manipuluje realitu skrze formy telegenického znázornění. Požadované ztělesnění sebe sama pak není jen symptomem společenského trendu, ale také indicií toho, že právě formáty reality za určitých okolností stále vyžadují zobrazení a inscenování.
Různé formáty reality TV odrážejí latentní přání po autenticitě ve společnosti, nicméně mohou je sotva naplnit. Na jednu stranu je to spojeno s popsaným efektem obratu, jímž je náhle realita představena s omezeními, která vyvstávají skrze fungování systémů jejího představení. Už samotný fakt, že se jedná o televizní vysílání, přitahuje omezení a požadavky, které způsobují, že skutečnost nakonec není nic jiného, než předem připravená záležitost. Výběr vhodných „normálních občanů“ pro televizní vysílání neodráží jako takový vůbec žádnou realitu, ale je výsledkem úvah, s jakou směsí lze dosáhnout největšího tření a skandálů – a největší sledovanosti.
Také formáty reality v umělecké kritice se nutně nacházejí v silovém poli, které obklopuje přání po autentické komunikaci a otevírá se skrze médium určitého systému předem daných omezení. I přes globální perspektivu je lokální dynamika stále platná, a proto lze například v textu snadno identifikovat osoby autorů s velkou jistotou. Použití iniciál či pseudonymů tyto situace jen mírně vyhrocuje, zatímco pro autenticitu výpovědi znamená pouze nepodstatný ústupek. Ale nejen použití jmen může být ožehavé; problematické mohou být i obsahy: autentická komunikace má sklon k přímosti a nezdobnosti, a přitom je jednoduše ubíjející.
Všichni zpravodajové a zprostředkovatelé umění nemohou být ničím jiným, než součástí sítě propojeného uměleckého systému; jen proto jsou jejich historky napínavé. Existuje zde tedy totéž nebezpečí jako v reality TV: přání po větší autenticitě reality končí její manipulací. Tím nicméně neříkáme, že komunikace představující skutečnost nemusí nakonec generovat pravdivé výpovědi. Nakolik reality formáty v umění fungují, zda jsou více než jen módním trendem a zda hodí se k tomu, aby byly pevnou součástí zprostředkování umění, to vše se teprve ukáže.

01.02.2006