Musela jsem se taky zeditovat / Rozhovor s Petrou Vargovou

Jak ses dostala k novým médiím?
Začínala jsem v ateliéru konceptuálních tendencí u Miloše Šejna. Strávila jsem tam rok a líbilo se mi tam, jenže jsem hned v prváku dostala ateliérovou cenu a to mě asi vyhnalo. Chtěla jsem jít někam, kde se nebudu mít tak dobře, a tak jsem šla ke Knížákovi. Jenže tam jsem se utvrdila v tom, že nemám vztah k materiálu, k věcem. Takže zbyla jediná možnost – nový media, i když tenkrát se to ještě jmenovalo videoart. To bylo dobrý, nikdo se tam se mnou nebavil, lidi měli jinej komunikační prostor – Internet. V roce 1996 to bylo pořád hodně nový… A tak jsem se začala učit. Žádný kursy jako dneska nebyly, co se kdo naučil, to uměl – takže jsem vlastně autodidakt…

Jak se vyvíjel tvůj přístup k novým médiím? Jsi aktivní obyvatelka virtuálního prostoru?
Právě že ne. Trošku jsem se nabažila. Jeden čas jsem si říkala, že už s počítačem dělat nebudu, byla jsem z toho unavená. Každý byl najednou mediální umělec, všude strašně moc interaktivních instalací, zvukových instalací a pořád dokola. Od 90. let se vlastně nic nezměnilo, pořád ty samý principy akce – reakce, jenže klasický výrazový prostředky pro mě nejsou vhodným komunikačním médiem a interaktivní instalace jsou jenom jedna možnost z mnoha. Já jsem třeba nikdy nedělala klasickej videoart, že bych vzala kameru a šla někam točit, pak to nastříhala a měla kazetu s uměním. To mě nebavilo. Přitom nějaký výstupy na video mám, jako třeba Monster, ale to byla video-instalace, která pracovala se změnou úhlu pohledu, nebo DOA2, kde jsem používala virtuální set, ale výstup je taky video, teda vlastně DVD. V 90. letech mě zajímal hyperrealistický rendering, interaktivita a taky animace a virtuální realita, ale nikdy jsem nedělala internetový projekty… Nevím proč, ale tohle mě neuspokojuje, nakonec to vždycky skončí u grafiky a to mi přijde dost povrchní. Něco jinýho je, když se Internet propojí s vnějším světem, to je pak zajímavější.

Prezentace prostřednictvím Internetu ovšem značným způsobem sníží náklady…
To je pravda. Navíc je to skvělej komunikační nástroj, když jsem měla v roce 2001 výstavu v Galerii Jiří Švestka, byla v galerii kamera připojená na Internet, výstava byla on-line. Řekla bych, že to byla první on-line výstava u nás, ale nezkoumala jsem to, třeba ne. Každopádně to vidělo spousta lidí, který by jinak do galerie nikdy nešli… Taky je pravda, že pro Internet dělám komerčně, živí mě to, a tak už pak nemám potřebu dávat tam umění. Ale to se může hodně rychle změnit.

Jedno tvoje dílo se jmenuje z intimního života 3D modelů. Zkoušela jsi někdy virtuální sex?
Ne, ale zajímala jsem se o to, jinak bych asi Binary.sex neudělala. To je atraktivní téma už desítky let. Pořád se to zkouší a lidi na to různě reagujou. Mě se dost líbil projekt, co udělal Alexej Shulgin. Většina lidí ho zná, jak hraje na 386, ale on dělá spoustu věcí a tohle se mu povedlo. Byly to takový mechaniky do volných slotů u PC. Jenom si místo disketový mechaniky nainstaluješ takový sexuální nástavec a pak si užíváš doma se svým počítačem. Měl k tomu udělaný moc pěkný modely a taky se to dalo sesíťovat s jiným počítačem. Prostě vymakaný…

Jak to máš s počítačovými hrami? Co hraješ?
Vůbec nic. Párkrát jsem hrála, ale byla jsem bezkonkurenčně nejhorší. Nebaví mě to. Já se ráda dívám, jak jiný lidi hrajou, a taky mě zajímá, jak jsou věci udělaný: architektura hry, její grafika, vizuální výstup a tak, takže strávím spoustu času tím, že si hru prohlížím. Když v Praze otevřeli game hall (který už je dneska zavřený), šla jsem se podívat, protože tam měli skvěle udělaný věci. Strašně se mi líbily závody kamiónů. Mělo to úžasný přední sklo, na kterým se houpaly plyšový zvířata a vlaječky fotbalových družstev. To bylo výborný.

Nezdá se ti, že oproti třeba počítačovým hrám jsou některé umělecké projekty na poli nových médií poněkud zaostalé?
Hry jsou úplně ze všeho nejdál. Když nebudeme mluvit o aplikacích pro armádu, ke kterým se člověk normálně nedostane, ale to je jiný level. Výrobci her mají peníze na vývoj a programátorský týmy, takže v herním průmyslu jde všechno hodně rychle dopředu. Není myslitelný, snažit se v umění tohle reflektovat a usilovat o to udělat něco lepšího. Ale můžeš to udělat jinak, někam se posuneš a zkusíš ukázat lidem věci z druhý strany.

A co DOA2? Jak jsi přišla na ten nápad?
To bylo ve Švédsku, kam jsem přijela s tím, že tam nebudu nic dělat. Pak jsem zjistila, že ostatní taky nic moc nedělají, akorát pařili hry, teda jednu – měli tam PS2 (Sony PlayStation2), která byla tenkrát nová, a bylo to znát, výborná grafika, všechno úžasně rychlý. Pouštěli to přes projektor na plátno a já jsem kolem toho pořád chodila a dost mě to dráždilo. Ty figury byly v životní velikosti, to se často nevidí, většinou máš monitor nebo televizní obrazovku a všechno je malý… Tak jsem si nakonec řekla, že si taky zahraju, ale po svým a šla jsem rovnou dovnitř, přímo do hry. Byla to strašná práce, nakonec se to tak zvrhlo, že jsem dělala dvanáct hodin denně a skoro jsem to do odjezdu nestihla… Při takový konfrontaci vidíš, jak málo mají ty virtuální figurky společnýho s lidským tělem. Proporčně jsou naprosto jiný, mají maximalizovaný končetiny a malinkou hlavu. To si uvědomíš, až když to vidíš vedle sebe. Musela jsem se kvůli nim taky trochu zeditovat.

Dá se říct, že tělo jako téma se v tvé práci objevuje dost často...
Teď zpětně jsem si uvědomila, že vlastně pracuju dokola s třemi aspekty. Fascinuje mě nekonečno, nekonečný cykly a tak dále, strašně ráda propojuju skutečnou a virtuální scénu a ráda používám sama sebe, aniž bych (aspoň doufám) prožívala nějakou fascinaci...

Jako třeba u projektu DNA, to jsi taky ty. Jak jsi to vůbec udělala?
To jsem neudělala, je to chyba v genetickým kódu, proto se to tak jmenuje – DNA. To se mi stalo po operaci… Ale nikdo mi to nevěří. Pravda je, že s počítačem tahle věc nemá nic společnýho. Je to analogová fotka, žádný trapný šmudlání ve Photoshopu, to fakt nesnáším.

Zajímá tě genetická manipulace?
Ne, nezajímá. Kdyby mě to zajímalo, věnovala bych se tomu. Studovala bych něco jinýho než AVU… Jsem trochu rozpačitá z toho, jak si vědci hrajou na umělce a naopak, ale když je to baví… Spousta takových věcí se dá najít na Ars Elektronice. To by měl asi každý vidět, pokud ho to zajímá.

A co tě přivedlo k projektům jako jsou HiPets nebo Stumps?
To jsou hodně starý věci z doby, kdy mě zajímaly možnosti počítačovýho renderingu. Tam jsem vlastně začala propojovat realitu a virtuální prostředí. Tenkrát jsem se hodně zabývala 3D modelováním, prostorovou transformací, raytracingem…
Propojováním virtuálního a našeho světa se asi budu zabývat pořád, i když tím propojováním nemám na mysli přímou interaktivitu. To už je pasé… Jak sleduju lidi kolem sebe, vidím spíš, že nic takovýho nechtějí, každý toho má dost. Pokud člověk dělá s počítačem, je ve styku s interaktivním médiem celý den a v běžným životě to lidi moc nevyhledávají. Chtějí si odpočinout a buď pasivně sledovat film, anebo sportovat. Každý to rád zkusí, ale nastálo to nechce.

Ale konkrétně v projektech Sphere a Zone sis taky prošla interaktivním obdobím...
Ano, Sphere je klasická interakce a dokonce lineární. Chtěla jsem to tak. Dominantní je tam energetický potenciál, který si sebou přineseš. Zone je ale o něčem jiným. Tam se stáváš loutkou a na tvůj účet se baví někdo úplně jiný a ty ani nevíš, jestli je to člověk nebo stroj. Já jsem ten vztah označila jako obrácenou interaktivitu, ale moc se mi ten termín nelíbil, a pak to Olga Malá pojmenovala jako manipulaci… Já si ráda hraju s lidma...

Teď trochu odbočím, ale zajímalo by mě, jestli jsou podle tebe nová média hlavně mužskou doménou?
Vůbec ne. Řekla bych, že holky mají úplně jiný způsob myšlení, což je fajn. A je hrozně zajímavý pozorovat, co vymyslí kluk a co holka, tam je ten rozdíl krásně vidět...

Ještě se vrátím k tvému pobytu ve Švédsku. Kdybys měla srovnat zkušenost ze švédské umělecké školy s naším prostředím, co bys chtěla zavést tady v Čechách a co tě nejvíc zaujalo?
Nesrovnatelná profesionalita a to v celý instituci. Samozřejmě že učitelé, tam stejně jako tady, jsou individuality a funkční umělci, takže co profesor, to jiný přístup, ale oni měli taky znalosti technickýho zázemí, takže mohli svýmu studentovi i technicky poradit, což se o našich profesorech občas říct nedá. A taky tam nikdo nikoho do ničeho nenutil, zatímco tady jsem se s tím poslední roky setkávala hodně často. Myslím si, že je v tom vidět naprostý zoufalství profesora, který jedná jen z pozice síly. Jenže sedmadvacetiletýho studenta, který už má pár roků školy za sebou, takovými řečmi do ničeho nedonutíš. Ve Švédsku tohle nebylo a naopak tam fungoval naprosto loajální, otevřený přístup a vzájemný respekt. Tak třeba studenti neotravovali asistenta mimo jeho úřední hodiny, protože věděli, že v úterý od rána do noci je jejich.
Taky mají dobře vymyšlený systém střídání profesorů. Profesor má funkční období na pět let, pak jde do konkurzu, pokud ho vyhraje, je na škole dalších pět let a konec. Ne že tam bude někdo dvacet let a bude se pořád dokola opakovat a nebude mít lidem co dát.
A pak je tam neuvěřitelný technický zázemí. Očividně mají peníze a chtějí je do toho dávat. A nejenom v nových médiích, ale kompletně všude, ať to bylo vybavení dílen na zpracování kamene, dřeva, kovu nebo třeba na tisk.
Další velká výhoda byla, že škola vlastnila velice prestižní galerii, kde mohl každý student vystavovat a mohl prodat svoje věci. Navíc ve Švédsku funguje trh s uměním a studenti mají možnost se na ten trh dostat. A když dělají dobrý věci, tak se tím mohou i živit.

A jak se živíš ty?
Z nových médií se žít nedá, já věci neprodávám, nikdy jsem nic neprodala, občas jsem dostala nějakou cenu, třeba za Zone od Sony nebo za DOA2 od televizních stanic, když jsem jim prodala vysílací práva. Ale nemyslím si, že by se nová média dobře prodávala, ne tady.

A co má tedy takový umělec dělat. Má se schizoidně rozdvojit na umělce a počítačového “řemeslníka”?
Mě to moc netrápí. Nemám problém s tím, občas udělat třeba webový stránky. Já si u toho odpočinu, pak si zase dělám vlastní věci. A co jsem se bavila s lidma, co vyšli ze školy, tak většinou žijou podobně. Kdo potřebuje životní jistoty, tak to není styl pro něj.

Myslíš, že se tenhle typ umění dá dělat levně?
Já jsem to zkoušela. Ale to asi jde, jen když děláš věci na net, a to ještě jenom někdy, takže to moc není cesta pro mě. Vývoj je vždycky drahá záležitost. Nejdražší jsou ty věci, co nejsou vidět. Když vejdeš do místnosti, kde na první pohled nic není, tak to je většinou nejdražší... (smích)

Z toho, co vím o tvém nejnovějším projektu, bude asi pěkně drahý…
Ani ne. Ale přijď se podívat.

01.02.2003