Časopis Umělec 2002/1 >> Neúplný obraz stojatých vod Přehled všech čísel
Neúplný obraz stojatých vod
Časopis Umělec
Ročník 2002, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Neúplný obraz stojatých vod

Časopis Umělec 2002/1

01.01.2002

Jiří Ptáček jr. | bienále | en cs

Bienále mladého umění Zvon v Galerii hlavního města Prahy se v průběhu uplynulých osmi let již etablovalo. Nic jiného mu ani nezbylo, protože konkurence — pomineme-li Salon mladých v moravském Zlíně, který trochu do ústraní odsouvá odlehlost — v našem prostředí neexistuje. A tak se jeho dveře v polovině února otevřely počtvrté snad pouze s tím očekáváním, kdo bude zastoupen tentokrát.
Kurátor Michal Koleček se pokusil v domě U Kamenného zvonu shromáždit umělce, jež osobně jistě považuje za důležité. Shromáždil tak díla dvaceti pěti autorů (včetně jedné skupiny) — většinou těch, kteří se již obecně nepřehlížejí, ale ještě je úplně nestrhl výstavní a mediální živel. Mladému umění přitom určil hranici někde v polovině třiceti let jeho autorů. Koleček zcela nově bienále Zvon doplnil o Fórum nezávislých galerií umístěné ve sklepeních galerie U Zlatého prstenu. Osmička nejaktivnějších menších institucí tak mohla ukázat, že v republice znamenají progres a inspiraci pro velké kolosy. Přibyl tak ještě víc než tucet vystavujících.
Při prohlídce divákovi brzy dojde, že česká scéna je opravdu malá a že jsou přítomni téměř všichni. Bienále tak vzbuzuje velmi přátelský, nekontroverzní dojem. Také instalační scrabble tomuto dojmu vychází vstříc svým nenáročným řazením. Poznáme v něm leitmotiv blízkosti, a to jak tematické, tak faktické kvůli nedostatku místa. Blízkost navzdory otevřenému přiznání strachu a nejistoty.
Bienále Zvon 2002 je po okraj naplněno drobnými realizacemi. Jako reflexe současné české tvorby tento přístup jistě nepostrádá opodstatnění, ale redukcí těch, o nichž víme, že jsou schopni většího rozmachu, začíná nivelizovat i ty nevelké rozdíly, které lze jindy rozpoznat. Rovněž je zde patrná až okázalá inklinace k fúzi výtvarné řeči se sociální sférou, která je zčásti vyvolána pramalou styčnou plochou vizuálního umění s nevyškolenou populací. Zájem o sociální témata v českém umění však začal nabírat sílu již v polovině minulého desetiletí, a tak dospěl do fáze, kdy není nadšeně dosazován za jediný význam děl. Jistě se dnes více ochomítáme kolem sociálních fenoménů a s odstupem komentujeme také výtvarnou produkci jako jejich studium a řešení. V tom se Michal Koleček dobře zorientoval, věděl, že stoicismus produkuje chladné a trefné komentáře, a proto mu dal volný průchod.
Otevřenost za každou cenu se tak stává plusem i mínusem bienále, přičemž pozitivní dojem vyrůstá spíš ze vstřícného vztahu prací ke komice — banální, sympaticky trapné i absurdní. Málokdo z vystavených do svého umění důsledněji promítá skepsi, že s interakcí to už lepší nebude. Přecházení této otázky je bezpochyby obranný mechanismus. Ovšem v reakcích na sociální rámec nevábné řešení opravdu nenajdeme, všude naopak prosakuje tradiční česká malebnost, milounké dědictví pohlednicového Josefa Lady.
Mladé české umění nalézající se “na začátku” tak v tomto výběru vypadá spíše jako by bylo “na konci”. Ani to nevypadá, že nachází globální platformu v televizi, profesionální filmové produkci a v nových technologiích. Tato média umožňují snazší kontakt se společností a nabízejí inovativní postupy. Na bienále však byl i onen jediný příklad internetového projektu převeden na video pásku.
Jenže konzervativní příklon k artefaktům už není naší jedinou výtvarnou současností. Do rybníčku české výtvarné scény byly již před časem nasazeny další živočišné druhy. V závislosti na finančním krmení se množí. Zdá se však, jako by šlo spíše o jakousi diverzní činnost, protože rybáři ještě nezměnili oka sítí, a tak se na našich tabulích servírují stejní, třebaže občas chutně upravení kapříci dál. Výsledná reflexe naší scény proto logicky dává rozostřený a rozdrobený obraz. Bienále mladého umění je autonomní zprávou o více nebo méně zajímavých lidech, ale dojem celku jako stojatých vod se nedá přehlédnout.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…