Tam venku je válka

Jako obvykle byl americký Den nezávislosti 2004 (4. červenec) v Berlíně plný protestů proti Spojeným státům, ale koncert „Girl Groups Against Bush“ v klubu Mudd Club ve Východním Berlíně byl pro mě zajímavější. Svedl dohromady Němce – Berlíňany jako jsou Electrocute, – a Newyorčany žijící v Berlíně, jako Isabella Deluxe 3000, dohromady deset skupin, byla to skvělá sestava. Opravdovým lákadlem pro mne ale bylo představení Jenny Holzer Experience – propagované jako „Rock mit Schlagworten der <> Jenny Holzer“ (Rock se slogany „předsedkyně“ Jenny Holzerové).
Mudd Club v Berlíně je pobočkou newyorského indie-punkového klubu, který je slavný jen proto, že je v New Yorku (jako všechny kluby a restaurace v New Yorku). Nahoře na dvorku bylo 4. července opékání s hamburgery zadarmo (žádné hot dogy – prostě grilované hamburgery s kečupem, žádná hořčice), a pódium pro zpěváky angažovaných protestsongů. Ve sklepě hrály kapely. Vpředu stál i Mike Kelly, aspoň se mi zdálo.
Jenny Holzerová je ze stejné generace jako Mike Kelly, je jí kolem padesáti. Těšil jsem se na její skvělé živé vystoupení v Berlíně – opravdový posun do jiné formy. Mike Kelly pravidelně pořádá turné s performerkou, umělkyní a zpěvačkou Ann Magnusonovou a její kapelou Bongwater a i Kellyho vlastní punková a performerská skupina Destroy All Monsters stále ještě občas koncertuje. Tak proč ne Jenny Holzerová?
Holzerová se proslavila tím, že na konci 70. let polepila NYC svými aforismy a rčeními (které nazývá „truismy“), prohlášeními jako „Užívejte si sami sebe, protože beztak nemůžete nic změnit“ (Enjoy yourself because you can’t change anything anyway), „Vláda je přítěží lidstva“ (Government is a burden on the people), či „Veřejný protest je jedinou nadějí“ (Grass roots agitation is the only hope). Často si ve svých truismech protiřečí, ale její hlavní snahou je přimět lidi myslet – tečka. Její truismy se dostaly na nálepky, lepily se na zavazadla na letištích, tiskly se na trička a plechové tabule na veřejných místech. Své zprávy přenesla na světelné ukazatele na dálnicích a její nejúspěšnější pokus oslovit obyčejné lidi se objevil na Times Square.
Naneštěstí se ukázalo, že Jenny Holzerová v Mudd Club v Berlíně vlastně nevystupuje. Jenny Holzer Experience byla německá kapela ze samých mužů, která zněla a vypadala nejspíš jako Magazine či Stranglers, post punk z konce 70. a počátku 80. let, a zpívali truismy Jenny Holzerové v angličtině. Zkla- malo mě to, protože jsem si myslel, že bych s ní mohl udělat rozhovor. Chtěl jsem se jí zeptat, proč si myslí, že performance či zpívání jejích truismů je lepším způsobem předávání jejích zpráv lidstvu, hlavně proto, že v záludnosti a mnohoznačnosti svých sdělení si nezadá s Oscarem Wildem. A některé z jejích truismů se perfektně hodí na ame- rický Den nezávislosti roku 2004.
„Opravdová svoboda je úděsná“ (True freedom is frightful). „Absolutní podřízení se může být formou svobody“ (Absolute submission can be a form of freedom). „Svoboda je luxus, ne nezbytnost“ (Freedom is a luxury not a necessity). To jsou některé z nejpříhodnějších truismů, které Jenny Holzer Experience zpívali během vystoupení. A mě se zdálo čím dál vhodnější, že tyto písně zpívá skupinka Němců ve Východním Berlíně, než kdyby na pódiu stála sama Holzerová.
„Mezi informací a propagandou je jen tenká hranice“ (There’s a fine line between information and propaganda), říká jeden z Holzerové truismů a po jeho přečtení je těžké nepomyslet na americkou politiku či politiku vůbec. Veřejná prohlášení z Bushova tábora jsou notoricky protikladná a vágní. Ve skutečnosti bylo o Bushovi řečeno, že „Nejsro- zumitelnější je protiklad“ (The greatest clarity is a contradiction).
Jenny Holzerová není původcem svých truismů; není jejich autorkou. Říká, že protiklady v jejích truismech jsou výsledkem její metodologie. Jsou jako nalezené objekty, převzaté z knih, starých lidových průpovídek, někdy banální, ale nikdy otřepané. Naproti tomu Bushovo tíhnutí k rozporuplnosti je očividně založeno na spisech politického filozofa Leo Strausse, německého Žida (*1899), který opustil Německo v roce 1932 předvídaje ohavnosti, jež přijdou s Hitlerovým nacismem.
Strauss žil a studoval v Německu v době, kdy promlouvat nahlas bylo pro intelektuály a umělce životu nebezpečné. A tak je jedna z jeho nejdůležitějších knih, Prosecution and the Art of Writing, návodem k co nejtemnější a nejtupější komunikaci – jakýsi návod na přežití pro akademiky ve střední Evropě poloviny dvacátého století.
Ve Spojených státech Strauss nejprve učil na New School of Social Research v New Yorku, v padesátých letech pak na Univerzitě v Chicagu, na stejné katedře jako Hannah Arendtová. Tehdy byl izolovaným, i když význačným konzervativcem na katedře, které dominovali progresivní levicoví myslitelé, proslulá Committee on Social Thought (Komise pro sociální myšlení). Během let se mezi jeho žáky našli výjimeční studenti, kteří se stali jeho následovníky, a někteří z nich nakonec skončili ve světě politiky.
Jednoduše řečeno, straussovské pojetí světa politiky je takové – protiklady nejsou lži: jsou to vědomé nesmysly či nerozumy. Smysl dávají pouze těm, kdo chápou koncept, a pro vládce („moudřejší“ muže) s vyššími cíli jsou nutností.
Dnes je Leo Strauss, jenž zemřel za nejasných okolností v roce 1973, uznáván jako jeden z nejvlivnějších politických myslitelů v Americe, protože jeho neokonzervativní následovníci radí Bushovi od počátku vlády. Bush a jeho tým se stali mistry tupé, zabedněné komunikace a protikladu. V jistém smyslu bychom ze všech Bushovských nesmyslů v dnešním světě mohli obvinit Leo Strausse, a je úplně logické, že Němci tak odvážně přejali pochodeň boje proti Bushovi. Jenny Holzer Experience na koncertě „Girl Groups Against Bush“ v Berlíně jsou jen jedním příkladem toho, jak Němci reagují na přetrvávající a děsivou globální situaci, za niž se cítí částečně zodpovědni.
Na jiné frontě se o týden později vydal na pražské turné partyzánský poster artist z Los Angeles Robbie Conal. Představil svou novou knihu „Artburn“, která přetiskuje nejlepší z jeho děl z celostránkového prostoru, jenž mu každý měsíc poskytuje LA Weekly. Představil také krátký film Robbie Conal’s Guerilla Eriquette&Postering Techniques, který vysvětluje, jak ilegálně polepit ulice v amerických městech. Jsou tu tipy, jak se vyhnout policii (pracujte ve dvojicích) a jak s ní jednat, pokud vás chytí. Pokud se například chcete vyhnout pokutě či zatčení, vysvětlete, že je to umělecký projekt. Dále předvedl novou sérii volebních plakátů, jež byly připravené do ulic New Yorku v době Republikánského národního kongresu od 29. srpna do 4. září 2004.
Conalovu práci nelze ignorovat. Přes noc se za asistence jeho „ostřelovacích“ týmů, sestavených ze studentů a dobrovolníků, které si najme před útokem na město, objeví na ulicích stovky odvážných barevných plakátů. Jeho pestré protesty jsou nebojácné a aktuální – syrové obrazy politiků či jiných mediálních osobností, jako jsou Clinton, Michael Eisner (výkonný předseda společnosti Disney), Bill Gates, či George W. Bush nebo Dick Cheney, jež jsou v současné době jeho nejčastějším cílem. Obrazy doprovází několik slov humorného satirického textu. Například jeho první plakát Bushe ihned po fraškovitých volbách ve Spojených státech v roce 2000 říká „Hail to the Thief“ („Zdravíme zloděje“). Ronald Reagan a Bush starší byli Conalovými prvními cíli, když v polovině 80. let s těmito uměleckými útoky začínal.
Conalovy práce jsou hodně punkrockové. Může to být překvapivé, protože je univerzitním profesorem (University of Southern California, School of Fine Arts), brzy mu bude šedesát a, jak sám uvádí, „specializuje se na psychedelické drogy na vysokých školách na konci šedesátých let (studoval malbu na San Francisco State University)“. Conal říká, že jeho práce je „jen jedním způsobem, jak přeměnit zlobu, zklamání, a někdy naprostou nedůvěru k nehorázným počinům našich politických a kulturních vůdců v pošetile satirický radostný odboj“. Další informace najdete na www. robbieconal.com.
Na jeho prezentaci jsem se Conala zeptal, zda někdy zvažoval, že by svou práci mohl zmezinárodnit, oslovit širší, globální problematikou, zacílit na vůdce i mimo USA a plakátovat celosvětově. Řekl, že v Itálii mu navrhovali, aby plakátoval Berlusconiho a v Anglii Blaira. Conal si ale myslí, že pokud by šel tímto směrem, byl by to „kulturní imperialismus“. Navrhl, ať místo toho místní umělci osloví své vlastní vůdce a zpracují vlastní problematiku, a byl ujištěn, že každá země má svého či své umělce, kteří tento typ satirického politického umění dělají.
Později mi Conal řekl, že „největší žijící mistr politických fotomontáží na plakátech“ je podle jeho názoru Klaus Staeck. Sídlí v Heidelbergu a odvážné politické plakáty vystavuje od počátku sedmdesátých let. Většina z nich popichuje německé politiky přítomnosti i minulosti, ale zabývá se i Evropou a jejími historickými i současnými otázkami. Během let se tu vyskytly humorné, kritické plakáty amerických prezidentů, především Reagana s raketou místo hlavy (1983), a George W. Bushe „Home of the Climate Killers“ (Navštivte Ameriku, ráj zabijáků klimatu, Visit America – Paradies der Klimatkiller), 2001. Nicméně Staeck si bere za cíl zejména firemní kulturu, německé politiky a současné debaty o sociální politice Německa a Evropské Unie.
Je možné, že Staeck opravdu je „největším žijícím umělcem fotomontáže“, jak říká Conal, měli bychom však poznamenat, že Staeck významně rozvinul techniku, kterou vynalezli v roce 1916 jeho krajané John Heartfield a George Grosz.
Není překvapivé, že v německém moderním umění je tak silná tradice politické kritiky, počínajíc dadaisty, především Groszem a Heartfieldem, kteří byli jako vojáci přímými svědky nesmyslnosti války. K dalším německým umělcům, kteří pokračovali v kritice politiky až do nástupu Třetí říše, kdy většina z nich musela opustit zemi, patří karikaturista Otto Dix, Hannah Hochová (jediná žena v tomto hnutí), Kurt Schwitters a dadaista, který se stal surrealistou, Max Ernst.
George Grosz, který se proslavil nelítostnými satirickými komiksy o německých politicích, řekl: „V těch dnech (po první světové válce) jsme byli všichni dadaisty. Pokud to slovo vůbec něco znamenalo, pak to byla nespokojenost, rozladění a cynismus. Porážka a politický neklid vždy dají vzniknout podobnému typu hnutí.“ Ve své Autobiografii z roku 1955 Grosz také říká: „Myslel jsem si, že válka nikdy neskončí. A možná se to skutečně nestalo.“
Možná se to nestalo. To je ale nápad.
Na jednu stranu se Bushův klan ocitl v situaci, která je v dějinách ojedinělá. Alespoň nám to tak předkládají. Nemůžeme popřít, že na světě jsou muži, kteří jsou plní zášti a nenávisti k Západu. Co by tedy měl stát udělat proti takovým hrozbám?
„Zvítězíme nade vším. A v první řadě zničíme tuto civilizaci, která je vám tak drahá, v níž jste uvězněni jako trilobit v kameni. Západní světe, jsi odsouzen k smrti... Nech Orient, tvou hrozbu, ať odpoví konečně na naše volání! Všude rozesejeme sémě zmatku a nepokojů. Jsme agitátory mysli. Všechny barikády platí, zlořečena budiž všechna vaše pouta ke štěstí... Vyhladovíme lid, aby konečně poznal chuť chleba hněvu!... Ať se vzdálené bílé budovy Ameriky zřítí pod jejími směšnými zákazy. Povstaň, ó světe! Podívej se, jak vyschlá je země a připravená, jako věchet slámy, aby se vzňala požárem. Smějte se svému naplnění...“
Když byla tato slova pronesena na veřejnosti, vláda nereagovala nijak přehnaně a jejich mluvčí nebyl nijak démo- nizován. Žádná vláda nevyslala do sousedství tanky, aby hledaly a potlačily tohoto konkrétního nepřítele státu. Možná ale jen proto, že to byl umělec. Žil ve Francii. Teroristou hrozícím našemu životnímu stylu je Louis Aragon, spoluzakladatel francouzského surrealistického hnutí, který takto promluvil na přednášce v Madridu, v Residencia de los estudiantes 18. dubna roku 1925.
Za celou dobu od první světové války až do počátku studené války po druhé světové válce dovedli kreativní politickou opozici v Evropě na nejvyšší úroveň francouzští surrealisté pod vedením Aragona a André Bretona. A nyní jsou tito umělci (tedy jejich díla) v největších muzeích a sbírkách světa, tam, kde si zaslouží být. Válka dosud pokračuje...

01.03.2004