nar. 1976, od roku 1994 studuje na Fakultě výtvarného umění v Brně, nejdříve v ateliéru Petere Rónaie, pak Petra Kvíčaly a nyní Václava Stratila Jan Nálevka je velmi svérázný autor, jehož tvorba se naštěstí nepodobá téměř ničemu. Dá se o něm mluvit jako o konceptuálním minimalistovi, který své projekty realizuje důsledně až do vyčerpání možností tématu. K jeho nejvýraznějším konceptům patří kresby černými tuhami, ve kterých systematicky analyzuje kresbu na ploše, jež ve výsledku je vlastně monochromní. U kresby pochopitelně nejde o barvy, v případě „pokreslení“ celé plochy však neběží ani o jakousi autoterapii. Médium kresby tu slouží jako formální prostředek, skrze který lze získat další informace: o síle a druhu tuhy, o jejím výrobci, jejích chemických a optických vlastnostech atd. Je to objektivní zpráva o kresbě, nezatížená rukopisem a díky monochromii vlastně antivizuální. Zvláštní působivosti dosáhl Nálevka v logicky domyšleném a čistě konceptuálním díle, kde prezentuje řadu černých šanonů se vzorníky „černých papírů“ řazených podle účinků různé síly tuh a podle výrobců. Mnoho jiných umělců by s tímto konceptem vystačilo už celý život: je nosný a v podstatě nekonečný. Nálevka však naštěstí ztratil trpělivost a do konceptu mu pronikla barva. Minimalistické, hladké jednobarevné plochy vycházejí z „bruselské“ průmyslové estetiky, ale obsahují současný koncept: imitují například dveře ledniček, jiné plochy vznikly mícháním barev do optimálního tónu, který byl inspirován skutečným výrobním názvem barvy. Z monochromních ploch vznikly jednobarevné modely hradů, jakési nostalgické a typicky české ready mades s mnoha možnostmi interpretace a z nich počítačové fotografie novodobých podnikatelských paláců - zářivými barvami rekonstruovaných domů v regionálním měřítku. Nálevkovo konceptuální uvažování o vlastní práci se neustále a překvapivě rozvětvuje, což je zásadní předpoklad tvůrčí činnosti, která reflektuje i sama sebe.
Doporučené články
|
Obsah nového čísla.
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
|
|
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář