Časopis Umělec 1998/8 >> Jen Budney Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 1998, 8
2,50 EUR
3 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Jen Budney

Časopis Umělec 1998/8

01.08.1998

Gabriele Di Matteo: Pět obrazů | výstava | en cs

"The Italian artist Gabriele Di Matteo has painted Yasser Arafat five times. These black and white paintings are gigantic (2.05 meters by 1.45 meters), and identical, or at least as identical as five hand-painted pictures ca be. Di Matteo has selected a newspaper’s close-up mug shot of the famous Palestinian leader as his guide; it is severely cropped around his beard and scarf, but it is a handsome portrait - Arafat smiles calmly, his eyes twinkling in that notoriously devilish way. Those who support the Palestinian cause can’t help but smile back in response: though plenty would claim that Arafat’s devilishness is of the particularly evil kind, to many others his mischievous express recalls nothing more sinister than the coy Jack Nicholson.
It is this gregariousness which has made Arafat such a popular figure in the imaginations of so many people around the world. Even those who don’t follow Middle Eastern politics know his face; indeed, he is one of the most recognizable figures of the late 20th century, after a handful of movie stars, and as far as political figures go, he might just to the list. But aside from claiming some mild affection for Arafat, Di Matteo has not set out to produce an homage to him. His project is a painterly one: a struggle at the boundaries of a practice which, despite the valiant efforts of the historical avant-garde, has not been made obsolete, but is nevertheless always left to reflect upon the failed project of its obsolescence.
Jeff Wall has called representational painting “a neurotic world of substitution“. This was not meant as a slight, but as an explanation for the avant-garde’s drive towards the monochrome - initiated, perhaps, by Caravaggio, and continued through the likes of Cezanne, Mondrian, Picasso, Rodchenko, and the New York School of Pollock, Newman, and Rothko. These artists’ efforts to achieve an art form that was not bourgeois failed famously, and future generations of painters, such as Warhol, Richter, and On Kawara, were left to work consciously within the delirious tension, or irony, of the “dialectic of negativity“ - thus painting after-the-fact, or attempting to render when valid representations are no longer possible. Di Matteo is continuing this investigation here, as he has in previous work. At first glance, these paintings really do look like photographs; it is only when the viewer approaches them closely that the individual markings of paint upon canvas become visible. A comparison of the paintings reveals many subtle variations of tone and form - Di Matteo never succeeded in matching the colors exactly, and some mouths are more crooked than others, etc. But the result of the grouping as a whole is uncanny: you imagine these paintings being ripped off the walls to be joined with those mass produced posters and banners at a rally, and you become uncomfortably aware of the emotional power of the icon. In the end, for Di Matteo, the paintings are a successful failure; he wanted to produce five absolutely identical images, but he knew he never could. For the rest of us, they prove again painting’s burden: it will always tend toward sign painting.
"





Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…