Časopis Umělec 2005/1 >> Jiřího Košile Přehled všech čísel
Jiřího Košile
Časopis Umělec
Ročník 2005, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Jiřího Košile

Časopis Umělec 2005/1

01.01.2005

Lenka Klodová | fashion | en cs

Jiří Světinský občas chodí v Košili. Je to jeho dílo, vyjadřující se k problematice pornografie, intimity, tělesna, k otázkám etickým i módním.

Jednodušší a perspektivnější

U vaší práce je zřetelná tendence, která se v českém prostředí objevuje např. u Jana Stolína, tendence učinit z pornografických, emociálně nabitých obrazů použitím rastru, smyčky, výřezu a opakování „objektivní“ vzorek, který si nárokuje jistou neutralitu a netečnost k emocionálním i etickým hodnotám. Jsou tyto obrazy skutečně obecně použitelné a mají stejné postavení jako cokoliv jiného z reality? Je to prostě vzorek a na vzorek lze použít cokoliv? Nebo se od těchto vyobrazení podle vás nedá etický a emocionální obsah oddělit?

Emocionální a etický obsah se od pornografie oddělit určitě dá. A není to žádné kouzlo, ale spíš trik. Například když někdo na obrazovce spustí onanující ženu v krátké smyčce a vytvoří z ní onanující stroj, který opakuje dokonce i krátkou sekvenci záhadného pohledu ve tváři, poté co se velmi rychle zbavíme ostychu a morálních zábran, získáme pocit prázdnoty a emocionální netečnosti. Ovšem podle mě je jednodušší a perspektivnější pracovat s tím emocionálním a etickým obsahem, který pornografie určitě má.

Chcete tedy pornografii odhalit, vytáhnout ji z temných zákoutí mezi lidi, aby sama ukázala, jak je „slizká“?
Asi bych nepoužil slovo „slizká“, ale v podstatě to vystihuje můj záměr. Chci, aby se lidi setkávali s věcmi, které nejsou významově a mravně slučitelné, které naruší a poodhalí zaběhnuté mechanismy a vzorce přemýšlení. Mám zkušenost, že takový zásah do strnulého soukromí je vždycky zdravý.

Není takové použití nakonec pro vyobrazené modelky ještě virtuálně potupnější? Ony se vás snaží vzrušit, mají to v popisu práce, a vy je místo adekvátní reakce exponujete velmi utilitárním způsobem. Vyobrazení jejich odhalených těl se mohou ocitnout třeba na vašem lokti a vy jimi pak vytřete louži na stole v bufetu.
Milé modelky se na mě nemůžou zlobit, dělám svoji práci, stejně jako ony. A dokážu si představit, že by mohly mít pro mé snahy i pochopení. To, že já sám beru modelky spíše jako oběti pornografického průmyslu, jsem vyjádřil tím, že jsem všem modelkám, které jsou na košili, rozmazal obličeje.

Čím slušněji se budu chovat,
tím silnější ten pocit bude

V Čechách obvykle nehledíme na to, co hlásají převážně anglicky psané nápisy, které nosíme na svém oblečení. Zdá se ale, že pornografické obrazy mají své zvláštní postavení. Například Ernest Gombrich je pokládal za „přirozené obrazy“, kterým (na rozdíl od angličtiny) rozumí každý člověk už proto, že má tělo. Tím se košile z pouhého oděvu stává výpovědí. Co myslíte, že o svém nositeli vypovídá? Co bylo vaším záměrem, aby vypovídala?

Ano, nápisy na oblečení se u nás možná nečtou, ale o to víc tu platí selské moudro „šaty dělají člověka“. Takže pokud se se mnou někdo setká, nezná mě a já mám právě na sobě tuto košili, musí se se mnou nějak vyrovnat, což si většinou vyžádá ukvapenou reakci. I když mu to moc nepůjde, nacpe mě do nějaké škatule, aby mě uklidil z cesty, a nějak mě sám pro sebe nazve. Asi by to mohlo být něco jako: sprosťák, balič, frajírek, provokatér, léčí si komplexy, dodává si odvahu, nebo: on ten člověk nemá vkus, až po: to je kurva košile. A v nejhorším případě: no jo umění... Tak či onak věřím, že se to později lidem v hlavě rozleží a budou na to myslet třeba před spaním. To už tím nebudou tak ohroženi, více se uvolní a užijou si tak bohatší uplynulý den. A kdo ví, třeba na něco přijdou a objeví v tom zážitku pro sebe nová témata.

Vaše košile vypadá jako sprostý obal na nevinné, aspoň ve vizuálním smyslu nevinné, tělo. Člověk by vás skoro prosil, abyste si tu košili svlékl, protože pak bude té nahoty méně a nebude tak agresivní.
Ano, to je, řekl bych, její komplementární efekt. A čím se v ní budu chovat slušněji, tím silnější bude tento pocit u pozorujících.

Nechcete náhodou, aby bylo vaše tělo v té košili přitažlivé a vzrušující i pro heterosexuální muže?
Bez komentáře.

Ve svém projektu jste využil spíše ženský způsob přitahování pozornosti nějakým výrazným oblečením, neobvyklým doplňkem, ztřeštěnou módičkou. Používáte tuto taktiku i v běžném životě? Je vůbec pro muže použitelná?
Opravdu to pro mě není způsob, jak na sebe přitáhnout pozornost. Košile snad může někomu připadat extravagantní, když ji uvidí zblízka a rozluští nahá těla na jejím povrchu. Do této doby vypadá jako barevná košile na způsob disko-havaj – tedy nijak zvláštně, pozornost vlastně nepřitahuje. Pokud bych chtěl přitahovat pozornost, nechal bych si přes celá záda košile natisknout jeden velký detail z pornoobrázku. Pak bych byl skutečně výstřední a nepřehlédnutelný, ale to by bylo, snad kromě přezdívky, kterou bych si právem vysloužil, vše.
Já sám chodím oblečený nejraději v šedé barvě. Je to městská kamufláž. Mám pocit, že si mě město nevšimne a nechá mi trochu víc času pro sebe, asi. A líbí se mi, když se ženy nelíčí, pokud to není kvůli nějaké zajímavé léčce.

Je důležité, že košili při prezentaci nosíte vy sám? Dá se váš projekt chápat jako práce s vlastním nitrem, jako jakási sebeoběť, vystavování se pokušení a pomluvě?
Ne, to není důležité, že ji nosím já. Ale nepůjčil bych ji jen tak komukoliv, aniž bych věděl, kdo to je. Myslím, že je velmi jednoduché sejít z původního záměru a stát se opravdovým sprosťákem, provokatérem nebo umělcem.
Ano, jsou tu dva zážitky, jeden ze strany pozorujících a druhý zážitek exhibujícího. Je to cenná zkušenost, která napomáhá konfrontaci mého nitra s okolním světem lidí. Je to živé, a jsem-li tomu otevřený, dá se tomu i rozumět.

Nevadí vám, že pozornost, kterou poutáte, je negativní? Má vůbec pozornost/ popularita nějaké hodnotící znaménko?
Vadí, byl bych samozřejmě raději, kdyby byla reakce lidí kladná. Ale pak bych měl v srdci mír a přišel bych o veškerou motivaci a pocit, že něco objevuji. A zrovna tak ostatní lidi, kdybych je tou košilí potěšil hned, brzy by o toto štěstí přišli. Byl by to takový stejný dárek už páté vánoce, který by pak zase jen ležel v nějaké škatuli.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec Top Ten českých výtvarných umělců 90. let podle časopisu Umělec
Redakční okruh Umělce se rozhodl k vyhlášení deseti jmen umělců, kteří podle názoru jeho členů (Lenka Lindaurová, Vladan Šír, Ivan Mečl, Tomáš Pospiszyl a Karel Císař) mají zásadní význam pro českou výtvarnou scénu 90. let. Po dlouhé diskusi, na které jsme si ujasňóvali kritéria, jsme se dostali k určitým jménům, která z mnoha důvodů považujeme za důležitá pro situaci u nás i naši prezentaci…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…