Časopis Umělec 2012/1 >> Kritika transcendentálního miserablismu Přehled všech čísel
Kritika transcendentálního miserablismu
Časopis Umělec
Ročník 2012, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Kritika transcendentálního miserablismu

Časopis Umělec 2012/1

11.03.2013 15:34

Nick Land | philosophy | en cs de

"Život pokračuje a kapitalismus dělá život způsobem, jakým nebyl dělán nikdy dříve. Pokud tohle neplatí za „nové“, pak bylo slovo „nový“ redukováno na prázdnou urážku. Musí být znovu vyhrazeno pro jedinou věc, která ví, jak ho účinně užívat, pro regenerativní anomalizaci osudu svolávající shoggothy, pro nezadržitelné stávání se tak nekonečné plasticity, že příroda se před ní hroutí a rozplývá. Pro Věc. Pro Kapitalismus."

Mezi neomarxisty se šíří sklon pohřbít konečně veškeré aspirace na pozitivní ekonomismus („osvobozování výrobních sil od kapitalistických výrobních vztahů“) a dosadit na jeho místo bezmeznou vesmírnou beznaděj. Kdo si ještě vzpomene na Chruščovovu hrozbu polokapitalistickému Západu — „pohřbíme vás“? Nebo na Maův slib, že Velký skok vpřed zajistí, že čínská ekonomika poskočí během patnácti let před britskou? Nyní vládne duch frankfurtské školy: přiznat, že kapitalismus porazí své konkurenty za téměř jakýchkoli představitelných okolností, a proměnit samo toto přiznání v nový druh proklínání („my jsme růst beztak nikdy nechtěli, je jen předzvěstí odcizení, a krom toho — neslyšeli jste, že lední medvědi se topí?“).

Od Baudelairovy Le Voyage s jejím truchlivým objevem, že lidská zkaženost se univerzálně opakuje i na těch nejexotičtějších místech, až po levicové čtení Philipa K. Dicka jako gnostického spílání zkomercionalizované změně, byla rozmanitost kapitalismu totalizována jako diference bez podstatné diference, jenom více téže nesmyslné rozrůzněnosti. Velmistrem tohoto postoje je Arthur Schopenhauer, jenž ho s filozofickou přísností explicitně uchopil jako modus transcendentální aprehenze. Když je zdrojem naší nouze čas — „černé železné vězení“ Philipa K. Dicka — jak můžeme od revoluce jakéhokoli druhu očekávat spásu? Tak se transcendentální miserablismus ustavuje jako nedobytný modus negace. Netřeba říkat, že v „komunistické“ verzi tohoto postoje nezůstává nic podstatného z marxistického historismu. Všechno, co přežívá poté, co ekonomie a historie byly zcela opuštěny, je ve skutečnosti psychologický svazek záští a nespokojeností, který lze redukovat na slovo „kapitalismus“ v jeho vágním a negativním užití coby jména pro všechno, co zraňuje, vysmívá se a zklamává.

Pro transcendentálního miserablistu je „kapitalismus“ utrpením touhy, která je v troskách. Je to jméno pro všechno, co lze chtít v čase, nesnesitelné mučení, jehož nejzazší podstatu gnostický vizionář demaskuje jako prohru, sešlost a smrt. A popravdě řečeno, to, že se kapitalismus stal předmětem tohoto nedůtklivého očerňování, není úplně neopodstatněné. Kapitalismus, který nezajímá nic krom jeho vlastního propastného, nevázaného růstu, a identifikuje se tak s touhou v míře, o níž si nelze představit, že by byla překročena, a bezostyšně povzbuzuje každý podnět, který by mohl v jeho neustále se rozmnožujících výrobních iniciativách zvýšit ekonomizovatelnou dynamiku. Ať chcete cokoli, kapitalismus je nejspolehlivější cesta jak toho dosáhnout a tím, že absorbuje každý zdroj sociálního dynamismu, činí kapitalismus růst, změnu a dokonce i čas sám integrálními složkami svého donekonečna sílícího proudu.

„Usiluj o růst“ nyní znamená „usiluj (tvrdě) o kapitalismus“. Je stále obtížnější upomenout se, že tato rovnice by kdysi vůbec nevypadala samozřejmě. Levice by ji kdysi odmítla jako směšnou. Tohle je nový svět a transcendentální miserablismus ho pronásleduje jako dyspeptický přízrak.

Snad bude vždy existovat nějaký módní antikapitalismus, ale každý posléze z módy vyjde, zatímco kapitalismus – stále více identický se svým vlastním sebepřekonáváním — bude vždy nevyhnutelně mít poslední slovo. Výrobní „prostředky“ a „vztahy“ současně emulgací vytvořily sítě pod numerickou kontrolou, a tak učinily paleomarxistické naděje, že postkapitalistickou budoucnost se podaří vyždímat z kapitalistického stroje, něčím naprosto nepředstavitelným. Stroje se staly tak sofistikovanými, že překročily hranice možností socialistické užitečnosti; integrovaly mechaniku trhu do svých nanotechnologicky vytvořených dutin a vyvíjejí se kvazi-darwinistickými algoritmy, jež zabudovávají hyperkonkurenci do „infrastruktury“. Už ne jenom společnost, ale samotný čas se vydal na „kapitalistickou cestu“.

Odtud sylogismus transcendentálního miserablisty: čas je na straně kapitalismu, kapitalismus je vše, co mě rozesmutňuje, tedy čas musí být špatný.

Lední medvědi se topí a my s tím nemůžeme dělat vůbec nic.

Kapitalismus stále akceleruje, přestože už uskutečnil novoty překračující jakoukoli dřívější lidskou představivost. Koneckonců, co je lidská představivost? Je to poměrně nicotná věc, pouhý sub-produkt nervové činnosti jednoho druhu pozemských primátů. Naproti tomu kapitalismus nemá žádnou vnější mez, pohltil život a biologickou inteligenci, aby stvořil nový život a novou úroveň inteligence, daleko překračující lidská očekávání. Transcendentální miserablista má samozřejmě nezcizitelné právo se nudit. Tohle je podle vás nové? Vždyť je to pořád jen změna! Na co transcendentální miserablismus právo nemá, je předstírat, že je pozitivní tezí. Marxistický sen o dynamice bez konkurence byl pouhým snem, reprízou starého monoteistického snu, vlkem uléhajícím vedle beránka. Pokud takový sen platí za „imaginaci“, pak imaginace není ničím více než vadou jistého živočišného druhu: balením křiklavých rozporů do utopických fantazií, jež se mají obrátit proti realitě ve službě sterilní negativity. „Post-kapitalismus“ nemá žádný skutečný význam krom zastavení pohonu změny.

Život pokračuje a kapitalismus utváří život způsobem, jakým nebyl dělán nikdy dříve. Pokud tohle neplatí za „nové“, pak bylo slovo „nový“ redukováno na prázdnou urážku. Musí být znovu vyhrazeno pro jedinou věc, která ví, jak ho účinně užívat, pro regenerativní anomalizaci osudu svolávající shoggothy, pro nezadržitelné stávání se tak nekonečné plasticity, že příroda se před ní hroutí a rozplývá. Pro Věc. Pro Kapitalismus. A je-li z toho transcendentální miserablista nešťastný, prostá pravda zní: byl by z čehokoli.

 

 

Z angličtiny přeložil Robert Kanócz.

Vybráno z Nick Land, Fanged Noumena: Collected Writings
1987-2007, Eds. R. Mackay & R. Brassier, vydal Urbanomic (UK) a Sequence Press (US), 2010. www.urbanomic.com / www.sequencepress.com





11.03.2013 15:34

Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce Má kariéra v poezii aneb Jak jsem to hodil za hlavu a oblíbil si instituce
Amerického básnika pozvali do Bílého domu, aby jim přečetl svou kontroverzní vykradačskou poezii. Vyfintěn a připraven dělat si věci po svém dospívá ke „skandálnímu“ zjištění, že již nikomu nic nevadí a že místo narážení hlavou do obecných zdí, je lepší stavět vlastní zdi či alespoň zíďky.