Poucení z undergroundu

1. Poučení z postoje

I když je underground hermeticky uzavřený, vždy se snaží mít vliv na (mainstreamový) svět kolem sebe. Samozřejmě se efektivita této snahy zvyšuje úměrně potencionálu jeho viditelnosti ve veřejné sféře. To je vlastně utopie, do určité míry paradoxní, která undergroundu znemožňuje plnou realizaci jeho politického a kritického programu. Když chce být underground efektivní, musí cílit na mainstream, kde je shromážděno mocenské centrum, které může být buď změněno, nebo zničeno. Že by ovšem taková změna subjekt moci postihla, to se událo v historii undergroundu jen ojediněle. Proč tomu tak je, zůstává nejasné, ale jisté je, že zmíněný paradox bývá jedním z důvodů, proč je politický program undergroundu neuskutečnitelný. Každá manifestace undergroundu ve veřejné sféře (mainstreamu) vede k nevyhnutelné rekapitulaci podle zákona rekuperace.
Existuje ale jiskřička naděje, že se někdo z mainstreamu od undergroundu poučí a změní své postoje. Možná jediný takový případ je proměna Patty Hearst (aka Tania), která se po svém únosu připojila ke hnutí urbánní guerilly SLA. Tento takzvaný Stockholmský syndrom1 se interpretuje jako psychopatologický fenomén. Pro mnohé bylo samozřejmě již příliš pozdě poučit se z undergroundu, jako například pro italského premiéra Aldo Mora, který byl v roce 1978 unesen levicově teroristickými Rudými Brigádami. Pozdě však nebylo pro Dejana Sretenoviče, kurátora muzea současného umění v Bělehradu, aby se poučil z nenávisti Zampy di Leone. Následující text obíhal jako e-mail počátkem roku 2005 v e-mailových konferencích různých kulturních institucí:
Vážení pracovníci v kultuře, umělci, kolegové a přátelé; vážené publikum!

Pracuji už téměř patnáct let v kultuře a krátce řečeno, mám toho plné zuby!!! Celá kulturní politika, dosazené stranické figurky, perverzní instituce, „zahřívači křesel“, fondy a nadace, věčné podrážení nohou, to všechno, moji milí, překročilo únosnou míru v tomto našem malém Srbsku. Celá srbská kulturní scéna se slila v jeden nesnesitelný incestní proud a s hořkostí musím konstatovat, že pohár přetekl.
Už se nikoho neobávám! Všichni Majasové, Rankové, Brankové nebo Darkové, všichni ortodoxní kněží z Koštunicovy strany, z Občanského spolku, nebo radikálové… Všichni Ambrožičové, Matičové, Dinkičové… moji milí, ti všichni se můžou poroučet!
Ano! Kapitalismus se poroučí!

Všichni na světě vidí, že přichází konec kapitalismu a trhu a konec umění jako nuzného kapitalistického odpadu!
Jsem šťastný, že ve mně znovu povstal hrdý punker a anarchista z mládí. Konečně jsem pochopil, že muzea a byrokraté musí zdechnout.
Že tyto university jsou ve skutečnosti svět lží, a že nám bohatí můžou políbit prdel.
A teď jsem šťastný, protože existuje někdo, kdo všemu řekl NE!
Existuje a já ho obdivuji z celého srdce.
Ano! Zampa di Leone má pravdu a já ho zdravím tímto emailem. Omlouvám se mu a všichni by měli slyšet, co říkám: „Máš plnou pravdu, Zampo, protože tento obrázek, který jsi nám dal, tyto ošklivé kresby, které vypadají jako čmáranice z veřejných záchodků, tato intriky za kulisami, tento dutý banalismus… to jsme opravdu MY. Děkuji, Zampo, ještě jednou za zrcadlo, které před nás stavíš, děkuji SEEcultu, který toto celé zveřejnil na internetu. Podívejte se na stránku SEEcult, co ještě říci:
http://seecult.org/ipw-web/gallery/ZampaDiLeone 2

Tohle by si měl přečíst každý, protože člověk se z toho může poučit a pokusit se změnit. To, co Zampa di Leone dělá, je opravdu hojivé. Musíme tomuto ošklivému zrcadlu nastavit úsměv, podrobit se plastické operaci a začít znovu.

S nejlepšími úmysly, Váš Dejan Sretenovič

Samozřejmě jde o utopii a Dejan Sretenovič pracuje stále jako kurátor v Bělehradském muzeu. Ale zajímavá je nemožnost poučení, kterou zde Zampa di Leone paroduje tím, že ji představuje jako strategii culture jamming. Přestože to vypadá nepravděpodobně, existují vážení zástupci mainstreamové kultury, kteří se od Zampy di Leone něco naučili; například Marina Gržinič, Suzana Milevska, Tanja Ostojič a další, jak lze vyčíst z e-mailů na internetových stránkách věnovaných Zampovi di Leone. Tohle ale vypadá spíše jako způsob poučení, které si člověk osvojí postojem, tak jako pop kritik Greil Marcus ve své punkově-situacionistické knize Lipstick traces. Taková lekce pak ale vede ke lhostejnosti a otupuje všechnu radikalitu v počátku, protože celou kritiku undergroundu redukuje na negující postoj.
V této souvislosti byl před nedávnem zveřejněný rozhovor mezi umělci Serkanem Özkayou a Halil Artindere, ve kterém oba s lehkostí a uvolněně hovoří o svém apolitickém, otupeném radikalismu, aniž by zmínili nějaký paradox. V odezvě zazněla kritika z anarchistického okruhu Süreyyu Evrena, který kritizoval „smrtící lhostejnost umění“3. Také Zampa di Leone má vážně v úmyslu kritizovat smrtící lhostejnost a paradox radikálního mainstreamového umělce tím, že v kouzelném světě současného umění vyvolává zkrat.

2. Poučení z historie

Příběh Zampy di Leone je krátký a ještě menší je prostor, na který se vztahuje. Z větší části je to sféra současného umění a aktivismu na Balkáně. Aktivity Zampy ale vstoupily do historie, protože se odehrály ve správný čas na správném místě. Vznikly v momentě, kdy měla být ustavena tradice, aby tento pokus konstruovat historii negovaly. Řeč je o prvním fanzinu Zampy V prdeli Balkánu4, kterým paroduje balkanizaci umělecké praxe. Na výstavy současného umění Balkánu, které organizovali renomovaní kurátoři jako Harald Szeemann a Rene Block, se snesla spousta kritik. Jednoduchou analýzou lze například zjistit, že mezi starou nacionalisticko-fašistickou reprezentací Balkánu v Evropě a aktuální praxí estetizované politiky těchto vážených kurátorů existují přímá spojení. To lze dokázat (u Blocka) na imaginaci Karla Maye, který také opakovaně obdivoval Hitlera, nebo (u Szeemanna) na smyšlené etymologii slova Balkán, která se pohybuje mezi karikaturami Emira Kusturicy a Christiana Rosenkreuze.
Zampa di Leone si je vědom těchto paradoxů a úspěšně působí jako hlasitý pokrytec. Hlavní aktéři balkanizace jsou představeni jako zamračení soudruzi, jako vampýři, zombie, červi, atd. Používaje nadsázku, povedlo se Zampovi di Leone narušit tuto situaci (to znamená, že zhruba 10 000 návštěvníků se postavilo na jeho stranu). Svým experimentem estetické reformulace Balkánu vytvořil svého druhu anti-historii, což je pravděpodobně to, co předvídala Maria Todorova na konci své knihy, když psala, že „tak, jako Evropa vytvořila nenávist k ženám, vytvořila i feminismus a tak jako vytvořila balkanizaci, vytvoří i anti-balkanismus.“ Je samozřejmě příliš brzo a přehnané tvrdit, že se Zampovi di Leone podařilo napsat anti-balkánskou historii, ale jeho fanzin s osmi stranami je jediným fenoménem, který otevřeně, brutálně a nevybíravě dokázal vyvolat zkrat v radostné kanonádě.
Zampa di Leone a jeho undergroundové aktivity se týkají především jeho nejbližšího okolí, v tomto případě Bělehradu a tamější umělecké scény. Krátké (ale pravdivé) anekdoty o scéně, která je pro Zampu „nacionálně-fašisticky-vlezdoprdelovsky-kapitalisticky-turboubohým“ spektáklem, zůstanou v paměti i po mnoha letech, kdy Zampa di Leone ztratí svoji aktualitu a stane se kuriózní anti-historií undergroundu. Zampa karikuje politickou ambivalentnost současné umělecké a aktivistické scény. Symbolem této ambivalence v kresbách Zampy di Leone je kurátor Branislav Dimitrijevič, zvaný Tátův kluk5. Lze bez přehánění říci, že Vasif Kortun (Istanbul), Mika Hannula (Helsinki) a Branislav Dimitrievič představují ambivalenci kultury, která je ve svých výrocích a veřejném diskursu radikální a kritická, ale současně odpovídá etablované mainstreamové praxi a nevyhnutelně spočívá na kolaboraci s korporativní mocí a konzervativními institucemi. Tento fenomén se neustále rozšiřuje a vede ke stále větší schizofrenii. Bude stále více příkladů jako Charles Esche, pro které radikální politika znamená jen a jen toleranci a pohostinnost institucí současného umění.
To je radikální politika, která se stala nadhodnotou kapitálu a která shodou okolností směřuje proti politice těchto institucí. Tato chaotická situace zřejmě nejvíce vadí Zampovi di Leone.

3. Poučení ze strategie

Strategie Zampy di Leone spočívá na situacionistickém hesle: „Zvětšovat ostudu.“6. I když jsme se z příběhu Zampy di Leone dozvěděli, že mu vadí schizofrenní ambivalentnost kultury, není nám jasné, co považuje za správnou alternativu. Také nám není jasné, jaký je jeho postoj, který by mohl mít stejný potenciál jako „rrrrr“ v „Anarchii“ Johnnyho Rottena. Analýze strategie Zampy di Leone se věnuje makedonská kurátorka Suzana Milevska v textu7, kde zkoumá politickou paralýzu radikální umělecké tvorby bývalé Jugoslávie. Zampa di Leone a skupina IRWIN podle ní reprezentují neveřejný diskurs, který byl v ambivalentním systému socialistické Jugoslávie obecnou praxí. Kritizuje tedy strategii anonymity a neviditelnosti Zampy di Leone jako stimulátora paralýzy ve veřejném prostoru kultury. Autoři komiksů Zampa di Leone jsou neznámí, přesněji řečeno do jisté míry neznámí. Ale tato anonymita nemá s paralyzovaným kulturním prostorem nic společného. Přinejmenším neexistuje žádné historické propojení, protože Zampa di Leone nevznikl v 90. letech, kdy byl eskapismus všeobecně akceptovanou taktikou soudobé umělecké scény Srbska, ale v roce 2003, kdy se politické a veřejné umění stalo populární uměleckou praxí.
Anonymita Zampy di Leone je spíše strategií proti kompromisu a lehkosti hesla „anything goes“. Například umělkyně Tanja Ostojič neváhala otisknout svoji karikaturu, vytvořenou Zampou, ve své knize Strategie úspěchu. To je možná další ambivalence současného umění, která může být nejvýstižněji charakterizována staromarxistickou nadávkou oportunismus.

4. Poučení ze sémiotiky

Obecně je mluva undergroundu tak hermetická, že jsme nuceni mluvit její strukturou. Přece jen ale existuje něco, čemu se říká Freudovské přeřeknutí a čemu se věnuje mnoho narychlo nakreslených komiksů Zampy di Leone. Přebrepty zde odhalují něco, co je zvláštním způsobem balkánské. Tím, že Zampa kritizuje paradoxní současnou kulturu v Srbsku a její propojení se západními dotacemi a institucemi, reprodukuje něco, co obecně patří k veřejnému diskursu celého Srbska. To je vidět například na parodii magazínu Prehistorický Flash Art a Bulharského katalogu Sorosovy produkce, které se nacházejí na webu kuda.org. Stejný fenomén se opakuje v komiksu Poslední Sorosiáda v Budapešti, kde maďarský celník Branko Dimitrijevič uděluje Šerpu albánského Sorose a kde opět kuda.org prosí o cenu bulharského Sorose; nebo když Dr. Agan prochází análním otvorem testovacího přístroje B92 – daru z Norska, kde na něj čeká ocenění za Nové rumunsko-slovenské Euro. Pravděpodobně nejvýmluvnější je pak obrázek trabanta s albánskou vlajkou.
Zampa di Leone tímto akceptuje jazyk, který je velmi blízký nacionalistickému diskursu a zároveň je antiglobalistický, antioportunistický, nacionálně paranoidní a mužský (toto je u Zampy velmi nápadné): krátce řečeno „balkánský“, jak vypovídá analýza sociologa Rastka Močnika v jeho textu o produkci mechanismu balkanismu8. Stejně tak kritizuje Zampa srbské umění jako „vazalskou aktivitu“, jako jsou kritizovány Sorosovy nadace v ultranacionalistických kampaních. Přesto není přesné říci, že by Zampa představoval nacionalistickou kritiku současného umění. Z těchto sémiotických přeřeknutí lze poznat, že Zampa vlastně kritizuje spektákl společnosti, ve které „rozdělování ještě nedosáhlo vrcholu“9. Politika Zampy je spíše politicky nekorektní než nacionalistická. Nekorektní politika v nekorektní situaci! To je ta stejně svérázná nekorektně-reálná politika, jaká mluví z graffiti v Bělehradu: „Kdyby stát měl nějaký smysl, měli by jej taky cikáni.“

5. Poučení z rekuperace

To je lekce pro Zampu di Leone, kterou zjevně nepochopil. Ale jak jsme se poučili z historie undergroundu, je jen otázkou času, než dostaneme pod nos naleštěný katalog díla Zampy di Leone.




1 Více k tomu v článku „Revolutionary Will vs. Stockholm Syndrome“, Magazin on the Image of Girls v Radical Politics #1 fanzine, Prizren, 2005.
2 V době příprav tohoto textu již adresa nebyla funkční.
3 Süreyya Evren, Sanatci Olmak, „Stát se umělcem“, Birgun,
Istanbul, 26. březen 2006
4 Zampa di Leone, „In the Arse of the Balkans“
http://zampa.various-euro.com
5 Milica Tomič, která se pohybuje mezi partyzánskou radikalitou a turbofolkovým nacionalismem je nejvýraznějším příkladem ambivalence v komiksech Zampy di Leone.
6 Horrorkatze (které možná stojí ve spojení se Zampou) zveřejnil text „Realisation of Situationist Projections“ v: OUT1 Magazin, April 2004, Novi Sad a „art-ist“ Magazin, červen 2004, Istanbul.
7 Suzana Milevska, „Inscenovaná (ne)viditelnost“, leden 2005 http://eipcp.net/transversal/1202/milevska/de
8 V textu „Institution Balkan“ uvádí Rastko Močnik velké množství příkladů takového mechanismu balkanismu, který se zakládá na balkanismu ostatních a může nakazit nebalkánské země. Tímto způsobem se stávají všechny země balkánské. Na příklad: „...ti, kteří chtějí Chorvatsko stáhnout zpět na Balkán“ (Franjo Tudjman, HTV, 4. 8. 1996), „Dokonce i Rumunsko se nám směje“ (titulek novin: Kontinent, Sofia, 22. 11. 1996), „Dokonce i v Albánii označují idioty jako ‚bulharské topení’“, a tak dále...
9 Člověk může říci, že tenhle způsob spektáklu více odpovídá tzv. difuznímu spektáklu, který Debord formuloval v „Komentářích ke společnosti spektáklu“. I přesto je ale moudřejší nevést o tom již dále diskusi, protože to může vést k relativizaci politického prostoru, který se definuje latentně nacionalisticky v duchu „pro nás je třeba nějaká jiná teorie“.

01.02.2009