Časopis Umělec 2002/4 >> Live Artist Přehled všech čísel
Live Artist
Časopis Umělec
Ročník 2002, 4
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Live Artist

Časopis Umělec 2002/4

01.04.2002

Jan Suk | téma | en cs

Franko B
Franko B je především velmi upřímný a hodný člověk, který je také velmi přímý ve svých názorech. “Můj život je prostý,” řekl mi jednou ve svém bytě, a je to právě jednoduchost, přímost a upřímnost – atributy, jež nejlépe charakterizují práci Franka B. Ještě předtím, než jsem se s ním poprvé setkal, zeptal jsem se Lois Keidan, zda umělec jako Franko B může vyhrát Turnerovu cenu. Na to Lois odpověděla: “Zajímavá otázka,” a ihned dodala, “ano, může.”
Od začátku devadesátých let se ve své tvorbě Franko B odvrací od malby, aby začal hledat nové formy ve videu, performanci, instalaci a sochách. Jeho nejslavnějším dílem je performance I Miss You! (Chybíš mi!), která vypadá jako módní přehlídka, pouze s tím rozdílem, že jediný aktér – autor je nahý, zcela bílý a pomalu krvácí. V tomto díle Franko znázorňuje křehkost a pomíjivost lidské existence: naprostým tichem potemnělou místností po dlouhém bílém molu za zvuku dopadajících kapek krve a cvakání spouští fotoaparátů se pomalu posunuje jeho silné nabílené tělo. Tato neuvěřitelně koncentrovaná zkušenost konfrontuje diváka s umělcovou tělesností v tom nejzákladnějším slova smyslu. Představení Franka B v sobě odráží dědictví antické myšlenky na dobrovolné oběťi, kdy válečníci dobrovolně obětovali své tělo ve víře v úspěch při nastávajících bitvách. V tomto směru vykonává Franko B sebeobětní rituál za celé lidstvo, rituál každodenního života, který na sebe vzal povrchní formu módních přehlídek.
Mezi dalšími známými performancemi vyniká dlouhodobější galerijní instalace Aktion 398, v níž se také objevuje leitmotiv Frankova bílého krvácejícího těla. Diváci jsou shromážděni v jakési čekárně, kde každý obdrží pořadové číslo (jako v bance či na poště), a potom je asistentem jeden po druhém volán do sousední místnosti, kde se setkává s Frankem B. Na obvykle velmi malém prostoru se každý stává přímým účastníkem akce, která však trvá jenom několik minut. Tento velmi intenzivní a intimní kontakt s raněným tělem umělce vytváří velmi širokou mozaiku lidských reakcí. Při shlédnutí dokumentu z těchto instalací (místnůstka s Frankem B je snímána průmyslovou kamerou) je zajímavé sledovat, jak odlišné byly reakce účastníků z různých geografických a etnických okruhů. Po hodině, poté co se všichni lidé z “čekárny” setkali s Frankem B, jsou najednou vypuštěni ven a pozvána je další skupina lidí.
Budeme-li se řídit definicí Edmunda Burka, který ve své práci Vznešené a krásné říká, že vznešenost je temným dvojníkem krásy, jsme vpravdě daleko více unášeni vznešeným nežli krásným: “Jsem uspokojován idejemi bolesti a utrpení, jelikož ty jsou daleko silnější než ty, ze kterých pramení pouhý příjemný požitek.” A právě obrazy bolesti a utrpení tvoří jasnou linku v tvorbě Franka B. Franko nedávno začal pracovat na novém projektu nazvaném Still Life (Zátiší přeložitelné také jako Stále ještě život), ve kterém pomocí videa, fotografie, smíšených medií a performance pracuje s tématem bezdomovectví a normality v každodenním životě. Jako metafora zde vystupuje rozporuplný vztah: bezdomovec - občan, který je postaven v paralelu s realitou tvorby live artu – v kontrastu s banalitou oficiální umělecké tvorby.

La Ribot
La Ribot je španělská umělkyně pracující na pomezí tance, performance artu a klasického výtvarného umění. Její představení bylo ozdobou pražského festivalu Konfrontace v listopadu 2001. Její celoživotní projekt nazvaný Piezas Distinguidas (nebo také Distinguished Pieces – Distingované kusy) je souborem krátkých, jednoduchých sól neboli kusů, jejichž délka se pohybuje mezi třiceti sekundami až sedmi minutami. Každé vystoupení je tvořeno celkem proměnlivým počtem těchto sól, často v různém pořadí. V jedné z těchto etud například La Ribot pomalu vypije láhev vody, v jiném se zase pomalu zabalí jako cestovní balík určený pro leteckou poštu, a poté své tělo opatří i cestovní visačkou letiště London Heathrow. La Ribot většinou vystupuje v galeriích, divadlech nebo jiných rozličných prostorách s důrazem na otevřenost scény. Všichni diváci, mezi kterými se La Ribot volně pohybuje, nemají pevná místa k sezení či stání, a tak se těla všech přítomných stávají součástí představení. Doposud La Ribot vytvořila 34 těchto sól, z celkového předpokládaného počtu 100. Tyto jednotlivé taneční etudy, nebo spíše živé obrazy, jsou nabízeny k prodeji “distingovaným vlastníkům”, jejichž jméno se po zakoupení jednotlivých kusů vždy objeví vedle názvu právě jejich sóla. Tito vlastníci jsou při příležitosti vystoupení zvaní navštívit prezentaci “svého” kusu zadarmo kdekoliv na světě.
Prodáváním vlastního pohybu si La Ribot utahuje z tradičních uměleckých “hodnot”, které se odrážejí ve fenoménu konzumace umění. V knize Exposures Lois Keidan ujišťuje, že povaha live artu tkví v odolávání komoditě a v zavrhování “trhu”. Umění nemůže být přivlastňováno, zabalováno a přidělováno pro masovou konzumaci. Je to svobodný činitel – neznačkový a bez ochranné známky. La Ribot mistrovsky ovládá formu tance a pohybu a každé její představení je zajímavou konfrontací s diváky i tradicí klasického tance, performance a výtvarného umění všeobecně.
Jelikož je live art obecně vzato strategií vedoucí k osvobozování od kulturních a politických předsudků, umělci jako je La Ribot svým dílem naplňují představy o svobodě vyjadřování v otázce etnických, sociálních, sexuálních, fyzických či společenských stereotypů.

Stacy Makishi
Stacy je londýnská umělkyně, “havajský přesídlenec”, jejíž práce spadají do sfér psaní, performance, filmu, animace, sochařství a instalace. V jejích dílech se neustále opakují témata jako láska, samota, touha a paměť, často vyprávěné z pohledu cizince – což je opět jasným atributem živého umění. Tělo je v jejím díle naplněno pamětí, která znázorňuje neustálou touhu po cizím, neznámém, a zároveň stesk po známém. Stacy často používá jemných, intimních gest a minimálních prostředků k vyjádření makrokosmu. Její vynalézavá a vtipná hra s jazykem a jednoduché rekvizity činí z jejích prací humorný exkurz do tajů každodenního života.
Poslední projekt Stacy Makishi nazvaný Cinema Bizarre! se zabývá mystifikací a totální dekonstrukcí tradičních vyprávěcích postupů. Oplocená stavba o třech stanech je umísťována do parků a svou podstatou připomíná starou estetiku potulných představení, v nichž se stejně jako v případě Cinema Bizzare! mísí prvky baletu, kina, muzea kuriozit a vykládání budoucnosti v jednom hlubokém a silném zážitku. Návštěvníci vstupují po třech do prostoru “divadla”, aby byli různými způsoby konfrontováni s příběhem ženy-kentaura, ztraceného dvojčete, hermafrodita a pološílené ženy trpící láskou ke dvojité base. Celková koncepce díla působí dojmem neuvěřitelně brilantně uvařeného guláše a zanechává velmi dobře pobaveného diváka na pochybách, zda-li se má trápícím se hrdinům smát, nebo plakat nad jejich zoufalými pokusy čelit svému osudu často velmi drastickými pokusy na svých vlastních tělech. Dílo Stacy je velmi osobní, energické a plné jakési trpké laskavosti.

Forced Entertainment
Tato skupina pocházející ze Sheffieldu je jednou z nejoceňovanějších představitelů live artu a nového divadla. Jejich představení zcela boří jakékoliv konvence. V osmdesátých letech začínala skupina jako experimentální dovadlo, dnes její projekty zahrnují CD-ROMy, videoinstalace a představení, díky nimž jsou Forced Entertainment (Nucená zábava) proslulí po celém světě. Programem této skupiny je úplné oproštění se od tradičního shakespearovského kánonu, a naopak zdůraznění vlivu amerických soap oper. “Děláme představení pro generaci lidí, která je vychována televizními obrazovkami!” reagují členové. Jejich práce je formálně velmi inovační a obsahově velmi subversní. Jejich představení jsou velmi dynamická, avšak pro publikum, které nemá dostatek znalostí o anglo-americké kultuře, obtížně sledovatelná a dešifrovatelná. Četné kulturně-politické narážky a jinotaje, celkově velmi hravý přístup k použití jazyka a budování dramatické zápletky zařazuje skupinu do silně pro- a zároveň do extrémně anti-britského uměleckého okruhu. Nejčistší prvky live artu na tvorbě Forced Entertainment jsou patrné v úsilí neustálého boje proti monopolní krátkozrakosti a předsudkům v médiích, na které skupina reaguje intervencemi v oficiálních kamenných divadlech nebo na půdě národních televizních programů.

Live Art se pokouší překračovat “škatulky” vytvořené ve společenském kulturním podvědomí. Umělec Ronald Fraser Munroe napadá tradiční postkoloniální standardy vyprávění. Jakožto černoch se identifikuje s ikonami kulturního dědictví “bílých”. Ve svých videích, filmech a performancích na sebe bere roli ukřižovaného Ježíše, černého nacisty nebo si prostě jen nabílí obličej. Tradiční postoj uměleckého světa totiž zajišťuje etnickým menšinám kontinuální podporu za předpokladu, že budou vytvářet díla o své etnicitě, nikoliv o sobě sama. Tedy něco, co se live art naopak snaží zdůraznit. Oficiální postavení britských černých nebo asijských autorů vlastně vytváří jakýsi umělecký skanzen, a nerozvíjí vlastní individuální kreativní postupy. Právě složitost života v roli asijského homosexuálního umělce v Británii odráží internetová tvorba pakistánsko-trinidadské dvojice, která se nazývá Moti Roti. Jejich nekonečně optimistické a veselé interaktivní projekty kontrastují s šedou realitou společenského vnímání jejich odlišnosti. Umělcovo tělo v nejtělesnějším slova smyslu představuje těžiště prací Mata Frasera. Jeho hudební pokusy parodují sociální podtext rapové hudby a jeho vlastní handicap (Fraser je tělesně postižený) se dostatečně sardonicky ozývá ze všech jeho alb Survival of the Shittest, Perfectly Deformed a Genetically Modified – Just for You (Nejzasranější přežívá, Dokonale zdeformován a Genticky pozměněn – jen pro vás). Další mladou skupinou je Blast Theory, která se konec konců objevila v březnu 2002 v Praze s projektem virtuální reality The Desert Storm. Blast Theory používají prostředků nejmodernější technologie k vytváření nových realit uvnitř právě probíhající přítomnosti. Jejich formální novátorský princip je syntézou divadla a houseové kultury, což vytváří velmi zajímavé interaktivní spojení, které nemá v současnosti obdoby.
Aspekty live artu jsou také patrné například v tvorbě švýcarského experimentálního choreografa Gillese Jobina nebo britského umělce Ernesta Fischera. Fischer se proslavil svým “livingroom theatre”, obývákovým divadlem, jehož koncepce tkví v tom, že Fischer proměnil svůj byt v divadlo: podle toho, jakou hru společně se sousedy inscenuje, se proměňuje i jeho vlastní byt. Fischer divadlo nejen inscenuje, ale (s) divadlem i žije, on jím po dobu inscenace (i několik měsíců) zcela byl. Ve svém díle se zajímá o vztah mezi architektonickým a tělesným prostorem a výstižně se mu přezdívá butó-architekt. Mezi umělce, jejichž práce se dotýká sexuálně provokativních a společensky lechtivých témat, patří například Joshua Sofaer a jeho humorné “příhody” nebo provokující hrátky Heleny Goldwater. Osobní a vtipný přístup k umění jako životu, se odráží ve slavných akcích Bobby Baker, jejíž Kitchen Show (Kuchyňská podívaná) je pozvánkou do světa “velkého umění v malé kuchyňce”.
Seznam autorů kteří spadají do live artu, by mohl být nekonečný a pochopitelně nemohu jmenovat všechny. Zůstává však otázkou, proč alespoň nakonec nezmínit jednoho českého tvůrce. Sám sebe se také ptám – kdo by to měl být? Martin Zet? Jiří Surůvka? Mama-papa? Hanka Voříšková? Nebo mnozí další? Lidé, které neznám? Nebo už jsem na konci článku? Asi ano. Konečně, může zde být snad jméno úplně kohokoli, každého z nás? Určitě ano. Každý jsme vlastně žijící umělec, tak proč tedy nebýt živý umělec (live artist)? Vždyť to stačí jen napsat. Anebo to vědět. Anebo žít!




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…