Marat Gelman: umění politických provokací

Historie ve třech částech s doslovem a poznámkou na závěr

V Moskvě se uskutečnilo První moskevské bienále, na Ukrajině proběhla revoluce. V souvislosti s oběma událostmi je zmiňováno jméno Marata Guelmana, jediného galeristy mezi politology a jediného politologa mezi galeristy. Během několika posledních let, kdy se pohyboval ve vysoké politice, dával jen mírně najevo svou přináležitost k uměleckému prostředí. Teď se vrací zpět. Výstava – manifest „Rusko 2“ byla představena mezi zvláštními projekty na Moskevském bienále. Kdo je Guelman ve skutečnosti? Politolog, který se maskuje uměním, nebo galerista zajímající se o politiku?

Část první:
Gelman, politologie
a oranžová revoluce
V srpnu 2004 došlo v Kyjevě k události, která rozbouřila místní umělecké kruhy. Kdosi se vloupal do galerie Marata Guelmana, která během svého působení umožnila řadě ukrajinských umělců vstoupit do širšího povědomí a uspět se svými díly na trhu. Někteří z nich se tak dostali do Moskvy. Výstava „Jihoruská vlna“ (Savadov a Senčenko, Golosij, Rojtburd, Gnilickij, Cagolov, Chorovskij a další) zviditelnila ukrajinské umění v mezinárodním měřítku. Do té doby panovalo všeobecné přesvědčení, že s výjimkou moskevského konceptualismu není na území bývalého Sovětského svazu nic pozoruhodného.
Během přepadení bylo v galerii rozbito sklo a na zdi napsána ukrajinská varianta „Yankee go home“ – „Židi, táhněte do Ruska“. Když se hlavní kurátorka galerie Natalie Filoněnko, pobývající zrovna v Moskvě, o události dozvěděla, byla šokována. A byla v ještě větším šoku, když po návratu do Kyjeva zjistila, že většina lidí považuje za iniciátora přepadení samotného Guelmana. Z rozličných interpretací, které se pak začaly šířit, lze vybrat tyto varianty:
– Marat Guelman se jako politolog podílel na předvolební kampani proruského kandidáta Janukoviče, a poté co jeho služby přestaly být žádané, byl nucen odejít s náležitým efektem;
– Marat Guelman se angažoval na straně Janukoviče, a když stalo zřejmým, že prohraje, rozhodl se Guelman z bezpečnostních důvodů odejít, což chtěl opět provést efektně;
– Marat Guelman rozpoznal díky svým zkušenostem z politiky rostoucí nebezpečí v podobě radikalizujících se lidových mas. Jeho pocit ohrožení potvrdilo přepadení galerie, a Guelman se proto rozhodl dočasně vyklidit pole (je to jeho vlastní verze; mluví přitom o záměru již na jaře provoz galerie opět obnovit).
Zajímavá svědectví lze najít na stránkách www.livejournal.com, kde veřejnost reaguje na různé aktuální události a kde se objevuje řada provokací a odhalení. Guelman nějakou dobu odmítal jakkoli komentovat ukrajinskou předvolební kampaň, ale pak se začal „prozrazovat“. Například když zveřejnil fotografii „Mladí volí Janukoviče“ – 2004-11-10 01:40:00 – http://www.livejournal.com/users/galerist/14873.html, nebo když demonstroval své kontakty s „Ruským klubem“, což byl projekt (Gleba Pavlovského) na legitimizaci podpory Janukoviče ze strany moskevských činitelů (podle mnohých ukrajinských politických komentátorů plnila pro Guelmana podobnou funkci legiti-mizace jeho galerie v Kyjevě). Na internetu (http://www.compromat.ru/main/guelman/ozim.htm) je také stránka s kompromitujícím materiálem v podobě plánu pro ukrajinské volby, který působí celkem přesvědčivě. Sám Marat Guelman kategoricky popřel, že by se jako politolog nějak zapojil do předvolební kampaně, a tvrdil, že se s politikou nadobro rozešel. Opět demonstruje svůj zájem o umění obecně a ukrajinské obzvlášť: http://www. livejournal.com/users/galerist/45857.html 1. prosince 17:59 – komu válka, komu... „Galerie již dlouho pracuje s ukrajinskými umělci. Savadov a Senčenko, Tistol, Gnilickij, Rojtburd, Kerestej, Makov, Cagolov, Solomko, Martynčiki, Mamsikov, zesnulý Golosij. Vlastní i mnoho děl. Včera Jura Šabelnikov najednou povídá: ,Marate, a vždyť teď ukrajinské umění bude módní...‘ Nemyslete si nic špatného, ale zdá se, že má pravdu.“
Tento zájem byl ostatně trvalý, což dokládá přítomnost celé řady ukrajinských umělců v Guelmanově galerii v Moskvě, výstava Gnilického v lednu 2005 i účast mnoha Ukrajinců v projektu „Rusko 2“.

Marat Guelman:
„Když jsem se v roce 1995 rozhodl vstoupit do politiky a do světa médií, měl jsem pocit, že i když je umění sférou zajímavou a intelektuálně bohatou, je odtržené od skutečnosti; svět umění je neobyčejně důležitý, avšak zároveň velmi omezený, bez skutečných vášní. Zato svět politiky je opravdový, rozhodují se v něm osudy, točí peníze a tvoří dějiny. A proto chce-li být člověk subjektem dějin a mít možnost něco vytvářet, musí se vydat jinou cestou. Politika se zdála být vážnou a reálnou záležitostí. Svůj vstup do politiky jsem bral jako možnost, jak v reálném životě uplatnit své všestranné zkušenosti. Nějaký čas to tak také fungovalo. Ke změně došlo v prosinci minulého roku po prezidentských volbách, které ukázaly, že politika přestala být reálnou činností s obsahem a změnila se ve formální proceduru nebo mlácení prázdné slámy. Vytratila se z ní smysluplná práce. Umění je naopak oblastí, kde lze právě dnes udělat něco velmi podstatného, co bude celá společnost potřebovat. Můj současný návrat k umění souvisí se změnou situace. Jakmile začne politická mašinerie fungovat jako válec, mohou se nové osobnosti nebo myšlenky, včetně těch vztahujících se k politice, objevit jen mimo politickou sféru. Ve své době se takto vynořili například Andrej Sacharov nebo Vladimir Vysockij, což byly osobnosti, které měly zároveň i politický rozměr. Budeme usilovat o vytvoření živého kontextu. Sociální geometrie formovaná dnešní mocí představuje pro umění nové možnosti – opět tu je něco, od čeho se lze odrážet. Perspektiva a role umění ve společnosti je dnes velmi zřetelná. Společnost tíhne k minulosti a uzavřenosti, aktuální umění naproti tomu směřuje do budoucnosti, k internacionálnímu kontextu. Z umění se může stát prostředí (socium) pro ty, kdo nezapadají do šablony narýsované mocí.“

Část druhá:
Rusko 2
Po neúspěšném vystoupení na ukrajinské politické scéně tedy Marat Guelman inicioval nový umělecký projekt představený v rámci Moskevského bienále. Dostalo se mu značné pozornosti v tisku a vyvolal množství protichůdných reakcí, až po žalobu pravoslavných věřících, kteří si některé práce vyložili jako urážku svého náboženského cítění. Koncepce působí nanejvýš přesvědčivě; projekt odkazuje na situaci umělce v Putinově Rusku, kde současná kultura neladí s mocenskou vertikálou. Předkládá požadavek na větší životní prostor pro tvůrčí činnost.

Marat Guelman:
„Mám pocit, že v Putinově Rusku je dnes všechno přesně a jasně určeno. Z mého pohledu je to spojeno především s tím, že moc při vytváření své pověstné vertikály přišla na to, že vládnout může jen tak, jak to dělá v současnosti. Dále, a to je rovněž důležité, to s sebou nese striktní vymezení statusu různých profesních činností. Za sovětského režimu například vědec nebo umělec rozhodně nebyli na pomyslném žebříčku níž než ředitel podniku. Současný obraz je úplně jiný. Máme byrokracii, byrokratický byznys a politiku, a tím to končí. Co je mimo to, včetně žurnalistiky, bere společnost jako pochybné činnosti. Souvisí to s vnitřní hierarchií hodnot. Kupříkladu já jsem otec, je mi čtyřicet let, jsem ateista, ruský občan, galerista. V Rusku mě dnes ujišťují, že nejdůležitější je občanská, národní a nebo náboženská identita, všechno ostatní má vedlejší význam. Já to vidím úplně jinak. Použiji k vysvětlení malý příměr – kdyby mi řekli, že ruští občané mají jít napravo a muži nalevo, půjdu nalevo, protože být mužem je pro mě důležitější. Kulturní identita se dostala rovněž mimo společenskou pozornost – ilustrací tohoto faktu je sloučení ministerstev kultury a informací, jako by neexistovala samostatná kulturní činnost. V této situaci je třeba stanovit modus chování a jednání. Lze se pokusit o spolupráci s mocí, to je ale v našem případě naprosto lživá varianta. Současná moc je založena na klanovém principu a nemá zapotřebí spolupracovat s nikým, kdo stojí mimo. Obecně čím dál méně potřebuje lidi.
Další možností je proti systému bojovat. Považuji to za stejně nesmyslné, neboť předpokladem takového boje je zázemí v podobě politických tříd a podpory poměrně širokých vrstev obyvatel. Společnost dnes ale stávající režim podporuje a politické třídy jsou zničeny. My (tím mám na mysli tvůrčí lidi) navíc představujeme naprostou menšinu; nebylo by proto správné vnucovat většině naše představy o životě. Zbývá tedy jediná cesta – ignorovat současný režim, vyčkat, dokud se sám nevyčerpá. Jsem si navíc jistý, že současná mašinerie se porouchá tím dříve, čím rychleji začne Vladimir Putin uvádět v život své představy o vytvoření nové státní konstrukce. Žádné snahy opozice však tento proces neurychlí ani o hodinu. Ignorování existujícího stavu věcí v zemi je docela jednoduché. Už dlouho pozoruji, že Rusko, ve kterém žiji já a mně názorově velmi blízcí lidé, a Rusko prezidenta Putina jsou dvě různé země.
Na tomto spočívá koncepce naší výstavy ,Rusko 2‘. Z toho, jak doufám, také vzejde ideologie nové strany.“

Část třetí:
mezi politikou a uměním
Je naprosto evidentní, že ačkoliv Marat Guelman deklaroval rozchod s politikou, která se podle něj z práce pro muže změnila na chov prasat a kde nemá člověk s náušnicí co dělat, má každý z jeho uměleckých projektů politický podtext. Samotný projekt „Rusko 2“ by bez politického kontextu ani nemohl vzniknout; bez Putina a režimu, který vytvořil v „Rusku 1“, by vůbec nenastala situace vhodná pro politickou provokaci, kterou Guelman dokázal tak elegantně využít. Potřeba politické diagonály je odvěká – po její dočasné absenci na počátku devadesátých let má společnost tendenci ji obnovit. Dokazuje to historická volba ruského národa, která po odhaleních zločinů komunismu na počátku devadesátých let vynesla k moci člověka z KGB, tedy představitele prostředí určovaného cenzurou a byrokratickým aparátem. Marat Guelman patřil k těm, kteří Putina pomáhali „stvořit“. Nepřiznal sice otevřeně účast na Jelcinově kampani „Hlasuj, nebo prohraješ!“, nicméně nepopírá, že pět let pracoval pro současného prezidenta jako politolog.
Rozhovor s Maratem Guelmanem

Marate, co spojuje politiku a umění?
Postava, která je ve středu. Politik i umělec jsou postavy stejného typu. Je jim společný egocentrismus, podřízení se vyšší ideji, vědomí nějakého poslání. V obou případech se jedná o veřejné profese, spojené s jasnou pozicí. Zásadní rozdíl mezi nimi spočívá v pojetí odpovědnosti. V tom se principiálně odlišují. Umělec ze zásady odpovědný společnosti je nesmysl, stejně tak je nesmysl politik bez odpovědnosti.

To zní jako diagnóza.
Do určité míry ano. Víte, oni musí být svým způsobem nepříčetní, exhibicionističtí. Rozdíl je v tom, že umělec dělá gesta a politik koná. To znamená, že jeden je zcela bez odpovědnosti, zatímco odpovědnost druhého je přímo nelidská. Takovou odpovědnost – za život nebo smrt někoho jiného – na sebe běžný člověk brát nemusí. Nemůžete říci politikovi, který snižuje daně: to už je starý trik, dělali to stokrát před tebou, tím nikoho nepřekvapíš. A pro umělce je zase důležité jen autorství a novátorství. Liší se i světy těch dvou postav. Sféra umění je takový prostor za zrcadlem.
... V posledních letech je jen jeden zákazník – Kreml.

Tento zákazník s vámi není spokojen, anebo nejste vy spokojen s ním?
Neuspokojují mě nové způsoby práce. Nedávno jsem si to sám pro sebe zformuloval. Kančí maso je chuťově prakticky stejné jako vepřové. Lov kanců a chov vepřů v chlívku jsou ale dvě diametrálně odlišné činnosti. Politické poradenství, tak jak se dělalo dřív, bych přirovnal k lovu. Dnes ale, jelikož na politické scéně nejsou kromě Kremlu další hráči, budou političtí poradci nuceni pracovat v uzavřeném prostoru chléva. To je úplně jiná práce a jiní jsou také lidé, kteří se na ni hodí.

Váš odchod z politického poradenství připomíná reklamu na nějaké pivo:
„Už nepotřebujete otvíráky...“
To ano, zbývají ale ještě konzervy, v mém případě umění. Moje pozice je dost nenapadnutelná. Čím menší roli hraje ve státě politický proces, tím větší prostor vzniká pro umění. Když se putinovské Rusko stalo zemí, kde je všechno přesně nalajnováno, vedlo to zároveň k výraznému vymezení funkce umění, objevila se platforma, od které se může odrážet. Je tady šance pro kvas. Složité vnitřní procesy probíhající ve společnosti mají i svoji formální stránku. Noviny nebudou mít co psát, protože všechny stránky se nedají dost dobře zaplnit pouze Putinem. Umění má dnes šanci získat společenské uznání.

Vaše dvě sféry nejsou v rovnováze. V umění byste nikdy nepodporoval například Šilova (národní umělec, malíř Alexandr Šilov, režimem protěžovaný tvůrce – pozn. překl.), bylo by to v rozporu s vaším estetickým stanoviskem. V politice se naopak vyslovujete pro široké spektrum. Znamená to, že byste mohl pracovat pro kohokoliv?
Je to skutečně tak, jak říkáte. V případě umění jsem v profesi osobně angažován, jde o mou reputaci a seberealizaci. Do politického poradenství dávám pouze své znalosti. Považuji za zbytečné a škodlivé, když se někdo při práci v politickém poradenství cítí být subjektem dějin. Ti odpovědní jsou politici, neboť důležité je, kdo určitý krok udělal, a ne kdo ho vymyslel. Svoji práci v politice vnímám jako službu.

Doslov:
u počátků oranžové revoluce
Na vrcholu ukrajinských událostí publikuje Marat Guelman odkaz na senzační dokument, v němž známý umělec – designér Andrej Logvin popisuje, jak vznikal umělecký image „oranžové revoluce“. Bez komentáře.
http://logvin.ru/russian/life/2004/12.01.05.2.shtml
„Konec roku, kdekdo bilancuje a chválí sám sebe. Tak jsem se také zamyslel nad tím, co bylo asi nejvýznamnější událostí v životě našeho malého studia; o čem by se dalo s hrdostí prohlásit – tak tohle se nám povedlo. Budete se možná smát, ale vybral jsem ukrajinskou oranžovou revoluci‘. V letech 2001–2002 jsme se Serjožou Logvinem pracovali při volbách v Kyjevě. Do Nejvyšší rady se snažili prosadit novou politickou stranu. Mezi několika podle mě docela dobrými návrhy byl i náš takzvaný ,oranžový projekt‘. K naší veliké lítosti jej tenkrát nahoře zavrhli, avšak jak se ukázalo v posledních měsících, zcela zbytečně. Samozřejmě bych se neodvažoval tvrdit, že nám ten projekt teď sebrali a využili (je to s největší pravdě- podobností zvláštní shoda okolností), ale jistě chápete, že je zatraceně příjemné vyložit na stůl tři roky staré dokumenty a říct: ,Tak vidíte, jak jsme byli chytří, ať teď řeknou, že Juščenkovi nepomohli moskalové!‘“ (Rusové – pozn. překl.)

Dokument. Odeslán zadavateli
29. 11. 2001
Logvin – Ogurcovovi. Projekt „Pomeranč“
Cíl projektu – vnést do povědomí mas na barvě založené znaky kampaně a politického hnutí; vytvořit informační základy; zformovat image a styl.
Projekt je založen na využití oranžové (teple žluté) barvy a oranžových předmětů různého druhu k upoutání pozornosti a vyvolání kladných emocí, k vytvoření představy svátku, radostné nálady, novosti, nového názoru.

Realizace
29. prosince v době, kdy bude probíhat televizní finále konkurzu mladých politiků, se na frekventovaném místě Kyjeva umístí „oranžový vánoční stromek“. Bude to „typický“ dvoumetrový stromek, vyrobený z masivních mrkví držených drátěnou kostrou. Jako ozdoby na něm budou navěšeny pomeranče. Půjde o velmi výrazný a dekorativní objekt. Vánoční stromek bude doplňovat transparent „Blahopřejeme k Novému roku! Blahopřejeme k Nové barvě!“
Když stromek nebude nikdo hlídat, lidé ho pochopitelně rozeberou. To je v pořádku. Rozebírání lze změnit v happening. Je podstatné, aby stromek přilákal větší množství lidí a událost se dostala do televize. Nejlepší by bylo, pokud by se zpráva týkající se stromku objevila současně se zprávou o finále konkursu.
Pro vizuální řešení finále konkursu se může využít obdobný mrkvový stromek (jen menší), plakáty s jeho vyobrazením (viz výše) a pomeranče s nálepkami jako samostatné objekty. Pomeranče se dají použít třeba při sčítání hlasů získaných jednotlivými kandidáty. Vysvětlení k vizuální stránce konkursu jsou uvedena též v příloze „Oranžový šátek“.
Pomeranč s nálepkou by bylo vhodné využít ve velkém měřítku v kampani jako dárkový prezentační předmět. Měl by funkci dekorativního výtvarného objektu, a používal by se i k rozdávání (například dětem) na různých akcích pořádaných v rámci kampaně a při setkáních s voliči. Nálepky na pomeranče mohou být rozmanité, podle situace (oranj/hand.jpg). Zde jsou varianty textů na nálepky:

1. Opravdová budoucnost!
2. Vyrobeno na Ukrajině. Vyrobeno pro Ukrajinu.
3. Nové ukrajinské politické ovoce.
4. Zkus politiku!
5. Jaro bude! ... (podpis)
6. Sejdeme se na jaře! ... (podpis)
7. Žlutě-vřelý pozdrav od ...
8. Dejte si pomeranč.

2) Nový rok
V době oslav Nového roku (kdy jsou lidé v ulicích) by se akce s oranžovým vánočním stromkem mohla zopakovat v několika velkých městech. Na podporu by byla potřebná informační kampaň. Bylo by dobré, pokud by se podařilo akci umístit do nějakého televizního záběru společně s ....

3) Sjezd
K prezentaci sjezdu se použijí oranžové balóny, plakáty s vánočním stromkem a stranická uniforma.

4) Starý nový rok (východ – střed)
Místní předvolební týmy budou distribuovat pohlednici, na níž se oranžová koule – ozdoba na stromeček vylupuje z fialové, s popiskou „Vždy nový“. K pohlednici musí být krátký informační text (tzn. Bude se jednat o letáček). Je třeba posoudit možnost rozmístění billboardů se stejným výtvarným řešením a sloganem. Podle tohoto obrázku lze vyrobit krátký televizní spot (5–7 sekund): fialová koule se začíná kývat a vibrovat, rozlupuje se a objevuje se větší koule jasně oranžové barvy.

5) Taťánin den (25. 1., kdy se v Rusku a na Ukrajině slaví Den studentů; ten den v r. 1755 vydala carevna Alžběta Petrovna nařízení o zřízení moskevské univerzity, později car Nikolaj I. určil tento den jako svátek univerzity – pozn. překl.)
U příležitosti studentského svátku se vyrobí a distribuuje pohlednice (a/nebo plakát) „Módní barvy sezóny“. Jsou na ní elegantní mládenec s dívkou; dívka má oranžové vlasy a brýle s barevnými (modrým a žlutým) skly, mládenec má žluto-modré vlasy a brýle s oranžovými skly. Fotografie na plakátu bude ve stylu „typické“ západní reklamy (např. Martini). Slogan se momentálně připravuje.

6) Den sv. Valentýna –8. březen
Výroba a distribuce pohlednice – „Miluji Vás“ se jmény (viz „Projekt pohlednice“). Pohlednice jsou zvýrazněny oranžovým srdcem. Mezi jména na pohlednici se navíc může přidat lehce zvýrazněné slovo „Ukrajina“.
Současně s pohlednicemi se bude počínaje Dnem sv. Valentýna až do voleb na všech pořádaných akcích (setkání s lidmi, festivaly, koncerty) rozdávat dárkový balíček – oranžové srdce. Bude na nich samozřejmě stranická symbolika a prohlášení popř. pozdravy jednotlivých kandidátů nebo celého hnutí.

Doplňující poznámky:
Do navrhované koncepce se dobře hodí televizní spoty s oranžovými objekty. Dal by se kupříkladu dodělat scénář o dobrodružstvích oranžového pirožku (příběh se již dříve vysílal). Byl by to zábavný a velmi levný snímek – k výrobě by byly třeba pouze části původního filmu z archivu a nějaká doplňující animace.
Další možností je masové užití oranžových samolepek, které by se uplatnily i při „akci posledního dne“. Dají se lepit na libovolné objekty, včetně vlastních i cizích plakátů. Problém spočívá v tom, že výroba tohoto typu samolepek je relativně nákladná – je k ní třeba průhledná lepicí páska. Na doplnění lze udělat papírové celooranžové nálepky kruhového tvaru o průměru 2–10 cm. Ty jsou skutečně levné a velmi dobře se s nimi pracuje – do kapsy se jich vejde sto.

Poznámka na závěr:
Viktor Pelevin (známý ruský spisovatel; Svatá kniha vlkodlaka):
„Práce politologa spočívá v tom, že na zakázku střídajících se vládnoucích oligarchií zaměňuje v zárodku demokracii její simulací. Politolog analyzuje veřejné mínění, aby pak mohl lidem říct a slíbit to, co chtějí slyšet. V takové situaci je opoziční ideologie z principu nemožná, protože jejích hesel a výroků se ihned zmocní oligarchie, podobně jako se byznys zmocnil obrazu Che Guevary. Proto evropští radikálové došli k závěru, že střílet je třeba politology, nikoliv politiky. Já si však myslím, že není nutné střílet nikoho. Pes s pěti nohama přichází k politologům z druhé strany. Lidé totiž začínají k jejich působení cítit instinktivní odpor, tak jako v minulém století ke komunistické ideologii. Proč vyhrál v Americe volby Bush? Protože jeho soupeř byl politologickým monstrem. Bush podlehl ve všech debatách, které spolu vedli, a pak zvítězil ve volbách. Z jednoho prostého důvodu – vzbuzoval větší důvěru, neboť byl méně načichlý politickými teoriemi.“

01.02.2005