Meste, Manet, Marcos & spol. / Dodatek k programu globální mutace za stavu trvající bídy, jež utváří naši dobu

1997: v hypermarketu vybaveném uměleckými postoji a službami všeho druhu, v oddělení zlevněných performancí, reklamních poutačů a ředitelů oddělení zaměřených na svůj nadcházející program si někteří kladou otázku: jaké akce jsme ještě schopni? Čeho jsme nositeli? Pokladní sleduje pohledem plným pohrdání a zděšení. Tvrdí o sobě, že jsou umělci. Brzy vstoupí do nového tisíciletí a nepoznávají, co je obklopuje. Jsou u východu, přímo u mezníku, kdy vzniká nová komodifikace, na hranici nového centra výměny, jež funguje bez zprostředkování, aktivně, na bázi přímého přístupu, bez provizí.

Anatomie jedné situace (diagnóza)
Jakou roli tedy současní aktéři hrají? Jak silný návrh a odlišnost jim zůstává ve světě, který se nesmyslně noří do konformismu, výkonné moci, zdomácnělosti a tupé disneylandizace? Je nutno měřit teplotu. Přimíchejme tedy rtuť, rozšířené to anestetikum. Tolik počinů je dnes lapeno do klamných tenat obtížných znepokojení, aby pak skončila nad čímsi gaučem (buržoazní verze I), brodila se veřejným prostorem (buržoazní verze II) či lavírovala v zákrutech dekonstrukce (verze zombie 1)… Buržoazie, zombies; nekonečný návrat jako špatný seriál nepřetržitě běžící na vlnách našeho chování. Nesmírná únava. Skleróza postupuje o kousek dál, hýčkaná seskupením umělců, jejichž umělecké počínání lze shrnout na koktejlech pořádaných na podprefektuře a umocňováno suchopárem kulturních institucí, jejichž jedinou ambicí je zajištění tohoto chmurného pokračování bez horizontu. Je dnes vůbec možné (mé hodinky ukazují 1. květen 1997, 2 hodiny ráno), aby minulost trvala tak dlouho, aby 19. století přežilo svůj věk? Je vůbec možné, aby se umění zbavilo svého osvobozujícího potenciálu? Aby takto složilo zbraně? Aby přišlo o život? Při psaní tohoto textu již ani nevím, zda víte, o čem mluvím, natolik je neuróza zakořeněná, obklopující: opojná. Ztráta plánu, ztráta impulsů; bělotok.

Už je toho dost!
Jedním slovem řečeno: konec a basta! Protože mrkev je už pro agenty současnosti uvařená (pro tento bezkrevný svět dokonce převařená), pro agenty, jejichž činností je zrušit a zpomalit jakýkoliv pohyb. Protože to, čeho jsme schopni, se nepodobá tomu, co nám ukazují, ani tomu, co nám vyprávějí.
Protože v roce 1997 je pole umění okupováno technokraty prožranými do morku kostí.
Protože to, co nás obklopuje, je jeden nabubřelý čípek.
Protože je možné, že ho máte zastrčený v řiti, vy, co dřepíte na těch svých zadnicích.
Protože nikoho o svůj příděl kyslíku nebudeme žádat.
Protože v roce 1997 my, pankáči, nebudeme nikdy slavit své dvacetiny.
Protože ředitelé uměleckých center si nechávají růst bradku a nosí tvídová saka.
Protože ve vzduchu visí trable; a to bohatě stačí.
Protože všude, v metru stejně jako v bílé krychli, to páchne vodou po holení.
Protože se musíme znovu naučit zvracet.
Protože nás chtějí o všechno okrást, chtějí nám vzít to nejvzácnější, na co nelze poskytnout dotace.
Protože tato slova jsou slovy lásky a nepodrobení.
Protože ještě zbývají facky, které musí být rozdány. A protože tato schopnost právem připadá mimo jiné i umělcům: luxusnímu druhu soustředěnému na gesta s primárním cílem vyrvat nás z otupění, abychom posléze prohlédli.

Mestův akt: facky, zvratky, sendviče (estetický prvek)
Není jisté, zda stát se umělcem je výsledkem naší skutečně niterné volby, zda k tomu nejsme dostrkáni tak, jako byli jiní dostrkáni, aby se zapojili do odboje. A proto Meste nepopiratelně leží, ba přímo si libuje v této konfrontaci s minimální absencí jakéhokoliv ústupku. Něco nám posílá zpět, nevyrovnává se s tímto skutečným stavem věcí, nemůže se ubránit tomu, aby nevyzvracel ten smutný sendvič (společensko-ekonomicko-politicko-libidinózního) stavu věcí, v němž se nacházíme. Otevřeně, občansky provádí naplno to gesto, jež je zároveň nevhodné i úderné, a ve skutečnosti zhmotňuje tuto neosobní a globální facku. To, co Burden znamenal pro americkou společnost v době vietnamské války (v jeho performancích bylo ovšem méně hrdinství), představuje Meste pro odboj ve francouzské společnosti proti Chiracovi a Baladurovi, antiteroristickým plánům a proti světské ideologii obecně, to znamená proti hnutí, jež nás zbavuje reality pod pláštíkem tvrzení, že nás před ní chrání. A tak se Meste stává naším nevědomým rebelem, který vyzvrací to, co nás spoutává a jako takové svazuje naše nohy. Půda pod nimi je jednoznačně kluzká: jako zbožíčko, které naši psi zane chávají na chodnících.

“Julio Cortázar tvrdil, že Marcel Duchamp tvrdil, že sloni jsou nakažliví, a Julio tvrdil, že on sám k tomu dodal, že revoluce jsou rovněž nakažlivé.”
Zástupce velitele Marcos, O mravencích a slonech (1)

Praskne to: stěhování
Proč se tolik nervovat? Je to nutné nebo snad rozumné? Už slyším následující hlášky: umělecké prostředí je tak křehké, že musíme dbát na to, abychom je ještě více neoslabili. Zabydleme se v tom kulturním pohodlí, rozdělme se o tu ohřátou pizzu. Fuj! S Mestem zůstává jedna otázka, tak nestydatá, že se ani neodvažujeme ji položit: co dnes vlastně umělec riskuje? Dnes, kdy už není co ztratit. Když je umělecké prostředí tak křehké, je to důkaz, že se rozpadá. Je jasné, že umělecká veteš utrpí ránu. Základy se změní. Meste se svými nástroji zasáhne na tom místě, kde se mění orientační body. Umělecká centra a aglomerace vstupují do konečné fáze, kdy už jde jenom o to najít principy umělecké činnosti. Exploze v uměleckém rybníku. Tvorba našich slovníků se stává zastaralou, naše vložené investice jsou překonané.

Žádné tlačenice: Stooges, Francie, Big Fuck
V období bezpáteřních jedinců představuje Meste výkupné za naše maloměstské přeludy, které tvoří francouzský umělecký systém. Od konce druhé světové války se nikdo tak přímočaře nevyslovil. Příklad extrému v období beze slávy. Meste je terminátorem osy Paříž-New York, nudných variací páru zralých padesátníků César-Oscar, dědečka Hollywoodu (tak dlouho postrádajícího jakýkoli význam), to vše v okamžiku, kdy je francouzské umění oslavováno na bezkrevných výstavách, aby se jako tonoucí zachytilo stébla. Meste rozvíjí mistrovský fuck. Meste narozený ve Fuck-Francii, ve městě mentálních předměstí, v zemi kybernetického vylidňování. Meste, stejně jako IAM formuluje Big Fuck období 1939-1997, tj. období, které sahá od prvních domů sociálního bydlení až po požáry Safranů, od Pétaina po Chiraca, to Velké Ne naší historie. Tento výbuch, jiní řeknou tento pšouk, je pro nás životně důležitý, protože konečně odhaluje naši podstatu. Tato přímočarost je tolik znepokojující, protože v sobě neobsahuje osobní poselství umělce. Podobá se to tomu, co Stooges zinscenovali v roce 1969 v jejich zvukové idiocii — neuróze otupělé americké společnosti.(2) To, co Meste předkládá, je Francie roku 1997 a její příslušné neurózy. Výstavy francouzského umění stále pokračují: jejich nestravitelnost je nevyhnutelná.

Od díla ke zbrani (vojenská pevnost)
Dílo znamená brát peníze, nástroje, zkrátka zbraně. Mestova metoda, to globální gesto, GASM (Gun Action Sex & Money) odzbrojuje oprávnění brát (Krádež) a zprovoznit bez návodu k použití (Vojenská pevnost). Ale vždy je to osobní vykořisťování, odvaha: že je třeba uznat hranice, které umění vyplňuje, nebo že společnost je vyplněná násilím (Krádež, Vojenská pevnost). Mestovy zbraně jsou pouhými zrcadly: v jejich odrazech musíme identifikovat své umělecké hranice jako politické… nezvratně.

Obnažený kybernetik: sperma a reklama (akvarely)
V rámci přímé akce Mestův hacking vychází z numeriky a pouští se do činnosti. V době kabelové komunikace Meste odmítá pasti a dekodéry, stává se přímým protijedem na všechny institucionálně zašifrované praktiky. V období internetu vytváří viry bez počítače, holýma rukama… bez programové okliky. Ať jde o photoshop nebo disneyland, je to jedna a ta samá bitva. Ten samý monitor: management smrti.(3) Zkrátka, Meste postihl, o co v naší době běží: smrtelný zápas proti globální devitalizaci, znovuuchopení moci, opětovné uvedení do oběhu. Akvarely znovu aktivují velké umění provedené holýma rukama tím, že snižují módní ikony poskvrněné umělcovým spermatem: dříve to byl Manzoni, neboli “umělcovo hovno”, zde Meste, nic než sperma — a zároveň naše hranice.

Díra v krychli (Moderní sex II)
A zase — hranice nejenom viditelného, ale i nepřijatelného. Moderní sex 2 (MS2) není tělo bez orgánu, to jsou orgány bez těla: buď končetiny (ruce, nohy, hlava) nebo ještě erotogenní zóny (pohlaví, ňadra, obličej). MS2 dává do závorek vše, co na těle není pohlavní ani fyzickou končetinou, a ponechává si pouze erogenní a tělesné obvody. Moderní sex 2 ve své nejpovšechnější ekonomice a omezení ukazuje tělo zbavené končetin, zvěcnělé, mumifikované při obscénním odpočinku. Dokonce Původ světa podle Courbeta, úderný a čistě fyzický, neměnný a tělesný, bez malířského alibi: tváří v tvář zbavený plošnosti, přímočarost z masa a kostí, zmrazený původ před našima očima. Bílé, hladké, jemné a tvrdé, to je tělo, tělo, proměněné na krunýř, krychli, jež se lepí na tělo. V roce 1971 se Burden v rámci své první performance a diplomové práce na pět dní uzavřel skříně v šatně umělecké školy, aby přehodnotil hranice minimální krychle při její konfrontaci s tělem. MS2 je solární řiť bílé krychle. V jistém smyslu od nás vyžaduje, abychom i my v bílé krychli pohřbili svá omezení. Absurdní není ani tak tento požadavek, ale to, že dokud nepřišel Meste, nebyla tato myšlenka nikdy předtím tak plasticky zformulována. To, co krychle uvádí v pochybnost, je naše tělo, naše hranice, naše činy a to, čeho jsme schopni: to je její jediný předpoklad.

Od Maneta k Marcosovi, Mestovi: přímé mutace
Přínos Philippa Mesteho tkví zcela jistě v jeho dobytí principu skutečnosti a přímočarosti, který v malířství začíná Manetovým skandálem (jde o malbu, která poprvé činí jediné, a to, že nám hledí do tváře) a politicky pokračuje případem velitele Marcose (diskurzivní přímočarost bez oklik či ideologického základu, stejně jako Manet ruší alibi příběhu). Toto setkání tváří v tvář představuje mezník; toto dobývání přímočarosti označuje s jistotou jednu z největších sázek současnosti: vytvořit přímý vztah ke skutečnosti, bez zprostředkovatele, bez obrazovky.4 Právě na čele těchto přímých přístupů vznikají budoucí mutace, protože spíše než cokoliv jiného popisují boj za společné znovudobytí reálného a za svrhnutí obrazovek všeho druhu. A tak poselství, které nám Meste předává, není pouze osobní (tedy díla určeného k posouzení bez ekvivalentu), ale je to pozvánka určená každému z nás, pozvánka do umění a světa bez prostředníka. Reálné je pouze vlastní odhodlání a mimo to je pouze obrazovka, dekorace, odvracení pozornosti a odcizení. Ve své mírumilovné revoltě Meste možná děsí, a z toho samého důvodu to zůstává přesvědčivé. Máme před sebou, spolu s námi, umělce, který konečně zrušil, a to nenávratně, bez možné úlevy a pro každého z nás, náš nejhlubší syndrom: bezpečnost

PS. Nikdy není třeba se omlouvat za vzpouru, protože nemáme na vybranou.

Přeložila Patricia Krobová

Poznámky:
1. Zástupce velitele Marcos, Ya Basta! (nakladateltví Diagorno, 1996)
2. Lester Bangs, Psychotic reactions a ostatní odstřelené karburátory (Pau, nakladatelství Tristram 1996)
3. William Gibson, Sandy Sandfort, Disneyland with the Death Penalty (in: Wired, Sept. 1993)
4. Thierry More, Jak techno přežívá smrt umění (Zápisky č. 9, Nové schopnosti pohybu, 1996)

01.01.2002