Časopis Umělec 2003/2 >> Metropole ticha (Ryuta Amae) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Metropole ticha (Ryuta Amae)Časopis Umělec 2003/201.02.2003 Linda Fournier | profile | en cs |
|||||||||||||
“Syntetický obraz” je výraz, který označuje malířské zobrazení numericky zpracované prostřednictvím informatiky. Vzhledem k tomu, že je uchováván v kódované podobě v paměti počítače, na magnetické pásce nebo na optickém disku, není pro lidské oko čitelný jinak, než formou projekce na katodickou obrazovku nebo na jiný grafický přijímač. Takzvané pixely, neboli základní jednotky barevného obrazu, se vyznačují světelnou intenzitou v superpozici vrstev tří základních barev (červená, zelená a modrá) a v přídavném systému, pojmenovaném rgb. Od počátku šedesátých let minulého století přibývá počítačových programů a softwaru, technika syntetického obrazu se vyvíjí velkou rychlostí, zdokonalují se jak praktické techniky nezávislé umělecké tvorby, tak i její animační schopnosti.
Ryuta Amae je japonský umělec, který od roku 1987 žije ve Francii. Po studiu výtvarného umění na školách akademiích v Tokiu a v Paříži se začal orientovat na využití tohoto nového média. Milovníci umění ho zaškatulkovali do kategorie numerických fotografů, ale sám Amae s touto nálepkou úplně nesouhlasí a vysvětluje: “Nejsem fotograf. Veřejnost mate autenticita mých děl do té míry, že došla k přesvědčení, že se jedná o fotografii. Nicméně se mé umělecké postupy přibližují daleko víc malířství, než fotografii.” Že by tedy byl autorem numericky zpracovaných obrazů? Technologický pokrok se přibližuje chvíli, kdy počítačová myš nahradí malířský štětec a počítačová obrazovka s úhlopříčkou 48 cm vytlačí malířský stojan. Pomalu nastává doba abstraktních děl s plošně položenou barvou (jako od Jeremyho Blakea) nebo virtuálních “high-tech” grafických světů od autorů, jakým je Amae. Ryuta Amae archivuje své náčrty a skicy po dobu dvou až tří měsíců. Během této doby se horlivě věnuje vytváření prostředí, které s pomocí přesných matematických údajů reprodukuje realitu “opravdověji než je skutečnost sama”. “Fotomontáž mne nezajímá. Je to jen jakási sofistikovanější verze ručně dělané koláže”, vysvětluje Amae, který vytváří dokonalý svět; jakýsi trojrozměrný model, který se z 90 procent skládá z fiktivního materiálu. Pro tento ideální mikrokosmos si pak vybere určitý úhel pohledu, což je jediná analogie mezi Amaeovou tvorbou a fotografickými postupy. Virtuální negativ dostane velkoformátovou dvoudimenzionální podobu, obvykle o rozměru 2 x 2 metry. Vliv japonské kultury rozeznáme v jeho pošetilém vztahu k “velikému” i v tom, jak do prázdnoty usazuje megalomanské architektonické konstrukce. Jako například v práci Fiction. Fiction je modravým zjevením fragmentální architektury, rozestavěná kosmopolitní konstrukce, zjevující se urbanita, ocelová kostra metropole ticha, která je vyrušená ze svého strukturálního rytmu a tím zbavená své beztíže. Oproti tomu Hypnotic odkrývá tradiční střízlivost japonské krajiny. Amae na extrémně lesklém povrchu papíru zpřítomňuje jakousi paralelu k žánru “jamato-e” – starodávnou japonskou zahradu, kterou protéká průzračná voda. Pomíjivý okamžik věčnosti neboli výraz “wabi”, který vyjadřuje klid a prostotu, vyzývá k poklidu a k meditaci, tak příznačnou pro zemi vycházejícího slunce. Orientální linie se znovu aktualizuje skrze speciální efekty do hravého estetismu Manga, jak je možno vidět na Pro Drome 1, kde futuristická skulpturální hora s aluminiovými odlesky vyrůstá z divoké trávy. Amaeova metoda je inovativní tím, že obraz je přenášen na kinofilm či na jiný povrch s fotografickou emulzí. “Zatímco technika se pořád ještě vyvíjí, já si kladu za povinnost být profesionálně a umělecky na výši”, dodává Amae, tvůrce snových rájů s nádechem déja vu, zachycujících jejich neviditelnou přítomnost v kolektivním nevědomí. Jako svědomitý dramatik vytváří ´kontext´, kde není místo pro nahodilost, protože veřejnost “není připravena akceptovat nedostatky. Fotografie jako disciplína nedosáhla dokonalosti, když o ní usilovali Nan Goldin nebo Araki v experimentech s fotografickým podkladem, s nekonvenční ostrostí, s přeexponováním nebo s nesprávným seřízením fotoaparátu ”. Fotografie Eden se nám předkládá pohled na zelené kopce s palmami, s mořem a s atmosférou, která se vrací k prvotní koncepci utopie, přestože jsou zde přítomny známky a stopy nereálna, vyvolávající pochybnost o opravdovosti této “příliš” dokonalé krajiny. Amaeova zobrazení vytváří jakýsi druh smyčky, která si pohrává s realitou coby pojmem, zatím co divák dospívá k názoru, že odchylky jsou v podstatě více důvěryhodné, než absurdní všudypřítomnost reálného světa. Umělec zkoumá fenomén posuvu, jakýsi pohádkový prostor “mezi dvěma světy”´, druh pozastavení se nad obrazem, kdy se smysly zmítají v nejistotě jako v nějakém skrytém paralelním světě, ve kterém se sice všechno zdá tak “normální”, ale kde hledáme chyby a nedostatky, které tento systém nedobrovolně obsahuje. Vyjdeme-li z tvrzení, že fotografie nemůže být “pravdivá”, jak to tvrdí Andreas Gursky, který se zaměřil ve své práci na perspektivu neexistujících míst a na manipulaci prostřednictvím informatiky, o to víc je třeba rozvíjet umělé světy, zdůrazňuje Amae. Sám se nicméně pozastavuje nad tímto principem a upřesňuje, že “pravda nespočívá ve zkoušce, ale ve svědectví o přítomnosti v daném okamžiku.” Tím se vyhýbá fyzickému omezení “být na místě” a převrací vnímání fotografických vzorců a postupů. Zatímco fotografové se snaží o náhodná zachycení, Amae má moc si náhodu uměle vytvořit svou hyperrealistickou režií podle kréda “dělám divadlo, nabízím situace”. Tímto způsobem se mu zároveň daří ubránit se nevhodné subjektivitě. Co si tedy máme myslet o díle Toto není Nike, o detailu boty s ironickým, protikonzumním sloganem, jenž v jednom okamžiku připomíná Magrittovo dílo Toto není dýmka, které samo o sobě poukazuje na defektnost vztahu mezi jazykem a reprezentací skutečnosti? Amae se zříká manicheistického vnímání světa: “Není ani dobrý ani špatný a já se spokojuji s tím, že ho ukazuji”. Svou nestranností nastiňuje více způsobů interpretace díla a umožňuje divákovi je volně vnímat. Dimenze “tajemného” otvírá Amaeovo dílo vnějšímu světu, oproštěnému od všech soudů; od debat, které u nás nutně podněcují; od nevinných dotazů, přesto vyvolávajících nespočet odpovědí. Amaeova poslední výstava v pařížské galerii Michel Rein, nazvaná Computer Generated Photography, se snaží vyhnout nutkání k jednosměrné percepci: “Zdá se, že lidé zapomněli, že se jedná o syntetické obrazy, a to i přesto, že už pochopili a zvykli si na mé umělecké postupy”. Právě proto Amae přichází s evidentně virtuálními krajinkami, aby otřásl veřejností, aniž by cítil potřebu se kvůli tomu obhajovat: jako například u díla Pro Drome II., kde v prvním plánu znovu vidíme onu slavnou botu, zasazenou do měsíčního prostoru. “Rozhodl jsem se umístit do popředí to, co se obyčejně snažíme zakrýt, totiž technický proces díla”, říká Amae a hlásí se prostřednictvím výběru těchto prostředků k postupům, které byly vybrány pro výstavní prezentace děl Williama Eggletona, nazvané Color Photography by William Eggleton. Eggleton je průkopníkem barevné fotografie, protože pozdvihl na uměleckou úroveň masové médium, po té doby považované za obyčejné. Ve Spojených státech amerických byla tato disciplína dlouho vyhrazená pouze šablonovitému pin-up stylu nebo reklamě a stavěla se do kontrastu s uměleckou fotografií, výhradně černobílou. Informatika, počítače a syntetické obrazy se obecně považují za součást obyčejné pop kultury stejně jako videohry nebo filmy. Amae se odvrací od arbitrárních základů elitářského pseudo-umění a novátorské prostředky na soudobé scéně nových technologií vyzdvihuje svou zdánlivě profesionální dovedností a svou více než imaginativní kreativitou, která mu umožňuje vytvářet chimerické vize s věšteckým nádechem… .
01.02.2003
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář