Časopis Umělec 2004/1 >> My Dear Friend | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
My Dear FriendČasopis Umělec 2004/101.01.2004 Radek Wohlmuth | úplné štěstí | en cs |
|||||||||||||
Nondas Andriopulos je v našich zeměpisných podmínkách rozhodně poměrně znělé jméno, ale určitě nikomu nerezonuje takovým způsobem jako třeba Duchamp, Beuys nebo Spoerri. Ještě ke všemu zní tak zatraceně (to myslím doslova) řecky. Už to dokáže u Středoevropana vyvolat nedůvěru. Stačí letmo vzpomenout na frivolní olympské božstvo a není třeba dodávat ani slovo. Ostatně když pomineme antiku, která pro většinu lidí představuje stejně jen polorozmlácenou Akropoli a zamžený les sloupových řádů v antikvárním vydání, smrskne se celé další řecké umění často jen na chlápka s přezdívkou El Greco, což byl ke všemu, jestli mě paměť neklame, Kréťan. Pro klid duše a svědomí vzpomeňme ještě jméno Jannise Kounellise, ale tím to asi definitivně hasne.
Když jsme tehdy dorazili do řecké Makedonie, byla druhá půlka září, ozimilo se a lilo jako z konve. Věrni přesvědčení, že Řecko, to je především muzeum, dranžírovali jsme Soluň a po ní skalní město meteorských klášterů. Teprve pak jsme obráželi i okolí vesnice, kde jsme bydleli. Hned první výprava přinesla ovoce. V liduprázdné krajině plné kamenitých srázů porostlých křovisky, které jen tu a tam křižovaly krkolomné kozí stezky, jsme na jedné z nízkých borovic objevili vysoce umělecky nainstalovaného křiklavě rudého plyšového Mikuláše. Bylo nad slunce jasné, že tady to nebude jen tak. Zpátky jsme šli podél moře a narazili na malou zátoku s písčitou pláží, vykrojenou do skalnatého pobřeží. Na jednom jejím konci bylo z celtoviny a věcí vyplavených z moře poskládané doupě. Asi bezdomovec. Za pár dní vysvitlo slunce a nebylo nic přirozenějšího než koupit láhev retsiny a vyrazit na tu Diem zapomenutou pláž. A opravdu, nevěděl o ní skoro nikdo a nikdy nás tam nebylo víc než pět. Lidé se střídali, ale základní konstanty zůstávaly. Tyrkysové moře, horizont, na němž se v mracích ztrácela svatá hora Athos, vzdálený rybářský přístav, osel na provaze, který celý den vyrovnaně spásal okolní stráně, sem tam nějaká ta slepice Zeus ví odkud a především místní usedlík. Pán pláže. Nešlo si ho nevšimnout už proto, že chodil nahý, jen v čepici nebo s černým deštníkem roztaženým nad hlavou. Silně mi připomínal strýčka Alfonse z Pana Tau. S nikým se nebavil. Celé dny něco kutil mezi kameny a ve volných chvílích energicky zametal písek kolem svého obydlí. Občas soustředěně vycouval po kolena do vody a fotil to, co ukutil. Plavky oblékal, jen když si šel koupit něco k jídlu. Začali jsme tam chodit pravidelně a on nás přijal s mlčenlivou blahosklonností člověka, který nevyprovodí ani nezvané, protože pohostinnost je v tomto kraji prostě svatá. Strategicky jsme zaujali místo na protilehlé straně zátoky. Když jsme po několika dnech odcházeli večer domů, poprvé zvedl ruku na pozdrav. Od té doby se z toho stal rituál. Jednou, když odešel, nevydržel jsem a šel se podívat, co tam vlastně dělá. Přelezl jsem kameny a vytřeštil oči. V písku byla z toho, co přinesla voda – pokroucených kořenů, prkýnek a kousků provazu – postavená malá manéž s artisty, provazovými žebříky a létající hrazdou. U toho směrem k moři otočená cedulka s nápisem „Mad Circus“. Opodál hromádka dalšího materiálu – potenciálních postaviček, zvířátek a praktikáblů. Ten maník si tam musel instalovat a fotit celá představení. Na „náš“ konec pláže jsem se doslova dopotácel. Zkusili jsme s ním navázat kontakt, ale moc jsme neuspěli. Pochvala cirkusu ho potěšila, průnik na své území taktně nekomentoval. Požádal nás, abychom mu na oplátku postavili z písku hrad, a když moje přítelkyně aktivně zkonstruovala písečnou ovčí farmu, měl radost. Poslední zoufalý pokus jsem podnikl pár dní před odjezdem. Na plochý kámen jsem ohořelým dřívkem nakreslil oko a odnesl jsem mu ho, aby měl ten jeho cirkus alespoň nějakého diváka. S vážnou tváří, skoro obřadně, kámen přijal, postavil ho na skalní stěnu tak, aby „dobře viděl“, poděkoval a taktně mě upozornil, že mu šlapu po čerstvě umeteném písku. Pak dodal, že má práci a na vybavování nemá čas, snad jindy. Šel jsem zpátky a připadal si jako absolutní idiot. Naháč v čepičce už po mně mezitím pilně zametal. Poslední večer se počasí zase změnilo, zvedl se vítr a s ním i několikametrové vlny. Šli jsme se projít a došli až ke kapličce odkud bylo vidět i do zátoky. Stružka, která stékala z kopců do moře, se rozvodnila v prudkou říčku, polovina pláže byla pod vodou a vlny dosahovaly až k nudistově boudě. On sám seděl na vyvýšeném kameni a energicky na nás mával. Podivili jsme se vstřícnosti a slezli k němu. Až pak z Nondase vypadlo, že mával proto, abychom ho přišli zachránit. Kolem bivaku si postavil z prkýnek vlnolamy a rendlíkem vykutal odvodňovací příkop. Voda pomalu stoupala, vyšel měsíc a moře řvalo jako tur. Teď je čas povídat si, řekl. Když zjistil, že jsme Češi, rozzářil se a prohlásil, že miluje naše filmy, protože jsou neskutečně vtipné. Na to se nedalo reagovat jinak než uštěpačnou otázkou, jaký že má tedy nejraději. Odpověď nám vyrazila dech. Limonádový Joe. Chechtal se, jen si na něj vzpomněl. Pak lovil z paměti další oblíbený film, nepamatoval si název, jen to, že dostal Oscara. Vzali jsme to vylučovacím způsobem. Nejblíž byl Kolja. Nereagoval, a nám spadl kámen ze srdce. Otazníky v očích mu zůstaly i při vyslovení jmen režisérů Menzela a Formana. Teprve Obchod na korze byl tím pravým a my nad tímhle sezónním barmanem ze Soluně nevycházeli z údivu. Pak na oplátku chvíli on sarkasticky zkoumal, co že nám mohlo přijít zajímavé na díře, jako je krétské Iraklio. Když jsme řekli, že hrob spisovatele Kazantzakise, valil oči zase on. Vzájemně jsme zpokorněli. Plamenné zlořečení jakýchsi Slovenek, které neznaly Kafku a omlouvaly to tím, že byl Čech, a tedy cizí státní příslušník, zakončil provoláním, že Kafka je stejně mezinárodní jako Aristoteles. Uprostřed noci na mořském pobřeží nemohla zaznít větší pravda. Neustále se omlouval, že pořád mluví, ale asi měsíc si prý kvůli nepřetržité práci s nikým pořádně nepopovídal. Když jsme mu vyprávěli, že jsme se občas přišli na útes podívat, jestli třeba večer nesedí u ohně, odvětil, že oheň nikdy nezapaluje, a zhrozil se při představě, že by spálil klacík, který by se mu třeba mohl hodit. To už jsme pili víno. Pochvaloval si, že objevil fotoaparát, protože dřív si věci a projekty musel pamatovat nebo je zaznamenával ručně. Než jsem se začal nořit do výhod a teorie technického obrazu, bezelstně se zeptal mé přítelkyně, čím fotí. Na Hančinu odpověď, že Praktikou, uznale pokýval hlavou, odněkud vyeskamotoval ruský Zenit a teprve tehdy nám docvaklo, že ho opravdu objevil zapomenutý někde na pláži. Měl víc svitků nafoceného filmu než fotek a ty, co měl, nechtěl moc ukazovat. Nakonec jich pár přinesl. Ta nejoblíbenější se jmenovala Balerína. Byl to v protisvětle vyfocený klacek ve vypjaté póze, který vzpaženýma „rukama“ svíral žhavou špendlíkovou hlavičku slunce, vycházejícího z moře. Bylo to stejně tak prosté a naivní jako silné a opravdové. Neodvažoval se nazvat umělcem a přitom úzkostlivě střežil všechny své nápady, o kterých se pomalu bál i mluvit, aby ho o ně někdo nepřipravil. Proč zametal ten písek, se nám z něj tehdy dostat nepovedlo. Buď zaznamenával to, co se tam přes den nebo noc přihodilo, nebo měl prostě rád pořádek. Zeus ví. Ale třeba nám to ještě někdy napíše. Jak jsem řekl na začátku, jméno Nondas Andriopulos našim uším asi příliš znít nebude, ale je otázka, jak by Řekům zněl třeba František Skála.
01.01.2004
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář