Now art is here: Jiří Valoch

Pouštím se do psaní o Jiřím Valochovi, protože se mě jeho textové instalace dotýkají jako silná poezie. Nedávno měl výstavu v Národní galerii, o které ještě bude řeč jakožto o nejbližším příkladu, na němž se dá o Valochovi uvažovat, a také v olomoucké galerii Ceasar, v jednom z ohnisek moravské umělecké mapy, na jejíž podobu má Valoch zásadní vliv. Vedle Dalibora Chatrného a J. H. Kocmana je jedním z hlavních protagonistů brněnského konceptuálního umění, jeho kancelář v brněnském Domě umění byla po třicet let důležitým místem pro konkretisty, konceptualisty, kunsthistoriky, začínající, neznámé i zavedené umělce, kterým Valoch dělal výstavu, napsal o nich, navštívil je... Píšu o něm v Praze, odkud se celá Morava jevívá jako zádumčivá vinice, kam se jezdí zapomenout, a zřetelně si vybavuji rozdíl mezi tím, když slyším jeho jméno vysloveno tam a zde. Jiří Valoch udivuje sumou svých aktivit v oblasti umění – jako by nejvhodnějším útvarem pro pojednání o něm byl výčet. „Dialogový katalog“1 od Dáši Lasotové se jmenuje Čtyři z tváří Jiřího Valocha – publikace vydaná v Ostravě roku 2004 k Valochově výstavě v galerii Student – načrtává na nevelké ploše rysy Valochova myšlení a života s pomocí dělení na kapitoly podle oněch čtyř tváří – Umělec, Teoretik, Kurátor a Sběratel. Může to ale vypadat, že zvládá-li člověk takové množství úloh, je mnohohlavým zvířetem, které se poněkud uštvaně pohybuje tu i onde. Pod pseudonymem Jan Pavlík je Valoch autorem textu ve své první monografii vydané v Itálii v roce 1975. Jako kurátor a sběratel se podílí na vytváření kontextu, jako teoretik umění na konstrukci interpretačního rámce. Sbíral a teoreticky ošetřoval tvorbu, která se vždy nějakým způsobem dotýkala toho, co dělal on sám, byť by šlo jen o okrajové projevy. Při tom kladl důraz na žitou přítomnost, kterou tím pádem bezprostředně ovlivňoval – on sám hovoří o své zvědavosti, která ho vede k neustálému sledování toho, co dělají jeho současníci, a také o nezájmu o studium dějin umění. Během let návštěv ateliérů a spolupráce s umělci, kurátorování výstav a psaní textů do katalogů rostla jeho sbírka, kterou nyní věnoval Národní galerii. Výsledkem mnohotvárné činnosti je vlivná pozice kurátora, kritika a sběratele a respektovaná pozice umělce, který nemá svého teoretika kromě sebe sama – a pokud o sobě nepromluví sám, vyjadřují se k jeho tvorbě umělci a jazykovědci, kteří opět stojí na blízkých či podobných pozicích. Valoch je od počátku svého působení ve sféře umění spolutvůrcem diskurzu, jenž se vede o něm samém. Táhne vůz, na kterém se zároveň veze. Od vizuální poezie přes akce, landartové práce a mail art z let sedmdesátých, přes koncepty, poezii a textové instalace z osmdesátých a devadesátých let až do dneška prostupuje Valochovy práce několik konstant. Patří sem důsledná práce s konkrétním prostorem, který může mít podobu prostoru galerie, rozměru knižní stránky nebo svazku o několika listech, pohlednice nebo strukturní podobu básně – Valochovou tvorbou se např. vinou různé způsoby aplikace formátu haiku, básně s pevně danou strukturou tří veršů. Dále je to maximální redukce vizuálních prostředků na pravidelnou strukturu až stejnorodé pole. U prací z šedesátých let určoval tuto strukturu rozpal neproporcionálního písma psacího stroje, později byla hledána a vždy nacházena jinde – v totožných za sebou jdoucích rozměrech stran, ve formátech pohlednic i v tektonice galerijních interiérů. S nástupem digitální sazby se Valoch začal spoléhat na písmo polotučná futura. Jednoduchý bezpatkový font odkazuje názvem na edici Futura přítele Hansjörga Meyera, působí současně i nadčasově. – Důslednost v otázkách typografie je vůbec pro Valochovy práce příznačná, ať už jde o přesnost v umístění textu na stránce, či o používání minusek na místo verzálek, výraz jakési demokratizace textových segmentů, a v současnosti opět rys progresivních tiskovin... Nad obsahem si cení vztahu – mezi viděným a myšleným, textem a kresbou, zaplněným a prázdným prostorem. Valoch pracuje konceptuálně v tom smyslu, že počítá s dotvořením v mysli diváka, v jeho vnitřní řeči a představách. Když ale mluvíme o konceptu v souvislosti s Valochem, člověk by se téměř chtěl vrátit až někam k problému univerzálií (o strukturalistickém východisku jeho práce s textem se bude vyprávět později). Lexikální vrstva Valochových prací se rozprostírá mimo čas. I přírodu redukuje na rastry, v nichž konfrontuje jedinečnost a druh, jako v pateru listů nazvaných Sochy pro Gertu Pospíšilovou z roku 1973 s krátkými texty uprostřed stránek: tráva uprostřed trav; strom uprostřed stromů; kámen uprostřed kamenů; mrak uprostřed mraků; blesk uprostřed blesků. Elementární prvky skládají krajinu jako na starém čínském obraze, lidské bytosti se objevují pouze v náznacích dějů – dotyk, míjení, stopa. Sociální realita se odráží také skrze vztahování se k umění. Stále znovu se objevuje téma transparence jako popření matérie, a téma vzpomínky jako okamžité transparence času. Analýzu lexikální vrstvy Valochových instalací provedl zevrubně Zbyněk Sedláček,2 který upozornil např. na časté užívání významových protikladů. Od prověřování významových kvalit slov se autor strategiemi konfrontace, popírání a tautologie dostává k reflexi existenciální situace. *** Do umění vstoupil Valoch na počátku 60. let – v roce 1964 kontaktoval Josefa Hiršala a Bohumilu Grögerovou, průkopníky experimentální poezie v 60. letech, a průběžně je pak informaval o vzrůstajícím počtu zájemců o konkrétní poezii v Brně, posílal jim své práce a byl zařazen do jejich antologie Experimentální poezie vydané v roce 1967 a zahrnující novou/experimentální/konkrétní poezii ze západní Evropy, Ameriky, Japonska a Československa a NDR. V předmluvě Miloše Jůzla a doslovu autorů se hovoří o překračování hranic, nových neprobádaných oblastech, průzkumném umění, o novém internacionálním básnickém hnutí atp. Pro Hiršala byla takzvaná nová poezie programem, s Bohumilou Grögerovou vydali zásadní antologie básní a teoretické textů, programově také udržovali kontakt se zahraničím i domácími zájemci. Kromě toho se Hiršal stal svérázným historiografem vlastní osoby i generace v knihách Píseň mládí (s experimentální strukturou otevírání vzpomínek do poznámek a poznámek k poznámkám), Vínek vzpomínek, dokumentujícím mimo jiné mnoha vloženými dopisy válečná a padesátá léta a knihou Let let, kde společně s Bohumilou Grögerovou shrnují léta šedesátá uplývající v přátelsko-pracovních setkáních, diskuzích a cestách.Když člověk dnes čte Hiršalovy zápisy z té doby, zdá se, že umění bylo v oné době politického uvolnění a netržních vztahů životním stylem. Konkrétní poezie jako by tvořila platformu pro setkávání a umění jako by se stalo především územím participace. Tento rys prostupuje Valochův život, v němž sdílený umělecký názor zakládá přátelské vazby, rozdílný je vylučuje. Mísení soukromého života s uměleckou praxí odráží mail art – “now art is here” oznamovali Jiří Valoch a Gerta Pospíšilová na pohlednicích odesílaných tu z Moravského krasu, tu z Berlína, Karlovy Studánky, či Trutnova v sedmdesátých letech, napínajíce pomyslnou síť mezi místy, sebou a adresáty. Podobný charakter, ještě obohacený o ingredienci vnitřní konstrukce uměnovědného diskurzu má dvanáct xeroxovaných listů z roku 1973 věnovaných jedenácti pro Valocha důležitým umělcům, kterým Valoch tyto listy odeslal, přičemž list č. 8 patří jemu samotnému – z Čechů jsou mezi adresáty Ladislav Novák a J. H. Kocman. Listy dokládají nejen existenci jednoho z prvních xeroxů v Čechách, ale taky důležitou a u Valocha samozřejmou okolnost, kterou je nepřetržité navazování a udržování kontaktů se zahraničními, zejména „západními” kolegy, s odpovídajíécími výsledky (publikace, výstavy, cesty...). Tyto sítě lze považovat za svého druhu konceptuální sochy sounáležitosti. Valochovy práce jsou intermediální v tom smyslu, v jakém pojem intermediality začal používat v 60. letech Dick Higgins, v tom smyslu, v jakém se v prostoru mezi médii pohybovali Mallarmé a Joyce. Valoch se pohybuje mezi jednotlivými médii i mezi médiem umění a médiem života, ale i mezi médii kritiky, kurátorství, sběratelství a vlastní tvorby a používá všechna tato média k stejnému účelu – k artikulaci, sdílení a šíření či tříbení souboru svých názorů, k tvorbě. Čtvero nebo i vícero jeho rolí v kontextu současného umění lze chápat jako vícero způsobů pohybu, které střídá na své cestě. *** Vedle estetiky studoval Valoch v šedesátých letech bohemistiku a germanistiku u Jiřího Levého, významného teoretika překladu a průkopníka experimentální poezie u nás. Psal u něj i diplomovou práci Experimentální poezie a její typologie. Stojí za to zastavit se u toho, jaký vliv měla strukturalistická jazykověda na jeho výtvarné myšlení. Na počátku strukturalismu v jazykovědě stálo učení o jazykovém znaku, který je tvořen dvěma složkami, signifiant a signifié, označujícím a označovaným. Ferdinand De Saussure, Švýcar, který s touto teorií přišel, striktně odmítl, že by vztah mezi označovaným, tedy předmětem, osobou, událostí a tak dále, a označujícím, tedy slovem – jeho akustickým obrazem či textovým záznamem, mohl být něčím víc než konvencí přijatou mluvčími. Všechny jazykové znaky jsou podle něj libovolné, arbitrární. Tím se odlišil od idealistického pojetí tradovaného od Platóna a od Bible, podle kterého by se k předem existujícím idejím věcí přiřazovala jednotlivá slova. Imitativní, zvukomalebná slova, jejichž zvuková stránka je s významem nejúžeji propojená, považoval Saussure za zanedbáníhodnou výjimku. Další vlastností znaků je, že jsou lineární. V témže okamžiku nemohou vedle sebe stát dva jazykové znaky, protože výpověď probíhá v čase. Třetí vlastností znaku je jeho diskrétnost, nespojitost, narozdíl od zvukového materiálu jazyka sama o sobě, který je beztvarý, něco jako mlhovina, stejně jako všechen mimojazykový obsah. Znak vzniká, teprve když se konkrétní počet hlásek v konkrétním pořadí sepne s vymezeným úsekem té mimojazykové mlhoviny, která je v našem mozku registrována jako kontinuum, vyznačuje se postupnými přechody a nepřetržitostí. Valoch svými textovými pracemi zasahuje každou z těchto charakteristik jazykového znaku. Linearitu narušuje tím, že počítá se souběžným vnímáním textových fragmentů. Často užívá lomítka mezi slovy, jejichž prostřednictvím konfrontuje protikladné nebo neslučitelné významy a vytváří napětí. Zpochybňuje jejich arbitrárnost, protože jejich vytržením z kontextu váže jejich podobu úže k významu, zdůrazňuje jejich vizualitu. Diskontinuitu překračuje užíváním abstrakt, a zajímavé v tomto ohledu je i to, jaké výlučné místo v jeho textových obrazech zaujímají adjektiva označující barvy. Prací, do kterých skutečně zasáhl barvou, třeba pastelkou, je pomálu. V textových pracech ale s názvy barev pracuje velice často, jako by ho fascinovala „představa“ barvy. Napíše-li v jedné ze svých publikací Green nad Yellow, vyvolá silný vizuální vjem nějaké konkrétní neohraničitelné matérie, kterou si lze myslet, ale pro niž nemáme slova.Poslední Valochova textová realizace v respiriu Veletržního paláce začínala na prvním panelu proti vchodu nápisem x, y, z, tedy písmeny v geometrii označujícími tři prostorové rozměry. Jako by chtěl od počátku obrátit pozornost diváka právě k vlastnostem prostoru. Výstava se jmenovala Instalace, ale dynamické vztahy, které se v prostoru rozehrávaly, naznačovaly, že se pohybujeme spíše v něčem podobném divadelní scéně, která je nastavená pro pohyb. Valoch inscenuje hotové textové fragmenty do prostoru, v němž mezi nimi vznikají nelineární vztahy. Součástí inscenačních technik je vysunování některých textů do popředí tím, že jsou vyřezány ve větší velikosti písma (osa z), jejich posun po „ose y“ nahoru a dolů, i po „ose x“ vlevo a vpravo. Tím, kdo inscenaci uvádí do pohybu, je divák, jehož přítomnost přidává časovou dimenzi. Možností vystavit izolované slovo v prostoru galerie se Valoch zabýval od konce šedesátých let, během normalizace v projektech na papíře. Po převratu realizoval několik duálních instalací, např. v olomoucké galerii Pod podloubím napsal do jedné místnosti galerie slovo „včera“, do druhé „zítra“, (kurátorka Yvonna Boháčová musela bojovat proti úředníkům, kteří výstavu chtěli zavřít proto, že tam kustodka ani nemá co hlídat), v instalaci pro moravskou galerii Sýpka na protilehlých stěnách rozlehlého sálu galerie stálo na jedné straně „někde“ a na druhé „nikde“. V pražské galerii Jelení nechal v jedné místnosti velké malé „a“, v druhé velké malé „z“, počátek i konec na pár metrech. Na pozvání Jana Stolína do členitých prostor liberecké Galerie Die Aktualität des Schönen, jež se původně nacházela v bývalém bytě, reagoval Valoch rozvinutím textové instalace do řady různých sekvencí. Toto členité pojetí pak uplatnil i v Domě umění v Českých Budějovicích, v Moravské galerii v Brně a rozvinul je i ve Veletržním paláci. Zatímco „nová poezie“ v šedesátých letech byla pokládána za reakci na devalvaci standardních jazykových prostředků, dnešní způsob Valochovy práce lze považovat za příspěvek k nelineárnímu čtení textů, které se pomalu ale jistě stává normou – orientace v urbánním prostoru předpokládá percepci textů z různých úrovní, stejně jako víceúrovňové texty webových stránek atd. Podobně ale funguje i lidská paměť. Valoch zabydluje prostor slovy, inscenací textu své paměti, konglomerátem významových znejistění, zlomky textu přenesenými z paměti do bezčasí galerie, do permanentní přítomnosti, a je přitom osobnější než kdy dříve. DO IT YOURSELF! vyzýval Valoch čtenáře v šedesátých letech v názvu autorské knihy s podtitulem Poems by Jiří Valoch and .................. Uvnitř se pod předepsanými názvy a žánry básní (např. haiku on an unknown river) nabízelo prázdné místo pro spoluúčast čtenáře. Stejně participativní byly jeho akce landartové, mailartové atd., a takové jsou i současné textové instalace. Neblahá školská praxe nás nutila hledat v básních skrytá poselství přeložená do básnického jazyka. Spíše než šifrovaným zápisem pro poučené je ale každá báseň prostorem pro sdílení, jenž je modelován slovy i jejich vizuálním rozměrem a ve kterém se přenáší zkušenost. Valoch by možná použil ještě spíše slovo „situace“, které v sobě nese více vztahové dynamiky a navíc ještě jeden důležitý význam – „situace“ je „nyní“. Na počátku šedesátých let experimentoval Valoch s repetitivními písmennými strukturami, v sedmdesátých a osmdesátých letech prověřoval možnosti svazku listů – vznikaly autorské knihy, sešity listů strojopisu slepené v šedavých deskách. Dosud čekají na vydání, ke kterému jsou prakticky připraveny. (Jedinou Valochovou básnickou publikací u nás je Kytička více či méně nepřesných haiku, kterou v roce 2004 vydalo brněnské nakladatelství Vetus Via.)Ve svých posledních pracích proměňuje Valoch interiéry galerií v poetickou architekturu či krajinu, kterou lze procházet, obléci se do ní, kterou nelze nezakoušet, jelikož je velice těžké zakázat očím, aby četly. Krajiny jazyka se konečně jmenuje Valochova báseň z autorské knihy in modo classico z let 1986/1987. Ačkoli pracuje s vizualitou, nepoužívá Valoch „vizuální jazyk“, ale prostě slova, jejichž recepce je spouštěna automaticky a která jsou srozumitelná každému. Materiální existence textu v prostoru galerie spouští vnitřní řeč diváka. Hovoří-li literární teorie o tzv. lyrickém subjektu, který pomyslně stojí v centru výpovědi básně, ve Valochových textových instalacích se jím stává každý. Valochovy práce jsou tak současné v tom nejelementárnějším slova smyslu, protože jsou vždy prožívány teď. Poděkování J. H. Kocmanovi

01.01.2007