O kurátorské moci a pseudodědicích Švabinského / Rozhovor se studentem AVU a příležitostným kurátorem, Milanem Salákem

Proč máte potřebu se vedle své vlastní umělecké tvorby věnovat kurátorské činnosti?

Kurátorská práce je taky umění. Umění nekončí tím, že někoho napadne. Je nutné ho udělat a pak to taky někdo někde musí vidět. Nemůžu počítat s tím, že někoho napadne to, co mě. Anebo to někoho napadne, ale nevystaví tam mě. Na takových výstavách, co jsme dělali, je artefakt jenom stavebním kamenem, nikoliv důvodem, a tvoří jen nějakou zástupnou složku. Záleží na souvislostech, do kterých se díla postaví, proto je kurátorská práce důležitá.

Takže jste to začal dělat, abyste mohl vystavovat sám sebe?

Když uvažuju o něčem, co mě zajímá, a zároveň dělám umění, tak se to týká právě umění a prezentace umění je výstava. Mě zajímají výstavy kolektivní: je to trochu moje aberace, ale autorské výstavy mě moc nezajímají, zvlášť ne v mé věkové kategorii. Tzv. zralí umělci, nebo ti ještě starší mě většinou nudí, ale už mají právo na nějakou tu monografickou senilitu. Mě baví výstavy, které žijí, vzniknou z nějakého pocitu a něco řeknou. V tom si rozumím s Jakubem Dolejšem a Honzou Kadlecem. První naše „kurátorská“ výstava byla BOYSTORY. Zajímalo nás to, že spousta autorů z naší generace má potřebu promrskávat takové ty sentimentální jistoty, ty první vjemy, ty odkazy na čisté, nepostižené vnímání. Takových věcí je teď hodně, ale někdy jdou po té pop-povrchní linii. Štve mě, když někdo zachází s pojmem jako Vinnetou, jako že je jeho fotka dávný poklad, a přitom ji zaleje do vosku, aby ukázal, že si uvědomuje všechny souvislosti. Společná nostalgie, to je špatně zvládnutelná věc. Sere mě, když někdo vaří podle tohoto receptu a přitom to sám nežere. Já to chci dělat jinak.

Vypadá to, jako když máte potřebu se vymezit nějak vůči kolektivním tematickým výstavám manželů Ševčíkových. Jaký je rozpor mezi jejich a vaším přístupem?

Nemůžu mluvit o rozporu, protože mě vzali do všech větších výstav. Problém vidím třeba v pokusech naplňovat Mánes, protože naše scéna není tak velká. V takových velkých výstavách jsou cítit věci vycpávací, nebo ty, co se vymkly z ruky. Ševčíkovi se snaží najít něco, co cítí, že funguje ve světě (já to cítím taky), nazvou to a hledají to i na zdejší scéně. Možná je to důležitá práce, ukázat světu, že jsme v obraze. Nevím ale, jestli je správné, vyhlásit sociální výstavu a umělce najednou postavit před úkol - pokud chtějí být v Mánesu - udělat něco sociálního. Klidně se dá dělat umění na objednávku, ale forma by pak neměla být zaměňována za obsah. Ševčíkovi mají prostě touhu nacházet sociální traumata. Proto jejich výstavy vypadají vždycky jako bazar. Ta poslední výstava ve Špálovce se mi líbí - celkově. Jsou tam samozřejmě taky sračky. Třeba Vargová. Ta tělesnost je přece taková laciná návnada. Růžové patvary - to je přece jasné, o co jde. Jindy to přitom Ševčíkovi cítí hodně dopředu. Třeba na poslední výstavě AVU v Mánesu za námi paní Ševčíková přišla, že nám udělá v proskleném koutě cestovní kancelář. Měla na mysli udělat tam takový pop koutek. To, co je vidět ze stránek Flash Artů až teď, tenkrát Ševčíkovi naznačili. Já tomu říkám nekritické sociálno. Přímo ve věcech v Mánesu to nebylo, ale dál už ano: třeba BOYSTORY měla být taky o tom.

Proč tedy máte potřebu působit jako kurátor a jaký máte program?

Jasný program v kurátorství nemám - jako že bych věděl, k čemu se chci dostat. Bavilo mě zúčastňovat se sympozií, udělat projekt pro konkrétní situaci. Mám prostě lepší pocit, když nějaká díla cílím na projekt výstavy. Výstava SPORT GALLERY vznikla tak, že lidi, kteří tam vystavovali, se nedotýkali tématu jenom tvorbou, ale žili ho.

Ale vaše činnost nevypadá jako bezcílná.

Jasný cíl mají všichni - ten má Knížák i Olbram Zoubek. Být nesmrtelný a mít poršáka. Všichni si to představují, jen Saudek, jakkoliv je blbej, o tom mluví nahlas. Dělat umění je jednoduchá formule, jak získat společenskou vážnost, získat moc a tu pak proměnit na peníze. I v historii to tak bylo, a ti, co jsem o nich mluvil, to tak udělali taky. Je to pořád to samé. Nemám cíl dávat prostor mladé nastupující generaci, nebo jen do té doby, dokud se tak budu cítit. A jestli se nezabiju v autě jako James Dean, budu individualista, třeba jako Róna. A když se nezabiju v autě jako Falco, tak budu mluvit o osobní poctivosti jako Šerých. Budu pokorný, i když každý ví, že víra není namalovat kříž na plátno a mystika že není lebka z bronzu.

Jak byla myšlena vaše kurátorská výstava ZELENÁ?

To byl kurátorský hec. Koncepce vznikla o rok dřív než výstava. Trvalo to dlouho, protože komise na akademii nemohla pochopit, že nemůžu předložit obrázky k posouzení výstavní způsobilosti. Dostali text, ale neuměli si to představit. Inspirovaly mě situace, kdy se umělci do krve hádají na sympoziu o malbě, jestli mají právo kurátoři interpretovat umění nebo ne, jestli je to špatně a nebo je to jediná možnost. Z mého pohledu je to tak, že umění se samozřejmě dostane prezentací do jiných souvislostí, než v jakých vzniklo. Když ho umělec dělal, tak byl sám a v trenýrkách, a na vernisáži je kolem něj plno lidí a to je taky jiná situace. Nejde říkat, že kurátor je satan. Je sice pravda, že není dobře, když se dá výstava vnímat jenom jako celek a není vidět jednotlivé práce, ale představa umění, které funguje, když se zelená, byla tak silná, že se to muselo udělat.
Byla v podtextu parodie na kurátorské výstavy?

Cílem rozhodně nebylo, aby někdo řekl: „Ten jim to nandal“. Výstava si to uvědomovala, ale trochu parodie tam bylo. Poprvé jsem s umělci pracoval jako kurátor. Kurátor má fakt moc. Hlavně ale byl skvělý pocit, že jsou tady skoro všichni, protože tady na té scéně každý s každým spal, nebo si rozbili navzájem hubu. To mě baví.

A co vás jinak baví?

Nevím, já jsem spíš takový analytický typ. Možná proto se mi líbí věci, co nemůžu úplně pochopit. Třeba teď je na akademii výstava Martina Kuriše. Ten mě zajímá. Je posedlý máchovským romantismem: psal básně, Praha ho sebrala tak, že byl drogově závislý, pak rok na léčení... Teď maluje zvláštní obrazy, které jsou trochu vlámské, mají současné prvky, ale schází v nich sterilizující, zkušenostní kalkul. Kuriš je typ umělce, který by mě před třemi lety nasíral nejhrubším způsobem. Někdo mu samozřejmě vyčítá kýčovitost. Někdy, když před tím stojím, tak si taky říkám, jestli nejsem idiot, že je to skutečně normální kýč. Možná, že mě dostal, třeba je to jenom virtuózní. Teď mě prostě zajímají lidi, kteří dělají podobné obrazy jako Kuriš, i když Knap, Trabura nebo „Machři“ od Berana mě tak neberou. Ještě Kudrnáč od Střížka dělá něco podobného, to je ale úplný šílenec. Já taky občas poslouchám Karla Gotta, ale on se navíc hrozí dne, kdy Gott umře.

Nejste trochu konzervativní?

Vždyť je mi už pětadvacet. Já se s tím neztotožňuju, mně to přijde pozoruhodné. Zajímají mě věci, které hraničí s kýčem. Já se na to chci koukat. Posedlost těch věcí je děsná. A kromě toho se hlídám, abych tady neřekl nějakou blbost.

Na konci minulého roku jste se angažoval v založení nového sdružení Artlab, které se chystalo převzít kurátorskou činnost v Nové síni. Ta je ale už čtyři měsíce zavřená. Co se stalo?

Bývalý galerista Karel Babíček, který s námi jednal o převzetí činnosti, nám tvrdil, že Nadace ČFU, jež je vlastníkem Nové síně, o naší dohodě ví a že všechno je v jeho pravomoci. Vznikla skupina lidí - já, Kadlec, David, Martin Dostál a Milena Slavická, oslovili jsme sponzory a v podstatě připravili všechno pro fungování galerie. Pak ale vyšlo najevo, že nadace neví nic o tom, že Babíček končí a o nás už vůbec nic. Jednání, které se týkalo našeho převzetí, ale shodila správní rada nadace ze stolu kvůli údajným Babíčkovým dluhům. Rada rozhodla, že do konce roku budou v Nové síni pokračovat výstavy naplánované do Čapkovy galerie, o kterou snad nadace přišla. My prý můžeme jít do konkursu, který bude na konci roku. Artlab už získal pro některé projekty granty a sponzory, takže se snažíme najít pro ně jiný prostor. Jedním z nich je třeba výstava WAR WORRY. Největší akcí Artlabu ale bude výstava umění 90.let.

Co by měla obsahovat?

Je to nápad, který reaguje na výzvu větších souborných výstav. Ševčíkovi se taky zabývají především 90. léty, a tak se člověk nesplete ve výběru lidí, musí tam být ten a ten a pak jsou zastupitelné alternativy. Když tam nebude Kintera nebo Dopitová, zůstane otazník. Ale mě zajímá to, že něco se líbí nám osobně. Nechceme výstavu dělat v galerijním prostředí, ale musí tam být nějaký jednotící zásah. To by měl dělat architekt Pleskot. O projektu jsme řekli Mileně Slavické, oslovili jsme Ševčíkovy, protože na těch letech mají neoddiskutovatelný podíl, ale oni projevili nechuť, nebo spíš chtěli, aby si na tom rozbil ústa někdo jiný. Vykrystalizovala určitá koncepce: výstava by neměla být historicky korektní - to není jenom pojistka, kdybychom na někoho zapomněli, ale zajímá nás určitý moment. Pro 90. léta je signifikantní silné akcentování konceptu a instalace, ale s postmoderní zkušeností 80. let. Koncept není braný jako čistě intelektuální věc, jsou mu přiznané i emotivní prvky a vizuální kvality. Na základě této linie vznikl výběr autorů, oslovili jsme Kolíbala, ačkoliv spadá do jiné kategorie, ale je zajímavé ho do této souvislosti postavit, nebudou chybět ani Ivan Kafka, lidi z Tvrdohlavých nebo Pondělí. Neměla by se objevit lyrická větev umění, spíš budou převládat instalační věci. Nechci ale, aby se jen vystavily známé věci v prestižním prostoru, to by mě nenaplňovalo.

Považujete instalační umění za určitý charakteristický fenomén této doby?

Námi cítěný. Z globálního pohledu to tak není, z toho by to vypadalo tak, že i když instalace převažují, musí tam být trochu obrázků. Výhoda je, že my je tam dávat nemusíme.

Do jaké míry zasahoval do výstavy Jiří David?

Je důležitý svojí autoritou. Mně v roce 1990 bylo 17, tak bych se dopustil řady nepřesností, které by mohly být roztomilé, ale vadily by v souvislostech. David je jedním z nejpovolanějších. A vážím si toho, že si s ním tykám. Chce hýbat s výtvarnou scénou a já cítím něco podobného.

Kdo ale nakonec tou scénou opravdu hýbe?

Je pravda, že veřejnost je někde úplně jinde a odborná veřejnost jsou ti, kterým z devadesáti procent patří Ateliér, a kdyby se odprostili od osobních věcí, zbývá jen deset procent toho, o čem se bavíme my. Stejně nás ale ti degenerovaní pseudodědicové Švabinského, Svolinského a Filly smetou. Je jich víc, tak jim budou patřit takové galerie jako Mánes a Nová síň.

Co s tím?

Nevěřím v samočistící schopnosti kultury. Samozřejmě by se to mělo pozvednout z více stran, probírat to permanentně v médiích. Snad se to podaří dřív, než se stanou z pražských galerií jako Nová síň, nebo Mánes garáže pro prodejní vozíky Čepičářů Karlova mostu a Zámeckých schodů.

01.03.1999