Časopis Umělec 2006/1 >> Pohledy slumů Buenos Aires | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Pohledy slumů Buenos AiresČasopis Umělec 2006/101.01.2006 Gabriela Francone | info | en cs |
|||||||||||||
Video a fotografie jako vyjadřovací média mladé generace
z nejchudších částí argentinské metropole S „krackovanými“ kamerami či na prošlý fotografický materiál zaznamenává mládež z chudinských čtvrtí svůj každodenní život a experimentuje se systémy vizuální sebereprezentace. Místní umělci rozvíjejí ve slumech Buenos Aires „Okultní město“ a „Jáma“ dva projekty: PH15 a Technologie jako nástroj sociální integrace. Obraz vyňatý z videozáznamu: lidské embryo pohozené v trávě v jedné z chudinských čtvrtí Buenos Aires. Technologie do tohoto slumu dorazila neobvyklým způsobem. Videosekvence jsou zaznamenávané kamerou „krackovanou“ za účelem projektu Technologie jako nástroj sociální integrace. V USA stojí tyto kamery 30 dolarů a v nízkém rozlišení na ně lze pořídit záznam dlouhý až 20 minut. Nahrávku pak obchod, kde se kamera koupí, vypálí za 10 dolarů na CD. Kamery se použijí jednou a hotovo. V Buenos Aires skupina místních techniků vynalezla způsob, jak vymazat nahrávku tak, aby kameru šlo znovu použít. Carlos Trilnick (audiovizuální umělec, univerzitní docent a jeden z pionýrů videoartu v Argentině) a Sharon Daniel (umělkyně a profesorka Kalifornské univerzity v Santa Cruz) se již nějaký čas každý za sebe zabývali tím, jak zpřístupnit technologie nejnižším společenským vrstvám a vytvořit alternativní zdroje tvorby a šíření videa. „Šlo o to, poskytnout jim systémy sebereprezentace…“ vysvětluje Trilnick: „Video jako takové je médium, které si lidé z okrajových částí společnosti spojují s pocitem kontroly a podřízenosti. Nyní se však stává prostředkem k šíření jejich úhlu pohledu bez jakýchkoliv omezení a zásahů.“ V rámci jiného projektu, realizovaného v průběhu ekonomické a společenské krize v letech 2003–2004, Trilnick umožnil využívat videokamery účastníkům tzv. „piquetes“ (blokád silnic, mostů a jiných přístupových cest do města). Ti si videokamery namontovali na čepice a své akce zaznamenávali v jejich průběhu. Video se tím stalo médiem, jež lidé bez jakéhokoliv přístupu k technologiím začlenili mezi své vyjadřovací prostředky. Sharon Daniel má za sebou zase zkušenost s projektem realizovaným v severoamerických věznicích se ženami odsouzenými na doživotí. Slumy Buenos Aires, stejně tak jako ostatních měst Jižní Ameriky, jsou charakteristické svou polohou v okrajových částech metropole, dřevěnými chatrčemi polepenými kartonem a igelitem a pobitými kusy plechu. „Jáma“ je čtvrť, která leží na výjezdové silnici ze San Isidora (v severní části města). Tento slum je specifický tím, že se nachází pouze několik metrů od hranic nejbohatších čtvrtí Buenos Aires. Na rozloze přibližně 22 hektarů v něm žije více než 12 000 lidí. V „Jámě“ bylo rozdáno 20 kamer. „Zajímavé na tomto projektu je sledovat audiovizuální vyjadřování, které není téměř ovlivněno komunikačními médii a ani nemá možnost, aby jimi bylo šířeno…. Ve slumech jsou přítomné kradené mobilní telefony a občas se někdo z jejich obyvatel dostane k internetu, ale doposavad nikdo odsud neměl možnost natáčet na kameru,“ vysvětluje Trilnick. „Tady tenhle umřel, tady se stalo tohle..“ popisuje a natáčí svou čtvrť jedna z mladých účastnic projektu. Vyjmenovává mrtvé z každého bloku, zatímco s kamerou pobíhá po ulicích slumu, který je labyrintem a nedobytnou pevností zároveň. Projekt začal v červenci 2005 a zaměřil se hlavně na mládež. Někteří z jeho účastníků participují již deset let na divadelních a tanečních ateliérech, které se zde provozují, a nyní připravují multidisciplinární představení v prostorách slumu, kde budou pracovat také s obrazovým materiálem, jež natočili. „Tento projekt je nutné vést dlouhodobě. Z počátku děti natáčely na základě konvencí daného média. Nyní však už začínají rozumět těmto jeho lstem a svým způsobem na ně reagovat,“ pokračuje Trilnick. Autoři projektu zároveň rozvíjí software, který by umožnil natočený materiál ve slumu zpracovávat, uchovat k dispozici v síťové struktuře jako audiovizuální banku a zároveň umístit na internet. *** Druhý z projektů – PH15 má již pětiletou historii a je realizován s dětmi ze slumu, který je oficiálně veden pod číslem 15, avšak známým hlavně jako Okultní město. V současné době vedou PH15 (PH jako „photography“) Martin Rosenthal a Moira Rubio a v jeho rámci se už uskutečnilo třicet výstav. Výsledné fotografie jsou mediálně šířené a zastoupené v galeriích či muzejních sbírkách (např. v Muzeu North Dakota v USA). Inspirací pro PH15 byl dvouletý projekt Shootback ukončený v roce 1997 v Nairobi. O co jde. Děti navštěvují ateliér, fotografují a své práce pak vystavují. Po ukončení programu PH15 dostanou materiál, aby mohly dále pokračovat v tvorbě, mají k dispozici vlastní černou komoru a jednou týdně mohou navštěvovat hodiny, kde své projekty konzultují. Martin popisuje, jak bylo zpočátku těžké překonat nedůvěru dětí, jak ony samy říkají, zvyklých na „paní rozdávající rozumy“. Děti už měly řadu zkušeností s lidmi, kteří přišli s dobromyslnými charitativními aktivitami typu „kresli si a nekraď“. Tyto projekty nejen že byly krátkodobé, ale hlavně koncepčně ploché a prvoplánové. Rosenthal se jako docent setkával se žáky, kteří měli ve většině případů spoustu zábran vůči tomu, co se fotografovat může a nemůže, a dilemata, jak fotografovat to, co je vhodné fotografovat. V souvislosti s aktivitami dětí z Okultního města říká: „Nejenže jejich přístup k vizuálnímu vyjadřování je víceméně bez předsudků, ale také bez neustálých pochyb, jestli jsou schopny něco vytvořit.“ Na druhou stranu většina z nich má komunikační problémy. Tady v projektu je jim dán k dispozici jiný jazyk a tím i možnost komunikovat a vyjadřovat se odlišným způsobem. Aplikují svůj vlastní pohled na to, co je obklopuje, a způsob, jak toto dění zaznamenávat a vytvořené fotografie analyzovat. Tato reflexe je nezbytnou součástí tématicky libovolného osobního projektu každého z účastníků PH15. *** Ať už tyto projekty umožňují šíření odlišného vidění a napomáhají tomu, aby tyto pohledy překročily prostředí a místa svého vzniku, je nutné ptát se, do jaké míry vidění lidí, kteří do slumů tyto technologie a výrazové prostředky přinášejí, podmiňuje vyjadřování a tvorbu jednotlivců, jimž jsou projekty určeny. A tak stejně jako v případě tvůrčích periferií, které neusilují o to naplňovat očekávání „jinakosti“ hegemonních uměleckých center, je nutné přemýšlet o tom, do jaké míry tato mládež může zpochybňovat a obcházet to, co se od jejího vizuálního vyjadřování očekává.
01.01.2006
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář