Časopis Umělec 2007/1 >> ZTRACENÝ A NALEZENÝ RÁJ aneb za práva černobílých krav Přehled všech čísel
ZTRACENÝ  A NALEZENÝ RÁJ aneb za práva černobílých krav
Časopis Umělec
Ročník 2007, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

ZTRACENÝ A NALEZENÝ RÁJ aneb za práva černobílých krav

Časopis Umělec 2007/1

01.01.2007

Alena Boika | paradise | en cs de

Když jsem kolegům v redakci říkala, kam jedu, všichni se při slově Šargorod smáli – nikdo neměl ponětí, co to je a mé vlastní znalosti vycházely pouze z tiskových zpráv a skoupých internetových zdrojů. Živě jsem vykládala o tom, že je to malé městečko s bohatou historií, nacházející se v hloubi ukrajinského území, nedaleko od literárně známé Žmerinky (kterou rovněž nikdo neznal), kde žije 8 tisíc obyvatel a kde bude probíhat mezinárodní festival současného umění (10.–20. srpna 2006). Kolegové skepticky pokyvovali hlavami a záviděli mi mou nadcházející cestu, která musela připadat každému Evropanovi s tvůrčím myšlením a sklony k dobrodružství přitažlivá

Příjezd a objevování

Z Prahy do Kyjeva jsem se dostala rychleji než z Kyjeva do Šargorodu. Ve tři v noci jsem vystoupila na stanici Žmerinka. Pusté nástupiště, vlahá srpnová noc. Prošla jsem mdlým světlem kandelábrů a zadívala se do oken nádražní budovy. Žluté dřevěné lavice, několik spících lidí. Všechno tak, jak to mohlo vypadat před sto lety. Zdálo se, že se tu čas zastavil, nebo že plyne v úplně jiném, pouze jemu známém rytmu. Někdo na mě zavolal. Kulatý veselý mužík mě posadil do auta a cesta začala. Ujížděli jsme po vedlejší silnici, za oknem se míhaly stromy, ve vzduchu se vznášel pocit dětství a neobyčejných zážitků. Radostné sváteční očekávání a příslib neznámého odehnal zbytky nepříjemného snu. Dojeli jsme do cíle. Nechtělo se mi nikoho budit. Seděla jsem na schůdkách s hlavou opřenou a usmívala jsem se. Nad nevelkou opuštěnou budovou hotelu (pocházející ještě z těch dávných dob, kdy se stěny obvykle natíraly šedou nebo zelenou barvou) se tyčily majestátní černé smrky a rozprostíralo se nádherné hvězdné nebe (které, jak poznamenala jedna známá v reakci na mé vyprávění, nikdy neuvidí Miláně přikrytém smogem). Ptáci nesměle zkoušeli hlasy. Vyšla Julie (Gnirenko, koordinátorka projektu) v červeném kostkovaném plédu. Sdělila, že všechno jde podle plánu, ukázala mi, kde je víno a postel, a znovu se propadla do krátkého neklidného snu. Ráno mě probudilo kokrhání. Chvíli jsem se snažila vypnout budík, než mi došlo, že se nejedná o mobilní telefon, ale že jsou to skuteční kohouti. Mezi stromy se po zelené trávě procházely nebojácné zvědavé slepice. Na stěně tělocvičny naproti vesele růžově svítila penisomorfní graffiti (APL 315). Rozcvička, káva, pomeranč. Vydávám se objevovat ten zábavný neskutečný svět plný absurdního umění. Na druhé straně zdi spatřuji jeho první, nanejvýš důstojné představitele – postavy komiksu vytvořeného talentovanými umělci (Psí krev). Zasloužilý umělec Ilja Čičkan (Kyjev–Berlín) je potom stíhal kritikou – „neuvěřitelné, používat v graffiti náměty animace“ a „kde je rozhodnost, kde je protest?“… Mladí umělci zaraženě mlčeli, nicméně postavy jejich komiksů jsou vskutku krásné – a mají i neoddiskutovatelný sociálně politický podtext. V rozlehlé tělocvičně vládla díky veselému chaosu barev, prací a objektů slavnostní atmosféra. Byl čas snídaně a v sále pokračovali v práci jen ti největší nadšenci. Vladimir Kolesnikov kriticky pozoroval svého člověka renesance a přidával jen jemu samotnému postřehnutelný tah. S podezřením na ně ze svých 4,5 metrů shlížel portrét starosty města, k jehož železným zubům byl přistaven žebřík. Živý starosta se později s uspokojením, nicméně i s určitými pochybnostmi obdivoval dílu Ilji Čičkana. Větší rozměry jsou velmi přesvědčivým argumentem. V brance stál v životní velikosti naturalisticky vyvedený brankář Lesji Chomenko (který vypadal jako brankář jen díky svému umístění; později ztratil něco ze své sportovní aury, když se přemístil na stěnu budovy). Rozměry a specifičnost „tvůrčí dílny“ nenechaly nikoho lhostejným: monumentálně-stojanové malířství bylo hlavním prostředkem vyjádření. Vedle svých výtvorů – Ježíš Kristus a Panna Marie namalovaní na fotografiích šargorodského kostela – se uložil k odpočinku Vladimir Selezněv. Jeho práce nabídly obyvatelům možnost spatřit důvěrně známé fasády kostela z jiné perspektivy – z perspektivy malíře. Prošla jsem tělocvičnou a vyšla do ulice na druhé straně. Po prašné ulici se promenovali psi. Mladé maminky s kočárky, všechny v modrých a růžových barvách, se procházely podél zdobného hřbitova. Svítilo slunce. Na staré budově autobusového nádraží zeleně zářily afiše našeho festivalu. Naproti ženy prodávaly melouny, dýně a další dary zahrad. Taxikáři opírající se o staré žigulíky líně žvýkali slunečnicová semínka. Po tříhodinové exkurzi po městě (vedené samotným ředitelem festivalu Aleksandrem Pogorelskim, což mě značně překvapilo) všechen jeho navenek nenáročný, zdrženlivý a neuspěchaný život, četné a konfesně rozmanité hřbitovy, mizející krásné domy pozoruhodné svojí unikátní židovskou architekturou – všechno začalo působit docela jinak. A myšlenka dostat současné umění do malého provinčního města, kde i říčky usínají v pohybu, se už nezdála být tak zvláštní. Jestliže byla řeč o ránu, je nutné zmínit i večer. Byl dokonale vyplněný. Koupáním ve vodopádu („na vodopád!“ rozléhaly se po táboře hlučné výzvy Spidera – kurátora Nikolaje Palažčenka – který dokázal být najednou všude, podobaje se tak hrdinovi v modročerveném úboru; koupání se odehrávalo na pozadí kvílení Ilji Čičkana v Adamově rouše), pozoruhodnými videoprojekcemi, pitím vína a kouřením vodní dýmky, a samozřejmě i diskusemi o umění a spáse národa. Nějakou dobu mě dokázala vyvést z míry nečekaná zjevení se všudypřítomného Spidera, který se s řevem vrhal na nebohou Julii, ale pak jsem si zvykla. Julie, houževnatá dívka, odpovídala s laskavým úsměvem na jakékoli žádosti. Práce pokračovala – byl to skutečný tým, který vynikal vytrvalostí a dokázal se elegantně vyrovnat se všemi komplikacemi. A nehledě na některé újmy na zdraví – sluncem spálenou Juliinu pihovatou kůži a natlučenou, náplastí přelepenou hlavu Spidera – došli až do konce a všechny potěšili i překvapili výsledky své společné práce. Když si o mnoho dní později uvědomili, co všechno udělali, čtyři hodiny beze slova seděli a kouřili vodní dýmku.

O jiném umění: práce s prostorem

Umění vyšlo, vylilo se a bylo vyneseno do ulic městečka. Zdálo se, že z vodární věže se každou chvíli urve rozmáchnutý člověk s ideálními formami cinquecenta. Vladimir Kolesnikov na něm pracoval brzo ráno ve výšce deseti metrů se zakloněnou hlavou, a jestliže přímo neztělesňoval renesanční mistry, alespoň je připomínal. Mrtvý povrch betonové věže se změnil v hřejivou živou fresku, krásnou zejména v době západu slunce. Jeden z nejpozoruhodnějších projektů byl realizován v budově staré synagogy, zachovalé a architektonicky velmi krásné, kde je v současnosti nepracující závod na výrobu moštu. V objektu s dvoumetrovými stěnami, výklenky a úžasnými liniemi střechy, kde vládne duch minulosti a vůně zpracovávaného ovoce, byl umístěn projekt Anny Broše (Ženské příběhy: čti na rtech). Na sklo byly červenou barvou naneseny obrysy ženských figur, přičemž bylo snadno rozeznat, o jaké se postavy jedná (hrdinky Gogolových Večerů na samotě u Dikaňky, Bokacciova Dekameronu, Petrarkova Laura). Postavy rozmístěné po celém prostoru synagogy byly zvýrazněny promyšleným osvětlením, ožívaly a násobily se, jak vrhaly vícečetné stíny. Efekt zesilovala krvavě rudá, barva lásky a války. Obrovské sudy zesilovaly spojení síly a elegance. Za příklad promyšlené práce s prostorem může sloužit i fotografie Ilji Čičkana vystavená v kině. Záměrně nedokonale vyrobený snímek zobrazuje ukrajinskou umělkyni Mášu Šubinu, sedící v pestrých šatech vedle velké vázy s květinami. Na zdi visí květináče se smutně působícími rostlinami. Celé to připomíná sovětské úřady s jejich charakteristickými nástěnkami vzorných pracovníků, a tím i onu ideologii, která nutila ženy zaujímat nepřirozené pózy a s hlavou hrdě vztyčenou kráčet vstříct radostné budoucnosti bezohledu na nekvalitní toaletní papír. Pozornosti jistě nemohl ujít minimalistický a zároveň velmi výrazný projekt Borise Michajlova, který na různých místech ve městě vylepil portrét ředitele festivalu Alexandra Pogorelského; styl portrétu – sňatý z profilu, o rozměrech 21,5 x 29 a 14,5 x 21,5 cm – evokoval oznámení o hledané osobě. Byl to svérázný odkaz na již vzpomenuté nástěnky nejlepších pracovníků a zároveň jemná narážka – na renesanční tradici, kdy se na domovní zdi umísťovaly portréty mecenášů, i na to, že po jedincích s takovým entuziasmem a zaujetím pro realizaci podobných idejí je v oblasti umění zatím nutno vyhlašovat pátrání.

Město jako výstavní prostorMěsto jako výstavní prostor

Den oficiálního zahájení festivalu se stal skutečným svátkem pro všechny obyvatele a hosty. K nebi letěly balónky (bílé s Davidovou hvězdou – práce Viktorie Negalské) a velkolepý ohňostroj, což plně odpovídalo povaze uměleckého výsadku, který se objevil v Šargorodu. Poněkud patetickou performance – proroctví Vyslanci nebes, provedená umělci skupiny REP oblečenými do kosmických skafandrů – se podařilo oživit vtipnou provokací ze strany Ilji Čičkana. Celé město se naplnilo uměním, které bylo do té doby ukryto v tělocvičně. Na stěnách domů se objevily krásné obrazy, které jen získaly umístěním v přirozeném prostoru, s nímž vstupovaly do interakce. Výrazným způsobem se například do krajiny města vepsala práce Aleksandra Gnilického Opravna ledniček; mluvíme-li zde pouze o malířství v ulicích města, pak toto byl nepochybně jeden z nejlepších příkladů dialogu prostoru a díla, a to jak v tematickém, tak i v technickém (využití barev, zpracování) smyslu. Práce Máši Šibiny – namalovala autoportrét v podobě smrtky s kosou – byla inspirována minulostí města a hřbitovy, které jej obklopovaly. Tímto „lidovým graffiti“ si obzvláště získala místní obyvatele, kteří si ji pojmenovali po svém – „Krásná smrtka“. Maksim Mamsikov představil svéráznou reflexi na téma skládky, kde se střetává minulost s přítomností, prostor s časem, a kde historie může být rozložena na atomy a zcela negována. Téma skládky, případně úložiště, je velmi případné právě v Šargorodu, městečku s mnohasetletou historií, kde hrobů je víc než těch, kteří k nim mohou chodit. Tématu umírání a uplývání života se dotýkaly tři fotografické cykly Jevgenije Umanského, Sergeje Bratkova a Alexeje Plucera – Sarno. Zkřivené jemně vyřezávané dřevěné dveře, křivé schůdky, zatlučená okna. Totální inventarizace Vjačeslava Achunova je o pokusu zadržet letící čas, který z domů ušetří pouze jejich klíče. Atomové hřiby na pozadí luxusních kancelářských křesel od Nikity Kadana – výjev neponechávající místo pro člověka – lze chápat jako svérázné pokračování v témže tématu; případně jako výzvu: posaď se, dívej se a přemýšlej. Alexandr Šaburov (Modré nosy) se vyjádřil k problematice národnostních konfliktů v postkomunistickém světě; využil přitom anekdotu nazvanou „Zabil Moskala1 – maličkost, ale potěší“, na niž narazil v místním tisku. Stejné téma je přítomno i v práci Anny Broše Globální Ševčenko. Na portréty známých spisovatelů různých národů a období jsou přimalovány ukrajinské kníry. Každá země má něco, na co může být skutečně pyšná. Dalším dílem Anny Broše je nápis na billboardu (který byl původně určen jako upoutávka na kino – jenže kino nehraje; případně pro umístění reklamy – akorát že tady není co propagovat a ani pro koho): „Krása existuje věčně, neobjevuje se, nemizí, nezvětšuje se, nezmenšuje se…“ Na samotném kině byla umístěna práce, která nejvíce ze všech odpovídala povaze místních obyvatel. Bylo to realistické graffiti obsahující pohádkové prvky (autoři Maja a Miša – Most), s domy, lucernami a dalšími obyčejnými věcmi, které ozvláštnilo budovu. „Tohle je skutečná krása,“ neskrývali své nadšení místní. Zato Graffiti Apl 315 na budově staré garáže značně zneklidňovalo nejen obyvatele, ale i kyjevské kritiky. Jakási stařenka s podezřením hleděla na obrovskou figuru s rohy přes celou stěnu a ptala se umělců: „A dá se ta barva smýt?“ A když se jí ptali, proč smývat takovou milou krávu, stařenka odpověděla: „To není kráva, to je čert, poznám to podle rohů.“ Tento dialog byl nicméně jen zábavným zpestřením ve srovnání se mnou vyslechnutým rozhovorem dvou novinářů z Kyjeva, kdy první rozrušeně vysvětloval druhému, že „toto není graffiti, ale bůhví co – graffiti může být tvořeno jedině písmeny, a barevnými, zatímco tady je kráva, a navíc černobílá“. „Děti u nás umí malovat lépe,“ rozčilovali se. Usmívala jsem se – sobě, jim a krásné jablečné krávě s modrým nebem za obrovskými zády. Projekty realizované v garáži stojí za to zmínit jednotlivě. Máša Ša, Alexander Gnilickij a Lesja Zajac dokázali tvůrčím způsobem využít všechnu veteš, kterou ve starém objektu našli, včetně mrtvého havrana. Tak třeba promítání práce Lesji na starý sporák vyvolávalo dojem, že přímo tam, v mihotavém zeleném světle, se nachází přechod do jiné dimenze. Aleksndr Gnilickij nabízel návštěvníkům, aby vystoupili na židli a byli tak zachyceni na pozadí projekce se starým městem. Nové video Máši Ša, kde vosy požíraly meloun, představovalo obzvlášť šťavnatou a spektakulární podívanou v prostředí dokonalého rozkladu garáže.

Doslov

Zpočátku jsem myšlenku „umění masám“ přijímala s určitou skepsí, neboť jsem si představovala, jak šokující může být setkání se současným uměním pro místní obyvatele. Pro lidi žijící v malém zapomenutém městečku, kde se něco přihodí dvakrát za šest let a všichni si to pak tu historku předávají – pod tíhou námrazy se zřítil elektrický sloup a vypadl proud, na mizerné cestě se převrátilo auto; ani v jednom případě se nikomu nic nestalo. Kde existují nepsaná a nepřenosná pravidla chování, která všichni obyvatelé přísně dodržují z toho prostého důvodu, že tomu ani nemůže být jinak. Kde se obyvatelé v něčem podobají dětem, jsou vychytralí a zároveň prostým způsobem dobří. Měli strach a bránili se současnému umění, které se vší silou svého hvězdného obsazení vrhlo na jejich dosud nenarušené vědomí. Vyvolávalo v nich pochybnosti – co to je, a k čemu, je-li to dobré či ne. Odváděli své děti a matky z kina, aby neviděly video Modrých nosů, ale v jejich duších již klíčilo podezření a vůle – zatím sice nikoli pochopit, ale aspoň přijmout. Úžasné video Máši Ša Kdo to potřebuje natočené v Šargorodu s tím souvisí – umělkyně klade různým lidem stále stejnou otázku – „považujete umění za potřebné?“ Většina lidí se shodně vyjádřila, že ačkoli mu nerozumí – je to vaše umění (jen proto, že nám to nevysvětlili) – je ho ovšem potřeba proto, abychom byli lidmi. Na konci mého pobytu a zejména po návratu, když jsem prohlížela nasnímaný materiál a analyzovala uskutečněná interview, moji skepsi nahradilo nadšení objevitele. Futuristická idea – změnit život pomocí umění – se naplnila smyslem. Už teď se lidé, kteří se setkali s uměleckými díly (vytvořenými umělci, kteří přijeli z různých zemí) vystavenými na ulicích, po nichž jsou zvyklí chodit za běžnými záležitostmi, stali trochu jinými. Jejich děti, které se bez přestání ochomýtaly kolem uměleckého městečka, budou dále vyrůstat s vědomím, že existuje ještě něco jiného kromě těch dvou televizních programů, které se dají chytit u nich ve městě. Začala fungovat kašna, o niž se nikdo řadu let nestaral. Novou barvou zasvítily silniční svodidla i podstavec Leninova pomníku. Není důvod pochybovat, že dlouhodobý projekt na přetvoření Šargorodu pomocí umění přinese své výsledky. Nezbývá než popřát hodně úspěchů při realizaci všech plánů.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Magda Tóthová Magda Tóthová
Práce Magdy Tóthové zpracovávají moderní utopie, sociální projekty a jejich ztroskotání s pomocí výpůjček z pohádek, bájí a science fiction. Probírají osobní i společenské otázky nebo témata soukromého a politického rázu. Personifikace je dominantním stylovým prostředkem všudypřítomné společenské kritiky a hlavní metodou užívání normotvorných prvků. Například v práci „The Decision” („Rozhodnutí“)…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."