Radek Váňa: Fenomén Nike i Eurotel útok s přehledem odrazily

Výstava je taková chladná. Není to ostýchavá distance Markéty Othové a už vůbec ne barokní představení Veroniky Bromové. Je prostě chladná. Čím to je, když instalace Kateřiny Vincourové byly vždycky spojované s měkkostí, ženským pohledem a emocemi?
Důvodů je víc. Především - tohle není instalace, ale výstava. Návštěvník už není účastníkem (jako ještě mezi obřími balóny ve Špálovce), ale divákem. Nadlidské měřítko nafukovacích soch sice určitou tělesnou odezvu vyvolá, ale objekty se nabízejí výhradně oku. A oko je studená, pátravá bulva.
Paralelně s formální proměnou došlo i ke změně obsahu. Místo ne zcela přesně uchopitelných významů závislých i na tělesně-emotivní reakci návštěvníka tady máme před sebou výpověď. Je to výpověď nejednoznačná a určitá ambivalence by mohla být jedině prospěšná. Alespoň u první obří tašky to tak je. Krémově bílá, tak trochu sociálně vybledlá nebarva, tvar nic moc, hlavně, že je velká s pořádnýma ušima. Když jí obejdeme, objevíme průhlednou boční stěnu (lezou po ní masařky) a pohled do nitra tašky. Ta je akorát tak velká, že se do ní vejde matrace pro jednoho/jednu. Polštář, prostěradlo, rozhrnutá deka je spíš velký hadr na podlahu. U svítící staré stolní lampičky úpěnlivě klečí obýváková soška ženy. Nejasný příběh něčí osamělosti, vzpomínek obklopených bezútěšnou prázdnotou vytloukanou obsesivním nakupováním. (Shopping Bag Is My Home se v počátku devadesátých let jmenovala berlínská instalace skupiny Art In Ruins.) Tady se ambivalence pojí s intimním rozměrem a objekt funguje.
Výborně vypadá na první pohled další taška, dvoumetrová černá Nike, jejíž logo je zároveň okýnkem dovnitř. Jeskyně je to ale temná a pustá - v černé tašce Nike jsou jenom černé boty Nike. Mohl by to být náhrobek samoty ve světě konzumní komunikace, kde i hluboko uvnitř nenajdeme zase nic jiného než signální komunikační znaky - tu “správnou” značku a trendy design. Tahle “mesidž” je ale narušená. Ne však pozitivním fetišistickým vzrušením autorky, ale stejnou bakelitovou lampičkou jako v první tašce. Proč tam vůbec je? Je její symbolika tak důležitá nebo je to prostě jen dobře vypadající nápad? Když jí pak vidím ještě ve třetí soše, už ji opravdu nemám rád. Právě tady se z nejasnosti stává konfúznost. Potvrzuje to i adorace výstavy Josefem Brožem v Ateliéru (č. 11/99). Hovoří o “pustině globalizace”, “hlubinné prázdnotě všudypřítomné globální komunikace”, ale o téhle tašce napíše jen, že “by mohla být reklamou na jednu z nejznámějších sportovních firem”. Problém je, že by opravdu mohla.
Nejambicióznější je pětimetrový kus CALL... Reklamní nafukovací mobily jako nohy obřího pavouka sice nevypadají dobře, ale daly by se interpretovat různými způsoby jako výpověď o globální pavučině. Jenže k tomu nemám už vůbec chuť, k té produkci potenciálního významu, protože jsem před rokem viděl prakticky totožnou formu v souvislosti se zcela neškodným likérem Malibu...
Připadá mi to, jako by se Kateřina cítila svojí pozicí - naší v této chvíli v zahraničí nejúspěšnější umělkyní - nucená vystoupit ze světa intimně prožívaných zážitků a ukázat, že neumí pouze intuitivně zprostředkovat velmi osobní pocity z určité podivnosti naší současnosti, ale je schopná i reflexe - u nás velmi oblíbené, protože velmi abstraktní - globalizace.

01.04.1999