Časopis Umělec 2006/3 >> Po katastrofě – Zpověď veterána devadesátých let | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Po katastrofě – Zpověď veterána devadesátých letČasopis Umělec 2006/301.03.2006 Ivan Mečl věnuje Vítu Soukupovi | en cs de |
|||||||||||||
Byl jediným, vysmívaným, ale nezviklatelným kritikem procesů v umění devadesátých let. Texty Víta Soukupa doporučuji k přečtení všem laikům i badatelům v současném umění. Budou mu muset dát za pravdu.
Po shlédnutí útržku diskuse mezi zástupci nejmladší generace v současném umění mi bylo jako někomu, kdo přežil nukleární katastrofu. Ta musela nastat někdy v roce 2001. Porevoluční devadesátá léta se někam propadla. Nikdo na ně nevzpomíná. Nikdo je nepotřebuje. Alespoň dnešní kulturní aktivisté, umělci a jejich souputníci rozhodně ne. K devadesátým letům se mladá generace neodkazuje. Nenachází tam žádný jmenovitý vzor v osobě kurátora, teoretika nebo modelu fungování umělecké aktivity či instituce. A proč taky. Vždyť my jsme to všechno úplně posrali. Za naší tiché asistence se na ministerstvu střídají bezkoncepční bohémové. Takoví naši taťkové umění, kteří současné umění nikdy nechápali – my jsme si to o nich jen zbožně mysleli. Vrcholnou sbírkovou a výstavní instituci vede emeritní umělec, který ji přeměnil na stroj prezentace sebe sama a prosazování vlastních zájmů. Ostatní státní a městské instituce spojené s uměním se podařilo tak dokonale personálně a koncepčně zakonzervovat, že jakoukoli změnu nebo vývoj již nikdo neočekává. Všechny nezávislé galerie a jiné aktivity vzniklé v devadesátých letech zanikly. Většinou z důvodu vlastních chyb, nedůslednosti a nedostatku vůle přežít. Nelze se přece do nekonečna vyplakávat, že to tady nejde. Na vysokých školách uměleckého zaměření neučí žádní zahraniční pedagogové a tuzemský pedagogický sbor přesahuje únosné hranice věku či naivity. Teoretické a organizátorské hvězdy devadesátých let se stáhly do ústraní nebo do zahraničí. Někteří z nich jsou ale vídáni v neprůhledně rozhodujících komisích nebo obskurních poradních sborech. Ti, co se nechtěli zkompromitovat, se oddali výzkumné a publikační činnosti nebo vedou regionální instituce. Prostředí, která nechci komentovat, ale nic od nich už nečekám. Aktivitu na „velké“ nezávislé scéně převzali cizinci podle modelu „mám na to, tak si tady udělám, co chci“. Někdy to funguje a někdy ne. Ve většině případů to ale vypadá jako bezmocný chaos za asistence tuzemských slabších kurátorských nátur. Devadesátá léta – nějaká tady byla, ale co s nimi. Co zbylo z nekritického kopírování modelů fungování a vzorů tvorby. Nic, protože už tehdy byly zaostalé a překonané. A hlavně šlo o pouhou formální nápodobu bez pochopení smyslu, která často přerůstala v omezování individuality umělce radami, „jak se co dělá“. Někteří se z toho vzpamatovali a jiní ne – poslouchat se někdy nemá. Žádnou z institucí se nepodařilo koncepčně reformovat a nepodařilo se ani vytvořit takovou, která by splňovala potřeby změněného fungování kultury. Naše instituce jsou v zásadě pozdně feudálními panstvími jejich ředitelů. Nové se nebudují, spíše se centralizuje. Co zbylo z investic do devadesátých let, když skoro nic nepřežilo? Zkuste vyjmenovat existující iniciativy s kořeny v devadesátých letech. Ty nejambicióznější většinou doplatily na obrovskou výši provozních nákladů a nákladů na reprezentaci, jakou si možná mohou dovolit v Paříži a Londýně, ale u nás je dlouhodobě neudržitelná. Vůbec se nějak zapomnělo na to, že jsme tehdy vlastně začínali. Struktura kulturního provozu se nebudovala od základů. Nemyslelo se na její zárodky – malé, levné a efektivní aktivity. Bylo to jako stavět drahé motoresty, když ještě nevíme, kudy povede silnice. To, co se děje dnes, má přes patnáct let zpoždění. A přece stále potkávám někoho, kdo chce stavět velkou „kusthale“. Tak za deset, dvacet let... možná. Nenuťte teď zas umělce dělat velké nafukovací nebo laminátové věci. Nemají na to a už si zvykli na menší prostory. Je to přirozené, ekonomické a ekologické. Kolem devadesátých let se točila spousta stesků a pomluv. Důvodem byly finance a prestiž. V devadesátých letech se ještě velmi chaoticky rozdávalo z mnoha fondů a bylo o co se tahat. Vládní posty a státní instituce byly ještě plné intelektuálů, které tam vynesla revoluce, a tak přítomnost politicky důležitých, lobbisticky zajímavých nebo ekonomicky dobře postavených lidí na otevření výstav současného umění nebyla výjimkou. Postupně je však nahradili pragmatici, kteří mají z kultury nejraději starožitnosti. Peněz na současné umění je teď mnohem méně – je přece potřeba opravit ty starožitnosti. Je fascinující sledovat, jak sociální demokraté prosazují obrovské sumy na opravy bývalých buržoazních a feudálních sídel.* Jaká škoda, že toho Žizka vypálil tak málo a druhé světové válce jsme se zbaběle vyhnuli. Možná by pak zbylo víc peněz pro živé umění a nemuseli bychom draze bílit ty staré hrobky. A tak se průkopnické umění dnes ocitá zase tam, kam patří. Ve spolku s různorodými typy aktivismu, v kulturní opozici a na periferii zájmu. Nenadělá se kolem něj tolik řečí jako kdysi. V médiích se o něm vlastně neví. Novináři už o něm neumějí psát a reportéři mluvit. To, co bylo ještě v devadesátých letech umění, je dnes z hlediska společenského a kulturního uspořádání alternativa a underground. Společnost, která nemá své intelektuály a neslyší jejich hlasy, je pragmatickou a konzumní. Je lépe ovladatelnou, věří každé hlouposti, a protože si jen tak hraje, nezlobí. Kdo zlobí, nic nedostane, moc si neškrtne. Ti, co dnes vedou nezávislé kulturní aktivity, si nemohou být jisti vůbec ničím. Nečekají mnoho peněz ani návštěvu z magistrátu. Nedělají si iluze, nestaví věci tak, jako by tu měly být věčně, a nechtějí přinášet složitou teorii nebo koncepci. Prostě je to baví. Jen aby proboha zas nepřišel někdo, kdo by jim chtěl radit. Autor textu se též dopustil mnoha chyb, poklesků a zločinů. Cítí se vinen a hledá za sebe náhradu. *Sociální demokraté byli kdysi proti buržoazním a feudálním pořádkům.
01.03.2006
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář