Časopis Umělec 2001/3 >> Scottův filmový sloupek Přehled všech čísel
Scottův filmový sloupek
Časopis Umělec
Ročník 2001, 3
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Scottův filmový sloupek

Časopis Umělec 2001/3

01.03.2001

Scott MacMillan | news | en cs

V současné době se opět hodně mluví o filmařské škole “dogme”, v níž se minimálně objevuje vnější hudba, násilí a rekvizity. Představa je taková, že film by se měl minimalizovat na samotnou podstatu, kdy herci přednášejí scénář před strategicky umístěnou kamerou. To samo, tvrdí stoupenci školy, by mělo stači, aby se podařilo zachytit, co zachytit chcete.
Jako oheň a voda se k sobě mají dogme a špagetové westerny. Díky až opernímu ztvárnění rolí tu herci představují vlastně pouhé statisty pro vznešené emocionální stavy a gesta nejsou ničím než významovými výrazy v neverbální pohádce. Špagetový western je v historii filmu vlivným stylem. Jeho tvůrci jsou především italští režiséři, kteří v 60. a 70. letech natáčeli své filmy o americkém Západě ve Španělsku a jiných evropských zemích. Snímky se většinou vyznačovaly násilím, morálně nejednoznačnými hrdiny beze jména, hudbou od a nebo ve stylu Ennia Marriconeho a samozřejmě závěrečnou přestřelkou mužských protagonistů.
Králem špagetových westernů byl režisér Sergio Leone. I když bylo natočeno téměř 800 těchto snímků, většina z nich jen napodobovala jeho osobitý a přehnaný styl. Celý žánr jakoby začal i skončil s Leonem a jeho šesti významnými filmy. Počínaje hned svým prvním westernem z roku 1964, Pro hrst dolarů (prvního z takzvané “dolarové trilogie”, který na hvězdnou dráhu vynesl Clinta Eastwooda), Leone začal definovat špagetový western jako zcela nový způsob vyprávění celuloidového příběhu.
V každém z “dolarových” filmů (Pro hrst dolarů následovaly v roce 1966 snímky Pro pár dolarů navíc a Hodný, zlý a ošklivý, považovaný za Leoneho mistrovské dílo) Clint Eastwood hraje drsného pistolníka, “muže beze jména”. V každém z nich vstoupí do města na západě stejná temná postava a s použitím nebezpečně individualistického morálního kompasu a pušky způsobí pohromu.
Můžeme se zmínit o obsahu filmů, o tom, jak jejich charakteristická směsice násilí, nihilismu a nedůvěry v autoritu a tradiční postavu “hrdiny” v 60. letech rezonovala s náladou mladých v Evropě i Americe. Samotářský hrdina, řídící se vlastními zákony byl v té době novinkou. Když Leoneho filmy dorazily do Ameriky, bylo to, jako by Leone — jehož režie naprosto ignorovala zaběhnutá pravidla Hollywoodu — zkosil Johna Wayna a hrdiny klasického westernu stejně, jako nejednoznačný výsledek války ve Vietnamu rozvrátil představu slavného amerického vojáka z 2. světové války.
Lze také mluvit tom, že Leone a špagetový western navazuje na Karla Maye a přizpůsobuje si dávnou fascinaci Evropanů mýtem amerického západu. Leoneho životopisec Christopher Frayling říká, že režisérův obdiv i nenávist k Americe pramenil z jeho vzpomínek na Američany, obsazující Itálii.
A pak tu samozřejmě máme hrdinu, doslova ztělesněného postavou, kterou si Clint Eastwood vybudoval během své následující keriéry herce a režiséra: muž beze jména, samotář stranící se společnosti a představující nahou, odcizenou mužnost, stojící se svými vlastními morálními zásadami proti institucionální autoritě.
To všechno ale přesto není zajímavé. To, co skutečně dělá špagetové westerny tak silnými a působivými není obsah, ale režisérova práce s obrazem a zvukem. Nezáleží tedy na příběhu — proto v tomto textu nenajdete ani žádnou synopsi — ale na způsobu, jakým je vyprávěn. V rozhovorech se Leoneho scénárista Luciano Vincenzone téměř rozpakuje mluvit o své práci, kterou nepovažuje za významnou. Tvrdí, že Pro pár dolarů navíc napsal za pouhých devět dní a Hodný, zlý a ošklivý měl hotový za jedenáct.
S využitím díla Akira Kurosawy (Pro hrst dolarů je drze převyprávěná o pár let starší Kurosawova Tělesná stráž) Leone dovedl k dokonalosti použití dramatických a často bombastických emocionálních vrcholů. Výsledkem byl film, který se lišil od všeho, co diváci do té doby viděli, alespoň co se populární západní kinematografie týče.
V jeho filmech šlo v první řade o hudbu. Morricone, skladatel, který pracoval na všech Leoneho filmech, nejdříve a často ještě před produkcí složil a nahrál hudbu, takže režisér posléze natáčel doslova do rytmu. Je to případ třeba posledních dvaceti minut ve filmu Hodný, zlý a ošklivý: tři muži během závěrečné přestřelky “hrají” podle not. Stejná hudba hrála i během natáčení.
Partitura a podstata filmu se mnohokrát začaly tak prolínat, že Leone míchal diagetickou hudbu — tedy zvuky, které existují v rámci “světa” samotného filmu — s hudbou nediagetickou. Takový trik se ve filmu dodnes často nevidí. V dalším westernu, Tenkrát na západě, se muži beze jména přezdívá Harmonika kvůli nástroji, na nějž v průběhu filmu hraje. V původním scénáři tento fakt ovšem nenajdeme. Leone harmoniku doplnil až poté, co Morricone napsal partituru, která ji obsahovala.
Takovým přístupem samozřejmě režisér riskuje, že degraduje nejen scénáristovu, ale také svoji vlastní roli na úlohu pouhého libretisty. Když ale špagetové westerny nazýváme filmovou operou, neříkáme tím pouze to, že hudba v nich hraje svrchovanou roli, jakkoli tomu tak je; jednoduše to znamená, že vykazují záměrnou preferenci formy nad obsahem. Leone na scénu přináší přehnaný lyrismus: širokoúhlé záběry na hrozivou rozlohu Západu kontrastují s detailními záběry na tváře protivníků. Všechny důležité prvky Leoneho stylu se skutečně dají vyčíst z prvních patnácti minut filmu Pro hrst dolarů. Kamera představuje postavu Clinta Eastwooda jako rozhněvaného, společnosti se stranícího tuláka — nikoli tvora bez emocí, jak naznačuje neverbální vztah mezi ním a ženou ve filmu, ale také žádného průměrného chlapíka. Hrdina cestou do města projede kolem odsouzeného, který jede na mezkovi opačným směrem. Obrátí svou tvář za odsouzeným a vidí nápis “Adios Amigos”. Detailní záběr na jeho tvář ukazuje, jak se Eastwood dotkne okraje klobouku. Toť vše. Dosud nepadlo jediné slovo ani jediný výstřel.
Leoneův vliv na film byl obrovský. Nejenže jej následovala spousta italských režisérů, kteří napodobovali jeho styl, ale vyrostla i nová generace amerických filmařů, jako je Francis Ford Coppola a Martin Scorsese, jež vzhlíželi spíše k němu než k Johnu Fordovu jako vlajkové lodi násilnické strany amerického snu. Jeho styl ovlivnil současnou hollywoodskou vlnu akčních režisérů i režiséry obvykle zařazovené do kategorie uměleckých filmů, jako je hongkongský Wong Kar-Wai.
Názvy jeho filmů se navíc nesnaží nic zakrýt. Dva z Leoneho snímků, patřících k následující trilogii, se jmenují Tenkrát na západě a Tenkrát v Americe. Tyto pohádky jsou úmyslně zkonstruované tak, aby předcházející příběhy postavily na hlavu. Jako jiné žánry i špagetové westerny jsou svazovány konvencemi: pečlivá synchronizace obrazu a zvuku, která se postupně propracovává k závěrečné přestřelce — jež je nezbytná za jakýchkoli okolností, i když není pro zápletku nezbytná. Přestože Leoneho filmařský styl chvílemi sklouzává k sentimentu a kýči, stejně stojí za shlédnutí.

Scott MacMillan je k zastižení na scott@ok.cz.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."
Le Dernier Cri  a černý penis v Marseille Le Dernier Cri a černý penis v Marseille
To člověk neustále poslouchá, že by s ním chtěl někdo něco společně udělat, uspořádat, zorganizovat ale, že… sakra, co vlastně... nám se to, co děláte, tak líbí, ale u nás by to mohlo někoho naštvat. Je sice pravda, že občas z nějaké té instituce nebo institutu někoho vyhodí, protože uspořádal něco s Divusem, ale když oni byli vlastně hrozně sebedestruktivní… Vlastně potřebovali trpět a jen si…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.