Nejslavnější hacker

‘Zas po sté
rozkrokem sedím na labuti
mizernost v očích
a ďábla v přirození
všichni mne obcházejí
na sto honů
(…)‘

Těžkej úlet
Blanka Jakubčíková je přízrak. Má sice za sebou profesní vzdělání, a tak by se dalo předpokládat, že ví, co dnešní umělecká praxe preferuje a co méně. Nepřísluší mi zjišťovat, jak to s ní je, možná to ví, ale neudivilo by mne, kdyby ne. Neudivuje mne to u devadesáti procent absolventů všech uměleckých škol, ale pokaždé zaujatě sleduji, jaké to má dopady. Část mladých lidí s uměním skončí těsně po slavnostním obdržení vysokoškolského titulu. Další se ještě několik let snaží vzbudit zájem galeristů a kurátorů, dříve než zatrpknou a prohlásí, že současným požadavkům umění nerozumějí. Většinou si pak zakládají ekologické farmy nebo odjíždějí do Afghánistánu stavět polystyrenové domy odolné zemětřesení. Několika úspěšnějším jedincům z naší devadesátiprocentní většiny se podaří skočit elegantní šipku do pekelného kotle rezidenčních programů a workshopů a o několik let si své martyrium prodloužit. Ti zbylí vyrábějí kopie starého umění, malují kulisy v barrandovských filmových studiích a pomáhají restaurátorům. Dva, tři vyvolení smějí portrétovat manželky ruských podnikatelů, přestože si představovali, že vystoupí na Olymp videoartu či něčeho podobně společensky nežádoucího. Nějak podobně vypadá (nejen) česká životní realita umělců. A tak bych byl rád, kdyby to Blanka Jakubčíková nevěděla, protože její umění je zarputilé a zkázonosné, řízené důvěrou v to, že člověk se má pro umění vyždímat jako dojná kráva a že v rozvratu a rouhání se skrývají semena Bolševníku Poznání. Vadí jí, že je lůzr, kterému sice porozumí teoretik Tomáš Pospiszyl a vybere si ji do své (už zaniklé) Laboratoře ve Veletržním paláci, ale nakonec ji nedokáže obhájit před cenzurou padlého fluxového anděla a nynějšího generálního ředitele NG Milana Knížáka. Nicméně ani to jí neodradí od dalších velkých kreseb, a tak Kristovi roztříští hlavu a do žlutého stříkance napíše slogan: Nejslavnější hacker. Potýká se s nenávistí vůči dogmatům, ale přitom z nich neustále vychází. Poplive katolicismus i feminismus a kreslí skrumáže symbolů, ať už jsou součástí esoterních tradic, nebo k nim teprve začnou patřit.
Je zajímavé sledovat, že ačkoli pluralitní společnost neodmítá názorovou mnohost a protichůdnost, přesto na odkryté karty nadále reaguje podrážděně. Ukazuje to na přetrvávající napětí mezi pluralismem a vzdalující se touhou po nalezení všezahrnujícího smyslu života a pravdy? Kristus i emancipační koncepce ženské identity jsou podrobovány kritickým diskurzům neustále. Tváří tvář bezhlavému „hackerovi“ nebo výroku velkého penisu „Běda mi, že jsem svůj osud svěřil do rukou ženy“ se však začínáme ptát: „Jak tohle Jakubčíková může tvrdit? Je sama ženou a trpí obsesivní vazbou na křesťanství.“

Kunda je chrámem nevinnosti
Vlastním 300 stran jejích veršů a čas od času z nich chci citovat. Jsou to říkanky s velmi intimním obsahem, který se měnil, jak se měnil náš vztah. Došel až k úplnému vyčerpání, kdy se naší korespondencí rozléhal už jen nesnesitelný zvuk skřípajících zubů. Ruku v ruce s tím se ovšem vyvíjela Jakubčíkové poezie. Začínala hravým kacířstvím a ironicky přednášenou zlobou. Uzavřela se hrůzostrašným, obřadným romantismem – ses- terskou vizí českého spisovatele Jiřího Karáska ze Lvovic a amerického spisovatele H. P. Lovecrofta. Ani tehdy, uprostřed záplavy vražedných sentencí, však Jakubčíková neopomenula úsměvně navrhnout, že bůh je „lehce dekadentní“ a že „jsou směšné tyto romantické vzlyky, rozumem se čtvrtit dají“. To bylo v roce 2002. Teprve s odstupem dvou let jsem korespondenci četl celou. A kupodivu, zase mě nepříjemně mrazilo.
Poezie Blanky Jakubčíkové odráží metaforický svět její výtvarné práce. Vezměme v úvahu kupříkladu úvodní úryvek a titul tohoto oddílu mého článku. Ženské pohlavní ústrojí napadené ďáblem. Vzpomeňme si, co se kolem ženského pohlaví odehrálo za poslední dva tisíce let. A kolikrát denně o něj jde i na těch nejvíce veřejnoprávních televizních programech. Jisté „dokonalosti“ dosáhli scénáristé seriálu Sex ve městě a za své pohlavní konverzace získávají prestižní televizní ceny. Jako by již nebylo co dodat. Ale vyvrací to nejen úspěch Vagina monologů, ale po svém i Blanka Jakubčíková.
Ke kundě se začala vyjadřovat už v sérii Bulimie (1997). Nenechme se mýlit, nejen z úst se mohou řítit zvratky. Také stydké pysky obézních žen se mohou rozevřít a pravit „I Hate Sigmund Freud“ nebo „I’m So Stupid“. Plakátově zjednodušená tělesnost je v nich překvapivě konkrétnější než expozice pohlaví v pornografických časopisech či lyrizující spirit fotografií Jana Saudka. O několik let později Jakubčíková napíše v jedné básni „Zapáchám vášní / od hlavy k přirození“ a v další veršuje:

Žumpy jsou plné
navoněných sraček
divokých ženštin
a chlupů z přirození
(…)

Zvratky, sračky, plivance – výměšky všeho druhu jsou trvalým negativem lidských kultur. Ukázalo se, že jsme geneticky vybaveni, abychom opovrhovali výměšky: přinejmenším vůči zvratkům cítíme napříč kulturami silný odpor, což má být relikt signálu k vyvrácení zkaženého jídla, které spořádala pravěká tlupa.
Navíc už pěkných pár tisíc let si nadáváme do sráčů, hoven a píč. Blanka Jakubčíková opakuje tuto provázanost výměšků a pohlavnosti v nových formacích. Pohlížíme-li na to s větším odstupem, vidíme, jak se nepřiklání ani k jednomu z limitních etických postojů, které její jednoznačné výroky obsahují. V jednom z veršů mluví o „kundě jako o chrámu nevinnosti“, v jiném jako o oběti psychoanalytické exploatace či o zhnusení ženským tělem vůbec. Tak jsou významové prostory jednotlivých evokací velmi ostře ohraničené, porovnáním se však odhalí jako nesourodé spektrum postojů. Jakubčíková respektuje jen základní esenci, jíž je tělo samo. K jeho charakteru se pak staví odlišně. Reflektuje svět paralelních společenským úmluv, které jsme přijali i s rozmanitými rolemi a relacemi, a záměrně u těchto dílčích pravd převrací implicitně přítomná hodnotová znaménka.

Království za koně nikdy nevyměním / jedině za velblouda
Blanka Jakubčíková se neprezentuje jako nepřítel např. volebního práva žen či ženské dominance (viz. asambláž „Žena nepotřebuje volební právo, protože má právo veta“), pouze svými výroky zviditelňuje doktrínu společenské smlouvy – teoretického ideálu, že žena má stejná práva jako muž a že žena principiálně nezaujímá vhledem k muži ani submisivní, ani dominantní pozici. Z úst muže by tvrzení o opaku měla až kriminální podtext (to neznamená, že se s nimi často nesetkáváme), vyřčené umělkyní jsou o poznání ambivalentnější a osobnější, určené k zaujetí diváka autorskou perspektivou.
Jakubčíková si pohrává s kulturními kódy. Verš, v němž odmítá richardovského koně, ale velblouda připouští, se podobá dravým hříčkám jejího pravděpodobně nej-transparentněji provedeného cyklu Opus Diabolicum.
„Ďábelské dílo“ z roku 1999 se skládá z většího počtu velkých plachet. Božsko-satanské mystérium je v nich předvedeno pod mírně secesizujícím estetickým tlakem. Jsou to ovšem také billboardy, komiks a Antikristova Bible chudých. Nad fešáckým dandym v cylindru visí text polemizují s nejproslulejším Nietzschovým výrokem: „Bůh není mrtev“. A snad ani není možné pomyslet, že podoba dandyho není odvozená od pohádkového čerta šviháka. Malý Ježíšek nám zase westernově hrozí, že s ním „přijde zákon“ a Svatá Trojice v oblacích se prozrazuje coby banda špiónů.
Religiózní rámec je zřejmý, ale stejně tak je v rámci této obrácené mytologie znovu akcentována ženská úloha. Pod nápisem „Bůh je láska“ sedí elegantní domina s odhalenými prsy a důtkami, tvář rohatého Ježíška líbá Panna Marie. A Jakubčíková bezvýhradně dodržuje kontrapunkt mezi textem a zobrazením. Text odpovídá tomu, co by o své víře mohl říci křesťan, zatímco výjev je s ním v přímém rozporu. Dualismus se zde zcela zakládá na parafrázích a ironickém zvratu.
Podobně jednoduché bývají inverze blackmetalové kultury: temnotu představuje nikoli jako opak světla, nýbrž jako historicky podmíněný opak křesťanské ideje světla. Proto jsou nadále srozumitelné ve zbytkovém povědomí o křesťanství v již mnohem diferencovanější civilizaci a vyživují nostalgickou koncepci hereze. Opus Diabolicum tuto prostou rovnici přednáší v plakátové zkratce a navrhuje znovu ambivalentní nerovnováhu mezi tím, co bývalo kacířstvím a dnes je provokací v rozdrobeném kulturním prostoru.
Dobrat se, čemu Jakubčíková stranila více, lze těžko. Nápovědu nám přesto poskytuje autorčin záměr použít malby jako předlohy pro skleněné okenní vitráže. Novým cílem je tedy realizace prostoru, v němž zesílí relace mezi křesťanskou vírou a její inverzní interpretací, a zato se nejspíše oslabí popkulturní kánon, který Jakubčíková užívá.

3 + 1 = 5 = 8
Kristologická témata zaujala Jakubčíkovou natolik, že Opus Diabolicum doplnil cyklus Třetí pohlaví a zejména stále neuzavřený cyklus Imitatio Christi. Výměny pohlavních orgánů mezi mužem a ženou v prvním z nich si ovšem nárokovala futuristická vize lidské existence, kdy se profánní mění v sakrální prostřednictvím vyvázání těla z jeho dějinných souvislostí. Hermafrodité ale také rozbíjejí dosavadní podvojnost systému navrženého v Opusu Diabolicum.

(…)
tak snad se stane UFO králem
a nikdo tady nepřežije
následky téhle Parusie
neboť věc je jistá
čeká nás druhýstřetí příchod
hermafroditního Krista
se stejně oboupohlavní perleťovou Paní
a není to zdání že vzduchem tady víří
že třetí pohlaví jsou tedy vlastně
čtyři

Posedlost Blanky Jakubčíkové čísly a numerologickými spekulacemi tím nabrala dech pro nekonečnou kombinatoriku a s tím spojenou ztrátu schopnosti komunikovat. V prvních kresbách Imitatio Christi pak neuroticky hledala rubensovský tvar náboženské figurální kompozice a stále více v nich prosazovala symbolické novotvary. Jejich význam a plošná ornamentální úloha se však mísí, změť latinky, run a jakýchsi „brouků a elektrických obvodů“ prolamuje hranici mezi hermetismem a automatickým kreslením. Jsou to nesmírně zajímavé kresby, rituály vybičované mysli.

Toť
Cyklus Toť přinesl nečekanou oblevu. Vzniká od roku 2003, poté co se Blanka Jakubčíková natrvalo usadila v Praze. Začala kreslit fixy na malé čtvrtky a brzy vznikl rozsáhlý deník. Půdorysy navštívených interiérů sousedí s datacemi a ryze znakovými abstrakcemi z čar, šipek a bodů. Protože Blanka Jakubčíková vždy citovala z předloh, zde se začaly setkávat dva různé druhy folklórního projevu: dávnější půvab lidových maleb a novější hybný půvab streetartové estetiky. Všudypřítomné šipky směrují naši pozornost k epicentrům kompozic, jimiž často bývá krasopisně vyvedený nápis „toť…“. Konkrétní identifikace barevně pestrých obrazů s osobami a místy jsou však opět snahou po zachycení vnitřní dynamiky námětů. Reflektují „problematiku prostoru, času, nečasu, relativity a reality, začátku, středu, konce, nikoho, ničeho a všeho… a to podle úsloví: nikdo, nic a všechno hrají spolu techno,“ píše Jakubčíková v doprovodném listu k výstavě v galerii Doubner. Blanka Jakubčíková opět rýmuje a ve svých kresbách folklorizuje, neboť jedině to její práce odlišuje od určitosti. Takto si vytváří odstup od čtenáře a diváka. To, co v počátcích Imitatio Christi vyznívalo jako radikální výzva k přehodnocení náboženské věrouky, opět přinutila k rozkročení mezi ujištěním a znejištěním.
A také Imitatio Christi postupně doznal změn. Vznikly další velké kresby, ať již Nejslavnější Hacker, Zakopanej Pes či Panna Maria. Prvoplánový patos se z nich vytratil a nahradila jej groteskní strašidelnost. Ubylo symbolů a do kreseb se vrátila barva. Jejich jedovaté tóny podpořily démonská vzezření podobizen a změnily je v psychotropní vidinu. Narativní rámec se zúžil.
Naneštěstí se tyto nové kresby Blance Jakubčíkové ztratily při stěhování. Imitatio Christi tak stále čeká na své završení. Toulání po hranici vizionářské jurodivosti a rouhavé bakchanálie ještě nekončí. Ale jak říká autorka:

(…)
A až se na popravní louce scvrknem
setnou nám hlavu přiostřeným prknem – plknem
za to že na špacír jsme pustili
useklou blekotavou hlavu
která byla v právu
když vykládala hajné
o činnosti – nečinnosti
formace jedné tajné
co sekyrou či sakremsekrem
korunuje alchymistu
cyberpunkerovým hackerem
který pomocí virgule
a novodobých zaklínadel
posadil básnířku z ostrova Lesbos na slona
jak píše se v románě Neuroneuroproto pana WGibsona

01.03.2004