Sicílie je možná tím nejinspirativnějším prostředím, které měla autorka tohoto textu se svou poněkud nesoustředěnou povahou možnost navštívit. Nelze s určitostí říci, proč vizuální a mezilidská komunikace na Sicílii probíhá na úrovni, která se vyznačuje staromódní grácií, jež však rozhodně není jen záležitostí těch velmi podivných pozůstatků vyšších společenských tříd obývajících Palermo. Citlivý pozorovatel vnímá každé setkání jako nápor komunikace probíhající v několika rovinách. Řeč těla je stejně významná jako zvuk sám. Cizinci mají možnost tu krásu sdílet, pokud ovšem narazí na někoho, kdo je ochoten s nimi komunikovat. Turisté nejsou považováni za cizince, nýbrž za turisty. To je také pravděpodobně důvodem, proč – ať již na ostrově Levanzo, v Palermu nebo v některém z autobusů, které mezi těmito místy pendlují či které směřují dále do Catanie – Sicilané nemluví anglicky. Zdá se, že je děsí pouhé pomyšlení na existenci nějakého jiného jazyka, než je italština. To je ovšem škoda, neboť z tohoto důvodu je i jinak šarmantní, ochotný a dobrosrdečný muž odsouzen zůstat v nevědomosti ohledně stavu umění přípravy kávy v Německu. Potom je dosti trapné odpovídat na otázky typu, jestli je pravda, že v Německu nemáme cappuccino. Máme Starbucks. Nemůžete oslovit dvacetiletou sicilskou krasavici, protože jí za to angličtina nestojí. Někteří oslovení však projevují určitou míru porozumění pro autorčinu angličtinu, která není angličtinou, jíž se hovoří v Británii či ve Spojených státech, ale angličtinou nějaké třetí, jazykově podřízené komunity. Autorka sice mluví trochu italsky a čte v tomto jazyce, avšak místní tomu nevěnují pozornost. V případě, že už narazili na někoho, kdo opravdu neumí ani slovo italsky, poděkují za snahu. Existuje zde však určitá komunita, kterou tvoří mimo jiné i mnoho umělců. Díky nim by se zde mohla angličtina začít používat více a pomoci potlačit obavy z cizinců (jež je z jistého hlediska velmi řecká). Projekt „Sicilský pavilon“ považuje autorka za zcela pozoruhodný. Omluvte mé vyjadřování, ale posraný svět umění by se měl více soustředit na samotnou práci a méně se honit za přízraky slávy. Což dělá většina komisařů výstav a bohužel i celá řada umělců – honí se za přízraky. Bohatá a extrémně inspirující umělecká scéna, jako je ta sicilská, žije bez povšimnutí jako polomrtvá Schroedingerova kočka. To je ostuda nejen proto, že Sicílie je známá jako chudý kraj, v němž vládnou nepokoje, a ještě v sedmdesátých letech byla západoněmeckou vyšší společností považována za třetí svět. Ne kvůli blahosklonným vývozům uměleckých festivalů jako třeba bienále v Tiraně v roce 2001, nebo Manifesta 6 v Nikósii, které se autorka sama měla možnost účastnit jako hostující pisatelka pro nadaci ARTos sídlící v Nikósii, přičemž byla svědkem koloniálního postoje naprosto nevzdělaného a neinformovaného uměleckého publika, které vzalo toto rozdělené město útokem, a přestože poctivé vystupování některých zaměstnanců Manifest přítomných na ostrově bylo chválihodné, nakonec se, jak víme, všichni zhroutili Ne, mrzet by nás to mělo z jiného důvodu. Přestože sicilským umělcům také dost záleží na úspěchu a uznání – jako každému všude jinde, kreativní intenzitu Sicílie lze dost dobře definovat – štědří hostitelé, úrodný ostrov. Autorka to ví velmi dobře, a tak se opět chystá přesídlit do dočasného působiště na Sicílii. Organizátorům Benátského bienále 2007 to však známo není, nebo je jim to jedno. V každém případě musel být chybějící Sicilský pavilon něčím nahrazen. Pod vedením kurátora Paola Falconeho sídlícího v Palermu, neoficiálního velvyslance Sicílie ve všech otázkách tzv. světa umění, a v jeho autě byl uspořádán výlet do Benátek, aby zde Sicílie předvedla alespoň některé ze svých nejlepších umělců – zastupovali je Luca De Gennaro a Salvatore Prestifillipo, ke kterým se přidala globálně působící umělkyně Aleksandra Mir, žijící již déle než rok v Palermu, a sběratel Marion Franchetti. Jako jedni z účinkujících byli dopraveni svým osobním řidičem na zahájení Benátského bienále 2007. Falconeho, zastupujícího Palermské mikromuzeum, jsem se zeptala: Na seznam oblastí, které představí svůj pavilon v Benátkách, přibyla nedávno Afrika a Čína. Projekt Sicilský pavilon, zdá se, vyjadřuje lítost nad tím, že pohled uměleckého světa zaměřený do dáli přehlíží regionální kulturní scény, jako je ta sicilská. Čím může region jako je Sicílie, vezmeme-li v potaz skutečnost, že je co do velikosti i počtu obyvatel mnohem méně důležitá než Afrika nebo Čína, přispět ke globalizaci světa umění, ovšem kromě samozřejmého vlivu v oblasti trhu s uměním? Paolo Falcone: Sicilský pavilon se zaměřuje na různé aspekty současného sicilského umění. Politický aspekt se snaží přitáhnout mezinárodní pozornost k regionální a kulturní umělecké scéně Sicílie. Nikdy se tu neukázal komisař nějakého bienále, aby prozkoumal stav současného umění. Víceméně náhodou navštívil Palermo v roce 2001 Szeemann, a to díky projektu Maurizia Cattelana Hollywood 2001. V současné době však sicilská umělecká scéna kurátory výstav neláká, asi proto, že mají plné ruce práce v Pekingu nebo v Johannesburgu. Tyhle oblasti jsou asi mnohem víc trendy. Sicilským umělcům se daří prosazovat se na mezinárodní umělecké scéně, pokud emigrují například do New Yorku. Díky působení ve Spojených státech získal sicilský umělec Manfredi Beninati v roce 2005 v Benátkách cenu pro mladé talenty. Pro naše umělce je to hrozná situace, protože musejí opustit ostrov, aby byli objeveni. Sicílie je z hlediska kulturního dědictví jednou z nejbohatších oblastí na světě (sedm památek UNESCO na tak malém území je světový unikát). Sicílie je však rovněž místem s bohatým a rozporuplným terénem současného umění. Tuto rozporuplnost jsme chtěli představit i v Benátkách, ale nejdůležitějším gestem byla samotná cesta, jakožto umělecká apropriace akce Longa a Fultona z šedesátých let, kterou jsme posunuli o krok dál na základě díla Pierra Huygue nebo Carstena Hoellera, konkrétně jeho Laboratoria pochyb (1999), jež on sám mimochodem považuje za neúspěch. Tento výlet představuje další příspěvek k finalizaci domnělého rozporu mezi dekadencí a bohatstvím; Lucu De Gennaro nadchla dvojznačnost cesty, když během jízdy Rolls Roycem77 četl Punkový manifest 77.
Doporučené články
|
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…
|
|
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
|
|
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.
|
|
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006
Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
|
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář