Časopis Umělec 2005/2 >> Thorsten Schlopsnies-Todosch Přehled všech čísel
Thorsten Schlopsnies-Todosch
Časopis Umělec
Ročník 2005, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Thorsten Schlopsnies-Todosch

Časopis Umělec 2005/2

01.02.2005

Halka Třešňáková a Ivan Mečl | revoluční kutilové | en cs de

V roce 2000 se Thorsten Schlopsnies pokusil se svou polovojenskou kolonou zaútočit na právě probíhající Expo v Hannoveru. Měl v plánu ho vypálit do základů, ale byl policií zadržen.
O pár let později si nechal implantovat psí tesáky a v Chicagu vytvořil mýtus Psího tunelu (Dog Tunnel, Hundetunnel), který je tam v ústním podání udržován dodnes. Je to jedna z nejzatemněnějších a nejhůře zdokumentovaných akcí. K zrození mýtu došlo během mapování chicagského podzemí a jeho obyvatel, kdy bylo objeveno napojení na dosud neznámý tunel. Todosch se stal zvěstovatelem tohoto objevu a zároveň děsivým obyvatelem tunelu – navlečen ve žluté kombinéze, ragbyové helmě, s divoce pomalovaným obličejem a se stále vyceněným psím chrupem. Několikahodinový filmový materiál pro plánovaný dokument odmítla jeho autorka zveřejnit a dodnes leží pod zámkem v archívu. Dochoval se jen krátký němý sestřih. I z něho však lze získat pocit větší autentičnosti než ze slavného Blair Witch. Šlo o velmi riskantní podnik, který skončil chvatným útěkem z americké scény ve chvíli, kdy se po stopách Todosche vydala techno-satanistická církev. Poslední kapkou pro něj bylo obrovské grafitti namalované krví.
Dnes leží Expo 2000 v troskách. Zhroutilo se samo, opuštěno tvůrci i diváky, a jeho Litevský pavilon je squatován umělci z Todoschova okruhu. Myšlenka jednotlivce byla silnější než kolektivní civilizační sebeprezentace. Stačilo by naslouchat výjimečným názorům, ač pocházejí z okrajů, a často bychom se vyhnuli mainstreamovým kulturním katastrofám. Naučili bychom se věci neopouštět a opuštěným věcem věnovat pozornost. Potom bychom třeba i přestali produkovat věci stvořené jen k budoucímu opuštění.

Zamyslíme-li se nad výjimečnými uměleckými osobnostmi současného Německa, zjistíme, že mají i přes všechny své mezinárodní tendence kořeny hluboko v německé půdě.
Poprvé jsem vystudovaného sochaře viděla veřejně vystupovat v jedné z jeho performancí. Klečel na Auguststrasse v Berlíně. Nejprve odstranil dlažbu a pak se holýma rukama prohrabával do tvrdého povrchu a dál a dál přes měkčí půdu, dál a dál, dokud kolemjdoucím nezmizel z očí úplně. Byla to jedna z akcí patřících k Todoschovu dlouholetému projektu „Hundetunnel“.
Pro Todosche je charakteristické neustálé sbírání a shromažďování nejrůznějších předmětů a materiálů. Nejvíce, jak sám říká, ho zajímají příběhy. Ať již absurdní příběhy lidí, příběhy domů nebo příběh ztracené tašky.
Na svých projektech pracuje se seriózností a vážností vědce. Například zakládá své vlastní instituce. Institut für Realitätsumnutzung (Institut pro znovuvyužívání reality), Borderline activities (Aktivity hraničních stavů), Das Falten von Böhmen (Přeskládání Čech), Conscious Force (Vědomá síla) a jim podobné. Pro provoz těchto absurdních a ne-existujících institutů a úřadů vyrábí věrohodně vyhlížející formuláře, dotazníky a jiné doklady. Pořizuje si jejich razítka, pečetidla, a po celá léta s nimi vede korespondenci, kterou zakládá a dokumentuje. Vytváří tím iluzi dlouholetého byrokratického sporu se skutečnými, stejně absurdními a „prapodivnými“ státními německými úřady.
Proto nelze Todoschovy práce posuzovat jednotlivě, bez dlouhodobých souvislostí. Na svých projektech pracuje nepřetržitě po dobu několika let, možná i po celý život. Neukončuje je a nechává je otevřené dokořán fiktivnímu celoživotnímu soudnímu sporu odehrávajícímu se v jeho podvědomém schizofrenním rozpolcení na bytostné já a okolní úřady. Ty mohou vydávat povolení snad i k vycházení a zapadání slunce nebo na noční tmu. Ne-reálný soudní spor vedený v duchu samoúčelné a nesmyslné úřední byrokracie umocňuje i využívání veškerých výtvarných byrokratických prostředků, nesčetných razítek, formulářů, žádostí a povolení k osobitému vidění a k realizaci na vlastní žádost.
Veřejnost mohla zaznamenat jen výrazné momenty jeho dlouholetých projektů, jako je například pětitunová postava z granitu, díra uprostřed ulice, chobotnicový slepenec z rozřezaných vánočních stromků naplňující vnitřek parkujícího automobilu, raketová základna na hannoverské ulici, šest vagónků a spící Todosch uprostřed městského provozu. Na projektech pracuje kromě již zmíněných smyšlených institutů často performancemi, diskusemi a průzkumy veřejného mínění.
Todosch působí snad ve všech oblastech umění kromě galerijního provozu. Jak na obhajobu své tvorby sám říká: „Kontaktovat galeristu a podílet se na té umělecko-umělé situaci je něco jiného než skutečnost. Jeden z mých učitelů pokaždé na otázku: Je to umění? Není to umění? reagoval odpovědí: Kunst passiert! Umění se děje! A toho se držím.“

Die revolutionaren Heimwerker – Das Totentanz der Dinge
(Domácí kutilové revolucionáři – tanec smrti věcí)

V době oficiálních příprav na Hannoverské Expo měl Todosch již nashromážděný všechen materiál pro naplánovanou pěší tůru s plnými vagónky pro svou kolonu. Cesta započala odjezdem z centra Berlína a měla končit na otevření Expo v Hannoveru. Propočteno podle omezené pohyblivosti jednotlivých vagónků – některé neměly kola, ale jen podvozky připomínající lyže nebo brusle – měla cesta trvat asi půl roku.
Todosch již dva roky pravidelně odebíral z Berlínských squattů na Prenzlauerbergu a Mitte haraburdí a šrot, které bylo na vyhození. Přijel, naložil vozíček a odvezl si nalezený materiál do své dílny, ve které jej shromažďoval. Kusy dřev, staré skříně, sporáky, plynové vařiče a další harampádí. Materiál, který nasbíral, dále třídil a kombinoval. Pak jej naskládal na smontované podvozky nebo saně různých velikostí. „Byl sestaven vlek šesti vrchovatě naložených, ručně vyrobených vagónků, na nichž byly navršeny nepotřebné a odložené předměty, kterých se každý občan velmi rád zbavuje. Věci se shromaždují samy, aby na začátku nového tisíciletí vytvořily četu obrovského množství nepotřebných předmětů a jednoho pěšáka, který vlastní silou táhne vagóny směrem k Hannoveru. Jako protipól ke všem novým ve stále větším množství vyráběným předmětům, novým objektům vystavovaným k obdivu a ke koupi.“
Todosch vykročil na tuto dlouhou a fyzicky náročnou pouť pouze jako sluha nakupených předmětů. Náklad byl velmi těžký, v některých fázích bylo dokonce třeba vlek rozpojit na jednotlivé vagóny a postupně se pro ně vracet. Zastavoval a blokoval provoz, ne kvůli samotnému performančnímu humoru, ale protože se pokoušel dostat se s celým nákladem dál s tvrdohlavou vážností. Byl celý upocený, všichni kolem něj se pořád jenom rozčilovali a řvali na něj, protože jim blokoval jejich obvyklá místa k parkování. Ani při pomalém průjezdu kolem obchodů, hotelů a restaurací nevyvolával dobrý dojem. Jediné příjemné reakce byly z lítosti. Stará babička mu dokonce chtěla pomoci táhnout vagon. Recepční z hotelu, před kterým se mu vozíky zasekly, pochopil, že nadávky nepomohou a že aby se Todosche konečně zbavil, musí mu pomoci. Dokud ho po čtrnácti dnech nesebrala kousek za hranicemi Berlína policie, přespával v noci naprosto vyčerpaný ve spacáku na ulici vedle svých vozíků.
Todosch je důsledný v nezanechávání a nevytváření dalších uměleckých produktů. Pouze diváka směruje do svého úhlu pohledu, aby se zájmem začal sledovat již samotnou krajinu, kterou ho vedou stopy tvůrčího procesu.

Představte si, že sedíte v hlubokém křesle v bance a čekáte na příchod vašeho osobního bankéře. Máte ještě chvíli čas a pokud si nečtete letáky s nabídkami hypoték, rozhlížíte se kolem. Velká hala s mramorovým obložením, živé stromy v kamenných vanách a pozlacené přepážky. Všechno vás ujišťuje o tom, že vám peníze do ruky nepatří. Pak se podíváte za sebe a …safra. Co má být tohle!? Za krásnými koženými sofa a křesly jsou v pečlivě narovnaných hromadách spousty různě velkých dřevěných raket. Takových těch raket země-vzduch nebo země-země, ale nahrubo vytesaných a stlučených ze dřeva ještě se zbytky kůry. Některé dokonce z kmenů vánočních stromků.
Poté co si po jednání v bance ještě postěžujete na tu nesmyslnou instalaci v hale, jdete se projít do parku. Stojí tam obrovská pískovcová socha. Díváte se na ni a obdivujete její podivné, ale vám povědomé tvary. Jsou robustní, ale dynamické. Socha má zarputilý, a přesto vstřícný výraz. Je to zvíře, nebo abstraktní slepenec? Co vám to jen připomíná? Ale ano. Jsou to elementární rysy pokémona zakletého do několikatunového masívu.
Na ulici nacházíte leták s manifestem revolučních kutilů. Kutilství je jedinou činností, o které se nezmiňuje bible ani žádná jiná svatá kniha. Kutilství i umění jsou lidstvu nejnepotřebnější, a proto tak lákavé aktivity. Je dobré je spojit s revolucí, abychom ověřili jejich potenciál. „Udělej si to sám, aby ti zbyla ještě špetka tvůrčího sebevědomí“, i když takovou dekorativní hloupost pořídíš za vydělané peníze na každém rohu. Je to v podstatě k ničemu, ale vy to potřebujete. Možná je to i velmi ošklivé, ale je to vaše dílo. Možná tedy ještě nepůjdete domů, ale skočíte si do Bauhausu pro nějaké levné nářadí, nasbíráte pár prkének a drátů. Že by alespoň poličku, nebo spoiler na váš automobil. Přemýšlíte, možná hloupě, zmateni těmi větami z černobílého letáku s obrázkem vraku automobilu proměněného Afričany v alegorický vůz.
A mezitím si k vám domů razí dlouhým tunelem cestu muž, který to vše stvořil, a jednoho dne vyleze dírou v podlaze do vašeho obývacího pokoje a věnuje vám šelmovský úsměv. Váš život je pes.




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
No Future For Censorship No Future For Censorship
Author dreaming of a future without censorship we have never got rid of. It seems, that people don‘t care while it grows stronger again.
MIKROB MIKROB
"Sto třicet kilo tuku, svalů, mozku a čisté síly na současné srbské umělecké scéně soustředěných do 175 cm vysokého, 44 let starého těla. Jeho majitel je známý pod množstvím jmen, včetně pojmenování Bambus, Mexikán, Ženich, Sráč, ale nejčastěji je známý jako hrdina všech ztroskotanců, bojovník za práva bezdomovců, lidový umělec, bavič maloměšťáků, domácí anarchista, sběratel desek, milovník…
Afričtí upíři ve věku globalizace Afričtí upíři ve věku globalizace
"V Kamerunu se hojně šíří fámy o zombie-dělnících, kteří se lopotí na neviditelných plantážích podivné noční ekonomiky. Podobné příběhy, plné posedlé pracovní síly, pocházejí z Jihoafrické republiky a Tanzanie. V některých z nich se nemrtví na částečný úvazek po celonoční lopotě namísto spánku budí ráno vyčerpaní."