Časopis Umělec 2005/2 >> Thorsten Schlopsnies-Todosch | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Thorsten Schlopsnies-TodoschČasopis Umělec 2005/201.02.2005 Halka Třešňáková a Ivan Mečl | revoluční kutilové | en cs de |
|||||||||||||
V roce 2000 se Thorsten Schlopsnies pokusil se svou polovojenskou kolonou zaútočit na právě probíhající Expo v Hannoveru. Měl v plánu ho vypálit do základů, ale byl policií zadržen.
O pár let později si nechal implantovat psí tesáky a v Chicagu vytvořil mýtus Psího tunelu (Dog Tunnel, Hundetunnel), který je tam v ústním podání udržován dodnes. Je to jedna z nejzatemněnějších a nejhůře zdokumentovaných akcí. K zrození mýtu došlo během mapování chicagského podzemí a jeho obyvatel, kdy bylo objeveno napojení na dosud neznámý tunel. Todosch se stal zvěstovatelem tohoto objevu a zároveň děsivým obyvatelem tunelu – navlečen ve žluté kombinéze, ragbyové helmě, s divoce pomalovaným obličejem a se stále vyceněným psím chrupem. Několikahodinový filmový materiál pro plánovaný dokument odmítla jeho autorka zveřejnit a dodnes leží pod zámkem v archívu. Dochoval se jen krátký němý sestřih. I z něho však lze získat pocit větší autentičnosti než ze slavného Blair Witch. Šlo o velmi riskantní podnik, který skončil chvatným útěkem z americké scény ve chvíli, kdy se po stopách Todosche vydala techno-satanistická církev. Poslední kapkou pro něj bylo obrovské grafitti namalované krví. Dnes leží Expo 2000 v troskách. Zhroutilo se samo, opuštěno tvůrci i diváky, a jeho Litevský pavilon je squatován umělci z Todoschova okruhu. Myšlenka jednotlivce byla silnější než kolektivní civilizační sebeprezentace. Stačilo by naslouchat výjimečným názorům, ač pocházejí z okrajů, a často bychom se vyhnuli mainstreamovým kulturním katastrofám. Naučili bychom se věci neopouštět a opuštěným věcem věnovat pozornost. Potom bychom třeba i přestali produkovat věci stvořené jen k budoucímu opuštění. Zamyslíme-li se nad výjimečnými uměleckými osobnostmi současného Německa, zjistíme, že mají i přes všechny své mezinárodní tendence kořeny hluboko v německé půdě. Poprvé jsem vystudovaného sochaře viděla veřejně vystupovat v jedné z jeho performancí. Klečel na Auguststrasse v Berlíně. Nejprve odstranil dlažbu a pak se holýma rukama prohrabával do tvrdého povrchu a dál a dál přes měkčí půdu, dál a dál, dokud kolemjdoucím nezmizel z očí úplně. Byla to jedna z akcí patřících k Todoschovu dlouholetému projektu „Hundetunnel“. Pro Todosche je charakteristické neustálé sbírání a shromažďování nejrůznějších předmětů a materiálů. Nejvíce, jak sám říká, ho zajímají příběhy. Ať již absurdní příběhy lidí, příběhy domů nebo příběh ztracené tašky. Na svých projektech pracuje se seriózností a vážností vědce. Například zakládá své vlastní instituce. Institut für Realitätsumnutzung (Institut pro znovuvyužívání reality), Borderline activities (Aktivity hraničních stavů), Das Falten von Böhmen (Přeskládání Čech), Conscious Force (Vědomá síla) a jim podobné. Pro provoz těchto absurdních a ne-existujících institutů a úřadů vyrábí věrohodně vyhlížející formuláře, dotazníky a jiné doklady. Pořizuje si jejich razítka, pečetidla, a po celá léta s nimi vede korespondenci, kterou zakládá a dokumentuje. Vytváří tím iluzi dlouholetého byrokratického sporu se skutečnými, stejně absurdními a „prapodivnými“ státními německými úřady. Proto nelze Todoschovy práce posuzovat jednotlivě, bez dlouhodobých souvislostí. Na svých projektech pracuje nepřetržitě po dobu několika let, možná i po celý život. Neukončuje je a nechává je otevřené dokořán fiktivnímu celoživotnímu soudnímu sporu odehrávajícímu se v jeho podvědomém schizofrenním rozpolcení na bytostné já a okolní úřady. Ty mohou vydávat povolení snad i k vycházení a zapadání slunce nebo na noční tmu. Ne-reálný soudní spor vedený v duchu samoúčelné a nesmyslné úřední byrokracie umocňuje i využívání veškerých výtvarných byrokratických prostředků, nesčetných razítek, formulářů, žádostí a povolení k osobitému vidění a k realizaci na vlastní žádost. Veřejnost mohla zaznamenat jen výrazné momenty jeho dlouholetých projektů, jako je například pětitunová postava z granitu, díra uprostřed ulice, chobotnicový slepenec z rozřezaných vánočních stromků naplňující vnitřek parkujícího automobilu, raketová základna na hannoverské ulici, šest vagónků a spící Todosch uprostřed městského provozu. Na projektech pracuje kromě již zmíněných smyšlených institutů často performancemi, diskusemi a průzkumy veřejného mínění. Todosch působí snad ve všech oblastech umění kromě galerijního provozu. Jak na obhajobu své tvorby sám říká: „Kontaktovat galeristu a podílet se na té umělecko-umělé situaci je něco jiného než skutečnost. Jeden z mých učitelů pokaždé na otázku: Je to umění? Není to umění? reagoval odpovědí: Kunst passiert! Umění se děje! A toho se držím.“ Die revolutionaren Heimwerker – Das Totentanz der Dinge (Domácí kutilové revolucionáři – tanec smrti věcí) V době oficiálních příprav na Hannoverské Expo měl Todosch již nashromážděný všechen materiál pro naplánovanou pěší tůru s plnými vagónky pro svou kolonu. Cesta započala odjezdem z centra Berlína a měla končit na otevření Expo v Hannoveru. Propočteno podle omezené pohyblivosti jednotlivých vagónků – některé neměly kola, ale jen podvozky připomínající lyže nebo brusle – měla cesta trvat asi půl roku. Todosch již dva roky pravidelně odebíral z Berlínských squattů na Prenzlauerbergu a Mitte haraburdí a šrot, které bylo na vyhození. Přijel, naložil vozíček a odvezl si nalezený materiál do své dílny, ve které jej shromažďoval. Kusy dřev, staré skříně, sporáky, plynové vařiče a další harampádí. Materiál, který nasbíral, dále třídil a kombinoval. Pak jej naskládal na smontované podvozky nebo saně různých velikostí. „Byl sestaven vlek šesti vrchovatě naložených, ručně vyrobených vagónků, na nichž byly navršeny nepotřebné a odložené předměty, kterých se každý občan velmi rád zbavuje. Věci se shromaždují samy, aby na začátku nového tisíciletí vytvořily četu obrovského množství nepotřebných předmětů a jednoho pěšáka, který vlastní silou táhne vagóny směrem k Hannoveru. Jako protipól ke všem novým ve stále větším množství vyráběným předmětům, novým objektům vystavovaným k obdivu a ke koupi.“ Todosch vykročil na tuto dlouhou a fyzicky náročnou pouť pouze jako sluha nakupených předmětů. Náklad byl velmi těžký, v některých fázích bylo dokonce třeba vlek rozpojit na jednotlivé vagóny a postupně se pro ně vracet. Zastavoval a blokoval provoz, ne kvůli samotnému performančnímu humoru, ale protože se pokoušel dostat se s celým nákladem dál s tvrdohlavou vážností. Byl celý upocený, všichni kolem něj se pořád jenom rozčilovali a řvali na něj, protože jim blokoval jejich obvyklá místa k parkování. Ani při pomalém průjezdu kolem obchodů, hotelů a restaurací nevyvolával dobrý dojem. Jediné příjemné reakce byly z lítosti. Stará babička mu dokonce chtěla pomoci táhnout vagon. Recepční z hotelu, před kterým se mu vozíky zasekly, pochopil, že nadávky nepomohou a že aby se Todosche konečně zbavil, musí mu pomoci. Dokud ho po čtrnácti dnech nesebrala kousek za hranicemi Berlína policie, přespával v noci naprosto vyčerpaný ve spacáku na ulici vedle svých vozíků. Todosch je důsledný v nezanechávání a nevytváření dalších uměleckých produktů. Pouze diváka směruje do svého úhlu pohledu, aby se zájmem začal sledovat již samotnou krajinu, kterou ho vedou stopy tvůrčího procesu. Představte si, že sedíte v hlubokém křesle v bance a čekáte na příchod vašeho osobního bankéře. Máte ještě chvíli čas a pokud si nečtete letáky s nabídkami hypoték, rozhlížíte se kolem. Velká hala s mramorovým obložením, živé stromy v kamenných vanách a pozlacené přepážky. Všechno vás ujišťuje o tom, že vám peníze do ruky nepatří. Pak se podíváte za sebe a …safra. Co má být tohle!? Za krásnými koženými sofa a křesly jsou v pečlivě narovnaných hromadách spousty různě velkých dřevěných raket. Takových těch raket země-vzduch nebo země-země, ale nahrubo vytesaných a stlučených ze dřeva ještě se zbytky kůry. Některé dokonce z kmenů vánočních stromků. Poté co si po jednání v bance ještě postěžujete na tu nesmyslnou instalaci v hale, jdete se projít do parku. Stojí tam obrovská pískovcová socha. Díváte se na ni a obdivujete její podivné, ale vám povědomé tvary. Jsou robustní, ale dynamické. Socha má zarputilý, a přesto vstřícný výraz. Je to zvíře, nebo abstraktní slepenec? Co vám to jen připomíná? Ale ano. Jsou to elementární rysy pokémona zakletého do několikatunového masívu. Na ulici nacházíte leták s manifestem revolučních kutilů. Kutilství je jedinou činností, o které se nezmiňuje bible ani žádná jiná svatá kniha. Kutilství i umění jsou lidstvu nejnepotřebnější, a proto tak lákavé aktivity. Je dobré je spojit s revolucí, abychom ověřili jejich potenciál. „Udělej si to sám, aby ti zbyla ještě špetka tvůrčího sebevědomí“, i když takovou dekorativní hloupost pořídíš za vydělané peníze na každém rohu. Je to v podstatě k ničemu, ale vy to potřebujete. Možná je to i velmi ošklivé, ale je to vaše dílo. Možná tedy ještě nepůjdete domů, ale skočíte si do Bauhausu pro nějaké levné nářadí, nasbíráte pár prkének a drátů. Že by alespoň poličku, nebo spoiler na váš automobil. Přemýšlíte, možná hloupě, zmateni těmi větami z černobílého letáku s obrázkem vraku automobilu proměněného Afričany v alegorický vůz. A mezitím si k vám domů razí dlouhým tunelem cestu muž, který to vše stvořil, a jednoho dne vyleze dírou v podlaze do vašeho obývacího pokoje a věnuje vám šelmovský úsměv. Váš život je pes.
01.02.2005
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář