Trekka

Letošní rok pořádá novozélandský pavilon na benátském Biennale zvláštní sociálně historickou lekci, která zkoumá obchodování s automobily mezi Novým Zélandem a Československem v 60. a 70. letech 20. století.
Toto je Trekka (This is the Trekka) je název muzejní výstavy Michaela Stevensona. Jedná se o výstavu vodního počítače a automobilu vynalezeného v 60. letech 20. století. To bylo období novozélandských dějin izolacionalismu, které kurátoři nazývají “ekonomickou monokulturou”, kdy byl Nový Zéland podle Roberta Leonarda zemí “socialistickou, avšak anti-komunistickou”. V průběhu této doby byla ekonomika Nového Zélandu tak pevně řízena, že dovoz, který zahrnoval automobily, musel přesně odpovídat vývozu. Podnikatel Noel Turner z Aucklandu se rozhodl, že nastal čas pro výrobu novozélandského auta. I za předpokladu, že populace byla menší než tři milióny obyvatel, Turner věřil, že by za pomoci jednoduchého průmyslu, kde se auta montují dohromady z dílů vyrobených v jiných zemích, mohl dobýt trh Nového Zélandu s “osmdesátipětiprocentním novozélandským” automobilem. Zbývajících 15% mělo přijít z Československé socialistické republiky ve formě motoru a podvozkových součástí ze závodu Škoda.
Tyto součásti byly směněny Turnerem kolem roku 1966, nejprve za párková střívka, a byly stále dováženy až do poklesu produkce v 70. letech 20. století. Automobil, pojmenovaný “Trekka”, byl prezentován jako vozidlo s náhonem na 4 kola a byl ve zkušebních testech úspěšně srovnáván s britským Land Roverem a americkým Jeepem. V obchodování nastaly všeobecné potíže. Ačkoliv dovoz škodovek probíhal od 50. let 20. století, novozélandská vláda byla nespokojena s myšlenkou, že by nový ikonický vůz měl být sestavován z mechaniky pocházející ze země komunistického bloku. Přesto se zamhouřily obě oči. Některé Trekky se dokonce letecky přepravovaly do Vietnamu jako pomoc v boji proti komunismu. Další obchod se zvažoval s Austrálií, Kyprem, Jamajkou, Zambií a ostatními částmi Asie. Trekka nikdy nebyla pro Nový Zéland zdrojem příjmů a nakonec ji předehnal zbytek světa – trh Nového Zélandu se otevřel levnějšímu, spolehlivějšímu a pohodlnějšímu japonskému vozidlu.
Ovlivněna tím, že obchod a výroba Trekky reprezentovaly druh naivní hrdosti a nezávislého ducha Nového Zélandu, je Stevensonova instalace také tichým pozorováním trhu v neglobalizovaném světě. Spiklenecky nám našeptává, že Nový Zéland měl s Československem více společného, než by si bylo možné mezi zeměmi na obou stranách železné opony, včetně omezené měny a limitů zboží, představit.
Tento příběh je sám o sobě bezvýznamnou historickou reálií, ale jeho prezentace jako uměleckého exponátu připomíná Novozélanďanům a podobně i návštěvníkům nedostatek zkušeností Nového Zélandu s vystavováním umění v mezinárodních kruzích. Diplomatický sbor Nového Zélandu, zvyklý více na veletrhy zboží než na veletrhy umění, se postaral o to, aby vůbec první výstava v Benátkách v roce 2001 přetékala novozélandským jídlem a pitím. V roce 2003 Stevenson úmyslně skryl umění do stínu anachronistické obchodní výstavy, raději než aby byl obchod špatně maskovaný uměním.
Pro svět je Nový Zéland nejznámější ovcemi, máslem, krajinou a rugby – toto vše se vyváží a je určitou podobou obchodu s jinými částmi světa a vytváří tak příjem pro naši všezahrnující rovnováhu trhu. Na výstavě Toto je Trekka stojí automobil Trekka v popředí mnoha krabic novozélandského mlékárenského másla – to znázorňuje množství vyvezeného másla, které musela země prodat, aby mohla vytvořit nový vůz. Odhady ekonomické hodnoty jsou hlavním motivem této práce. Toto je Trekka také zahrnuje výstavu dalšího novozélandského objevu, stroj Moniac navržený W. A. Philipsem roku 1949, který používá čerpanou vodu a zobrazuje vstupy a výstupy potřebné pro dokonalou keynesovskou ekonomiku. Podle článku vytištěného v časopisu výstavy Fortune Magazine z roku 1952 se doufalo, že se “počítač” Moniac prodá jako prostředek k vyučování “ekonomie za třicet fascinujících minut”. Učitelé ekonomie pravděpodobně rozpoznali rizika a přidali předmětu na obtížnosti, aby si sami udrželi práci. Netýká se to ještě historie, ale Moniac každopádně zemřel tichou smrtí, pohřben příchodem elektronických počítačů.
Výstavou ve kostele La Maddalena ve městě Canareggio musí Nový Zéland podruhé v historii ještě více usilovat o získání pozornosti benátské veřejnosti spíše než těch, co spadají do klientely Giardiniho. Můžete říci, že pro Nový Zéland je to obtížný prodej. A těžiště výstavy roku 2003, obskurní období v dějinách Nového Zélandu, kdy byly součásti československé škodovky směňovány za párková střívka, se částečně jeví jako nepochopitelné pro ty, kteří o dané zemi málo ví. Nový Zéland je vzdálen od Evropy 24 hodin letu. Ale v zemi samotné, jakmile jste jednou dorazili do La Maddaleny, je vám souzeno zůstat, investovali jste příliš na to, abyste se vzdali. Absolvovali jste cestu a nyní jste nuceni strávit kulturu. Nakonec je vaše snaha porozumět zemi a umění naplněna. Zřejmě to “stojí za výlet”.

01.02.2003