Časopis Umělec 2006/2 >> Pravda a nepravda Přehled všech čísel
Časopis Umělec
Ročník 2006, 2
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Pravda a nepravda

Časopis Umělec 2006/2

01.02.2006

Oliver Kielmayer | u-sobé | en cs

Top Ten nedorozumění
z kapsáře člena poroty

Jako v mnoha středoevropských zemích, i ve Švýcarsku existuje mnohavrstvý systém podpory pro výtvarné umělce. Větší města, stejně jako kantony, mají vlastní umělecké sbírky, do nichž pravidelně nakupují díla zde sídlících umělců. K tomu se každý rok pořádají soutěže, při nichž se rozdělují pobyty v zahraničí a pracovní zakázky, a nakonec zde také existuje tradice soutěží uměleckých a architektonických; ty poslední umožňují nejen realizovat něco ve větších dimenzích, ale také za slušný honorář. To všechno je veskrze potěšující, nicméně i přesto si můžeme představit, jak umělce neustálá konfrontace s porotou – která má samozřejmě značný vliv na hrnce se zlatem – znejišťuje a dokonce štve. Na rozdílení cen navazuje vysvětlování těm, kteří ceny neobdrželi. Je napínavé i zábavné. Napínavé, protože se přitom často odehraje kritická diskuze, jíž se porota předtím vyhýbala, a zábavné, protože se v něm drží velmi tvrdošíjně ty nejabsurdnější z předsudků. Je nejvyšší čas začít se zabývat výčitkami předhazovanými porotě a z pohledu jednoho z jejích členů na ně jednou provždy odpovědět.


Pořadí 10: Ženy to mají těžší.
Je pravda, že jsem ještě nikdy nezažil, aby si na to někdo před rozhodováním v porotě dával pozor. Je také pravda, že (alespoň ve Švýcarsku) neexistují žádné kvóty, které by při jinak chronické většině mužských účastníků tendenčně a se shovívavostí ponechaly jistý bonus ženám. Z tohoto pohledu se však nezdá, že by to pro ženské pokolení byla nevýhoda. Spíše naopak – a z v podstatě neprofesionálních důvodů – je to výhoda.

Pořadí 9: Sestavená pracovní dokumentace nebyla dobrá.
Není pravda, že se člen poroty, který sám sebe bere příliš vážně, nechá ovlivnit nákladně vyrobenou dokumentací; naopak, investice až příliš velkého množství času do zajištění odbytu může dokonce vzbudit skepsi! Pravda je, že pracovní dokumentace musí v krátkém čase podat dojem o práci. Není na místě zařadit do ní intelektuální pojednání o vlastním díle či jiné sáhodlouhé texty. Porota trpí chronickým nedostatkem času.

Pořadí 8: S videem nemáte žádnou šanci.
Je pravda, že dokumentovat video na papíře bývá záludné. Ale je také pravda, že pokud se porota zabývá vystavenými díly, právě videa se vzhledem ke svému trvání v čase těší nesrovnatelně delší pozornosti než jakýkoliv obrázek či objekt.

Pořadí 7: S malbou nemáte žádnou šanci.
Překvapivě stále častěji slýchaná námitka, přestože je malba v současné době opět trendy. Je to trochu podobné jako v otázce poměru muži/ženy; ačkoli ani pro média neexistují žádné kvóty, stále máme sklony nahlížet na malby v soutěži díky jejich řídkému výskytu velmi shovívavě. Je ale také pravda, že v médiu, které má tak dlouho tradici a dějiny jako malba, je inovace obzvlášť těžká.

Pořadí 6: Prohlížíme si životopis, a ne práci.
Není pravda, že se porota dnes často nechává ovlivnit často vzájemně si odporujícími položkami v seznamu výstav. Pokud je někdo skutečně zásadně zastoupen v MOMA, nebo zda tam vystavil jen skicu, je zpravidla odbornému členu poroty jasné. Je také pravda, že životopis často vůbec není brán v potaz; co se týče občasné bezradnosti, musíme nicméně dodat, že soupis výstav může sloužit jako virtuální rozšíření poroty.

Pořadí 5: Neznámí umělci, kteří se soutěže účastní poprvé, nemají žádnou šanci.
Každá porota miluje odkrývání nového a mladá krev má kouzlo, jemuž přece tak rádi podléháme. Je ovšem pravda, že možný potenciál rozvoje u velmi mladých umělců lze jen těžko odhadnout – většinou jde o čistou spekulaci.

Pořadí 4: Zavedení umělci mají sotva šanci proti mladším, trendovějším.
Je pravda, že ve zralém díle hraje inovace ve smyslu radikální změny orientace sotva nějakou ústřední roli; umělecký projev je výsledkem dlouhodobého vývoje a tím pádem jsou jeho proměny subtilní. Úspěšní umělci jsou často vyznamenání za práci, jež (při všech kvalitách životního díla) neoplývá příkladnými přednostmi. Není pravda, že za uměleckou hodnotu se trestá. Porota dokáže ocenit i takové kvality, jako je vytrvalost, dlouhodobá platnost a zásadní obsah díla.

Pořadí 3: Je nutné plavat v hlavním proudu.
Ještě jednou: každá porota by chtěla odkrývat něco nového a překvapujícího. Poroty jsou obvykle sestaveny z odborníků v daném oboru, kteří hlavní proud znají, a také znají to, co z něj vybočuje. Je samozřejmě pravda, že při sporech v porotě se musí v určitém bodě rozhodnout čistě z praktických důvodů podle většiny; je ovšem otázkou, zda tento demokratický postup znamená rozhodnutí pro hlavní proud.

Pořadí 2: Stipendium obdržíte, jen pokud znáte ­porotu.
Ožehavý bod. Je pravda, že dodatečná informace o umělci, především u těžko zdokumentovatelných prací, může pozitivně ovlivnit diskuzi v porotě; v současném umění hraje znalost pozadí jistě důležitou roli. Zrovna tak je pravda, že mnohé umělecké a architektonické soutěže se dějí na pozvání, a samozřejmě jsou pozvaní jen ti, kteří právě sídlí v paměti zvoucí osoby. Při porotcování může vést osobní znalost s umělcem k předpojatosti, a vyústit nakonec ve zdržení se hlasování; a to pak známost ničemu nepomůže. Právě tak musíme říci, že většina pokusů o sebeprezentaci je kontraproduktivní. Jako každý člověk, i členové poroty mají rádi chválu a uznání vlastní práce, ale formulované fundovaně a s citem.

Pořadí 1: Porota je neschopná.
Tohle si žádá opatrnost. V porotě sedí obvykle lidé, kteří se uměním zabývají profesionálně a každý den. Je možné, že umělecké zpracování, které je v místním kontextu průlomové, se nicméně porotě jeví jako horší verze mezinárodní pozice. Umělci se často neohlížejí na to, že inovace uvnitř jejich životního díla nemusí bezpodmínečně znamenat inovaci v celém diskurzu umění.
Je samozřejmě pravda, že členové poroty jsou také chybující bytosti a někdy v až příliš mnoha porotách sedí stále ti samí lidé. Je také pravda, že členové poroty sledují vlastní zájmy a podle nich se strategicky rozhodují.
I když je neschopnost poroty nejčastěji slýchanou námitkou, stále zde existuje ještě jedna uklidňující možnost, proč je člověk jako umělec (dosud) neznámý: Celý svět dělá něco špatně a jen ten jeden jediný na to jde správně.






Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche V rauši mediálního Déjà-vu / Poznámky k obrazové strategii Olivera Pietsche
Goff & Rosenthal, Berlin, 18.11. – 30.12.2006 Co je droga a co není, je ve společnosti stále znovu probíráno, stejně jako vztah k nim. Se kterou drogou umí společnost zacházet a se kterou ne, a jak o nich lze vyprávět ve filmu – zda jako o osobním či kolektivním zážitku – či jen jako o zločinu, to ukazuje berlínský videoumělec Oliver Pietsch ve svém pětačtyřicetiminutovém filmu z roku 2005 The…
Nick Land — experiment s nehumanismem Nick Land — experiment s nehumanismem
Nick Land byl britský filozof, který už není, aniž by byl mrtev. Jeho takřka neurotický zápal pro šťourání se v jizvách skutečnosti svedl nemálo nadějných akademiků na obskurní cesty tvorby, která obtěžuje svou původností. Texty, které po něm zůstaly, dosud spolehlivě znechucují, nudí a pudí k vykastrování jejich zařazením do „pouhé“ literatury.