Časopis Umělec 2004/2 >> Trpké konce idealistů v časech vrcholného imperialismu aneb pravdy, které již neplatí | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Trpké konce idealistů v časech vrcholného imperialismu aneb pravdy, které již neplatíČasopis Umělec 2004/201.02.2004 Ivan Mečl | en cs |
|||||||||||||
21. června 2004, osmačtyřicet hodin po zahájení výstavy Eastern Alliance v Berlíně, bylo na nátlak nadnárodních korporací odstraněno dílo Ivana Voseckého. Nápis „Kill Them All“ umístěný na vrcholku Lichtturm v Oberbaum City nebyl namířen proti žádné skupině obyvatel nebo jinému subjektu. Textová instalace byla pokračováním kritického společenského konceptu, na němž umělec pracuje již několik let a jenž byl představen v mnoha institucionálních prostorách i na veřejných místech. I když dílo Ivana Voseckého není žádnou postmodernistickou vizuální hříčkou a neočekává tak u diváka přívaly roztomilých pocitů, je berlínská reakce velkým překvapením. V metropoli, která se ráda označuje za evropské centrum kultury, je taková cenzura příznakem probouzející se schizofrenie. A nebo opět vyrůstají ty staré meze slušnosti a nepsaná pravidla, která byla vždy jen pokryteckou zástěrkou konzervativizmu a vyšších zištných zájmů.
A přitom šlo o čin čirého idealismu. Kdo by si dnes jen mohl myslet, že umělecký výtvor má sílu kárat svět. Idealista, jakým se může chlubit snad již jen svět umění. Idealismus pozvolna opouští pragmatickou a zdánlivě liberální společnost. Nelze už jí jednoduše nazývat západní, jelikož se prosazuje jak v Jižní Africe, tak i na východě Evropy. Pragmatická společnost ztrapnila idealismus natolik, že se bojí ba jen vystrčit růžky. Je-li používán, tak jen v intelektuální nebo popové nadsázce. S idealismem bojuje pragmatismus v Afghánistánu, Iráku a dalších zemích realistickou bojovou taktikou. A zapomínáme, že před dvěma tisíci lety započal boj idealismu s pragmatismem, který jedno přežrané impérium prohrálo. Dnešní pragmatici jsou potomky tehdejších idealistů – křesťanů. A co z toho zbylo. Když dnes řekne Evropan „jsem idealista“, znamená to většinou „věřím že si na nové auto vydělám“. Zapomeňme tedy na chvíli na všechny rozvážné odsudky idealismu, které jeho nositele vymezují do ghett, blázinců nebo převýchovných táborů. Zkusme se idealisticky podívat na náš svět, poohlédnout se po smetišti idejí a zjistit, zda někde v ústraní nežije nějaký idealista. Civilizace ukolébaných vlastníků Aniž by šlo o nějaké spiknutí vzdělávacích institucí, podařilo se v západní společnosti a nyní již i postkomunistickým zemích vychovat nikoli demokratického člověka, ale vlastníka. Člověka věřícího v majetek a jakýsi transcendentální vztah k němu a naopak. Pamatujete si určitě na slova paní učitelky: „Když se nebudeš učit, budeš hloupý a chudý.“ Nebo přímo ze slabikáře: „Ema má mísu. Máma má Emu. Táta má auto.“ A to jsou jen vtipné detaily, na které lze ale vážně argumentovat. Ne všichni bohatí lidé jsou chytří. Ema mísu pouze drží v ruce a žádný jiný vztah zde prokazatelně neexistuje. Máma Emu nemá, je to jen její dcera, kterou až omrzí domácí práce uteče z domova. Táta sedí v autě, které nejspíš splácí leasingové společnosti, a i kdyby si ho náhodou koupil za hotové, tak nezabrání nejbližší povodni, aby si jeho autem trochu nezajezdila. Jak se stát ideálním vlastníkem najdete v učebnicích občanské nauky, v ústavě a na letácích velkých i malých institucí zabývajících se lichvou. Z toho všeho vyplývá pro člověka mnoho frustrací, neštěstí a něco málo krátkodobého štěstí, jež je z hlediska prožitku slabší než onanie. Rád bych upozornil, že zde nemluvím o moci, která z extrémní kumulace majetku vyplývá – to je jiná kapitola a u méně živočišných jedinců se ejakulaci vyrovná. Je zde řeč spíše o koupi televizoru, vlastnictví platební karty, které člověka naplní štěstím, a o pohybu vlastním dopravním prostředkem a dalších věcech, po kterých toužíme. Na existenci všech těch více či méně praktických věcí není vůbec nic špatného, je jen velmi zvláštní, že je každý zvlášť chceme mít sami pro sebe. Pokud jsme však všichni vychováni k tomu, že cílem našeho života je něco mít, nesmíme se pak divit, že ti, jimž něco schází, se nám to budou snažit vzít. Soukromé a veřejné štěstí My se ale stále divíme a říkáme si: „Jak je vlastně možné, že v našich demokratických podmínkách ještě existují nespokojení lidé. Vždyť máme spoustu zaručených práv a svobod.“ Ale ono to neplatí univerzálně. Dnes již je nutné rozlišovat, kde tato práva a svobody chceme uplatňovat. V našem demokratickém světě existují dnes vedle sebe dvě základní sféry – veřejná a soukromá. Silným trendem současnosti je požírání první tou druhou. Těžkopádná, nákladná a slabá státní či unijní správa stále více podléhá flexibilní, efektivní a silné správě korporativní. Zjednodušeně řečeno, mezinárodnímu systému finančnímu a majetkovému. První se stěží zvládne postarat o vlastní fungování a už vůbec ne o svůj majetek, a ten druhý ji v tom velmi rád zastane. To proto, že zástupci té první ztrácejí motivaci a ti druzí jí mají až příliš. Na půdě korporací a v dosahu jejich zájmů platí jiná pravidla. Většinou nemají nic společného s kulturou chování a demokracií. V obavě před finančním postihem se těmto pravidlům přizpůsobuje i sféra veřejná. Jako člověk, který téměř polovinu života prožil za socialismu, mohu říci, že střet s korporativním zájmem ve mě vyvolává velmi nepříjemné vzpomínky. Stejně jako tehdy nemůžete než prohrávat, dokud se rovnováha nezmění. Konec velkých ideálů v kultuře Oportunismus mnoha uměleckých počinů často hraničí s uvědomělou lží. Strach z neúspěchu radikálních názorů v prostředí vymezeném původem finančních zdrojů a komplikovanou teoretickou mělkostí nutí mnohé umělce k pouhým intelektuálním hříčkám a nucené nadsázce. Ty jsou pak jen únikovou cestou před „clever and smart“ kritikou. Současná kritika i kurátorská praxe sice opovrhuje formálním modernismem, ale neuvědomuje si, že sama vyzdvihuje díla, která by bylo lépe používat jako těžítka. Ivan Vosecký není žádný kalkulativní estét a málo přemýšlí o důsledcích svých činů, když si je jist, že jsou správné. Vždyť již jeden z velkých otců německého myšlení Nietzsche říkal: „Co je dobré nebo zlé, nikdo neví, jen ten, kdo tvoří.“ Vzápětí po odstranění nápisu se vyjádřil i autor: „Tento text je úmyslně univerzální. Neříká kdo, koho a proč. Je proti násilí a zabíjení vůbec. Pro mě má stejnou významovou hodnotu jako „make peace not war“. Je však nevyčerpaný a vzbuzuje otázky a pochybnosti, stejně jako dnešní schizofrenní doba. V tom je jeho síla. Nechápu, jak si někdo může vztahovat tento text na sebe. Pravděpodobně je to ten, kdo se cítí být za zabíjení zodpovědný. V Čechách máme výstižné přísloví: „potrefená husa nejvíc kejhá“. Demonstrace patří na ulici, kritika do novin a peníze do naší kapsy Patnáct let po pádu berlínské zdi je proklamovaný duch svobodného Berlína dávno pryč. Tak jako v celé řadě dalších evropských měst se stal turistickou atrakcí složenou ze zkomercializovaných art squatů, muzeí různých utrpení a povstání nebo bezduchých „parties“ a „arties“ tak uvolněných, až se z toho točí hlava. Za tímto pěkným zdobením se ale skrývá komunita, která již většinou přijala nepsaná pravidla velmi poslušného občana, jež jsou diktována spíše nadnárodními korporacemi než skutečnými společenskými zájmy. Tento občan je vyděšen vzrůstající ekonomickou krizí, kterou mu tyto korporace svou nenažraností samy připravily. Německé společnosti neodhadly dobře své investice do výstavby nových administrativních budov. V ambiciózní a extatické vidině příchodu celosvětového kapitálu do spojeného Berlína a v očekávání obrovských zisků z pronájmů vybudovaly obrovská business centra, z nichž většina je jich doposud prázdná. Tato situace trvá již několik let a mnoho investorů přivádí na hranici neurózy. Řada z nich se snaží řešit situaci po svém, a to více či méně koncepčně, ve výsledku ale neúspěšně a zmateně. Největším úspěchem těchto snah je zákon, ze kterého vyplývá povinnost státu platit developerským firmám základní ušlé nájemné z těchto prostor. Vylobbovaná hladina těchto reparací je však tak výhodná, že se developerům nevyplatí nájmy snižovat. Tento zákon tak vysává státní pokladnu a německá ekonomika jej dotuje z krvavých daní. Proto si takové nájemné mohou dovolit mnohdy jen zahraniční firmy. Kdyby si americké firmy pronajaly většinu této luxusní prázdnoty, Německo by pak odpustilo jakoukoli a jakkoli krutou válku ve vzdálené zemi. Evropa plná hrdinů Když někteří Evropané mluví v baru o Americe, jsou plni zloby a odhodlání zabránit její expanzivní politice. Za doprovodu velkohubých gest jejích politiků se Evropa vciťuje do role jakéhosi obránce míru. Dokud ji to nic nestojí. Stačí, aby sekretářka americké firmy tlumočila dotčenost svých šéfů nějakou těžko uchopitelnou větou napsanou na protější dům, a Evropan ji vyběhne s kýblem vápna zatřít. Večer pak tentýž Evropan pozuráží v kavárně americké studenty nebo nadává u zpráv na hříchy v Iráku. Potom usíná s pocitem hrdiny. Vzhledem k síle mezinárodních korporací je jakákoli klasická forma manifestace nesouhlasu naprosto bezzubá. Dokud chodí demonstrace po ulicích, píší se protestní petice a následně na to pár vrcholných politiků utrousí cosi kritického, aby neztratili tvář, nikdo ze zodpovědných si nemusí brát zásadní změny postojů příliš k srdci. Odhodlá se ale evropský zaměstnanec ze svého přesvědčení odejít z firmy otevřeně podporující zahraniční vojenské intervence nebo se podílející na nechutně zkorumpovaném poválečném byznysu na půdě oběti? Najde se takové vedení firmy, které by odmítlo obchod s takovým protějškem? Upře snad jakákoli evropská vláda těmto firmám daňové úlevy, na které je láká? Kdepak. Jen se bude více kontrolovat, aby ta trapná hrdinství, která předvádí, nevzala bohatým impériím chuť na evropské dobroty.
01.02.2004
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář