Časopis Umělec 2004/3 >> Postel pro dva | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Postel pro dvaČasopis Umělec 2004/301.03.2004 Arlene Tucker | profile | en cs |
|||||||||||||
„Přesně tak by to mělo být.“ Poslechněte si to a nechte to rezonovat v hlavě, až si budete prohlížet obrázky Davida Levina. Uzavřete to v sobě a vaše póry se stáhnou jako brnění. Pak přistupte k další kresbě jako k bojovníkovi pro to, o čem už víte, že vás právě zasáhlo jako šíp do nohy.
Kdykoliv navštívím Davida v jeho ateliéru, něco se jen o malinko změní, a přesto je zdánlivě všechno na svém místě. Vpravo vzadu stojí stůl a pod ním je složený futon, v okně visí vějíř, vlevo u stěny jsou naskládané malby spolu s nesčetnými přihrádkami na cédéčka a obrovská, napůl roz- pracovaná kresba visí na další stěně. Změna se udála na papíře velikosti postele pro dva, postele pro velmi vysokého člověka násobené dvěma. Oranžové pastelky ukrajují z prázdnoty a pomalu ji naplňují. Záplava vás zahlcuje. Přesně tak to myslím. Pocit zahlcení je rytmický a těžko uchopitelný, přiškrtí vás a cítíte se jako na lodi z papírových útržků. Na stole je malá krabička s nízkým okrajem plná oranžových špačků tužek, které brzy přerostou v miniaturní Švýcarské Alpy. To jsou zbytky krabic plných pastelek, kterými pokrývá takové plochy. Všechno zužitkuje, ani špaček nezůstane nazmar. Postel pro dva se promění v královské odpočívadlo pro náboženské rozjímání. Dýchne na mě něco posvátného, co by mě uvrhlo do spánku, jakmile bych to přijala. Přesně tak by to mělo být. To je přítomnost, ale minulost se stále ozývá. Jako v historii každého z nás je nepochybně páteří toho, kým se David stal. Začalo to v roce 1990, kdy si ve věku 29 let uvědomil, čemu se chce věnovat. Než začal kreslit, pracoval v továrnách a obchodních domech a psal poezii. Když se podíváme na jeho dřívější práce, na papíru je více stop. Jsou zde stejné tvary nesoucí totéž napětí, ale s patrnými omyly. Začal strnule a nenechal se zahanbit gumováním. Jeho práce pokračovaly kruhy a vzory, které podléhají rytmu, zmíněnému už dříve. Velký podíl na jeho práci má hudba, dodává atmosféru. Kresba Neil Young, jak říká David, je „přesně taková, jaká má být“. Když vidím, jak se broskvové a oranžové tvary sbíhají, stávám se jedním ze sboristů v „Only love can break your heart“. To je ono a ještě něco navíc. Vytvoření příběhu či navození nostalgie prostřednictvím obrazů je dar. Kresba November (Listopad) tyto kvality potvrzuje. Je zvláštní, že vize někoho jiného může zasáhnout do vašich vlastních zkušeností. Ano, Davidův podlouhlý červený jedenáctý měsíc se rozhodně liší od mé představy, a tak se snažím rozluštit jeho spojitost. Zeptejte se ho, a on vám řekne přesně ten příběh, který se vine různými aspekty emocí a hloupých setkání. Je to skutečný vypravěč, který moudře pojmenovává své náhledy. Názvy formují kresbu, ale musíte je vnímat v kontextu jejich vlastního příběhu. Davidovi se nedaří potlačit svůj bostonský přízvuk, a to mě těší. Nezbývá moc co říct, jakmile oddělíte veteš. Zahoďte ji a nechte si zlato, protože to bere za srdce přesně tak, jako Davidovy kresby. Je ve vosku, který roztírá barvu do tvarů. Myslete vážně to, co říkáte, a zamilujte se do sentimentality věcí, které jsou přesně takové, jaké mají být.
01.03.2004
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář