Časopis Umělec 1999/7 >> Vody po kolena / (Co se děje se současným umění v české kotlině - Public District, 99CZ, A.D.S. Brno, Vidiny, Vzdálené podobnosti, Blue Fire) | Přehled všech čísel | ||||||||||||
|
|||||||||||||
Vody po kolena / (Co se děje se současným umění v české kotlině - Public District, 99CZ, A.D.S. Brno, Vidiny, Vzdálené podobnosti, Blue Fire)Časopis Umělec 1999/701.07.1999 Lenka Lindaurová | reviews | en cs |
|||||||||||||
Množství výstav aktuálního mladého umění, které se objevily v posledních měsících, naznačuje, že se na výtvarné scéně něco řeší. Na jedné straně se projevuje nedůvěra k tradičnímu galerijnímu způsobu prezentace i ke komunikaci s oficiálními strukturami a organizátoři z řad umělců se sami angažují v přípravě poměrně náročných akcích v alternativních prostorách nebo přímo v terénu (99 CZ, Public District, Vidiny), na druhé straně se začala zkoumat komunikace na východoevropském poli, kde k umělecké konfrontaci docházelo v minulých deseti letech minimálně (Vzdálené podobnosti, Bienále mladých Blue Fire, Public District). Po roce, kdy jsme se seznamovali s neuvěřitelnými úspěchy brit-popové scény a fungováním uměleckého provozu a jeho provázaností s komerčními aktivitami (hlavně v oblasti populární hudby a designu) například na výstavách Odveta Veroniky a Dimensions Variable, se více odkrývá sebereflexivní pohled na naši zkušenost „deset let po té“ a chvíli před novým tisíciletím. Partikulární problémy, zdá se, stále převládají nad integračními snahami v globálním teritoriu. Proti ojedinělým individuálním pokusům umělců či kurátorů se na toto téma vyslovit stojí stále celospolečenský konzervatismus a izolacionalismus, jež nám brání v samozřejmém přijetí multikulturního modelu.
Tendence vracet se „do sklepů“, pronajímat si vybydlené prostory, vytvářet vlastní antimuzejní místa je jednak přirozeným vymezením nejmladší generace vůči oficialitě velkých výstavních akcí, ale také potřebou prezentace (ti nejmladší a neznámí se do zavedených galerií nedostanou) a snahou najít pro věci, které se necítí být Uměním, adekvátní místo. To znamená hledat i místa ve veřejném prostoru, místa, na kterých je umělecká tvorba neviditelná, kde se stává něčím na hraně srozumitelnosti, něčím, co se tváří či vypadá jako součást komerčního světa. Těžko pochopitelné projekty umístěné do galerií zcela jinak fungují na ulici: tam se dostávají do běžně komunikovaného kontextu, jsou skutečným plakátem, výzvou, reklamním atakem. Public District Pro Public District v Ústí nad Labem, který organizoval kurátor tamní Fillovky Michal Koleček, se stal typický sociální podtext vycházející z konkrétního místa. Agrese, rasistické problémy, nevkus, bolševické stereotypy, vulgarita této průmyslové zóny se explicitně objevují v různých dílech: ve veřejném apelu formou inzerce na Ústecký syndrom a současnou kulturu odcizení od Grzegorze Klamana, v pseudoinformačním středisku Romana Ondáka, na billboardech na pasivní posilovací zařízení v podobě jednokoláku od Antala Laknera nebo v jemné ironii Marka Blaža, který z nápisu nad zoologickou zahradou přidáním jednoho písmene vytvořil projekt vítající lepší příští rok 2000. Evidentně stále aktuální syndrom nacismu, který v kontextu postkomunistických zemích má velmi působivý zdvojený význam, používá ve svých virtuálních snímcích Bojan Štokelj. Na počítačově zpracovaném videu se proháníme krajinou, která se teprve z určité perspektivy dá číst: skály ve tvaru loga Mc Donald, ostrovy v podobě svastiky - to vše nainstalováno v Union bance. Neviditelné intervence po městě jako nápisy na trolejbusích (Pavel Kopřiva), formuláře na poště, instalace ve výloze (Marek Blažo), samolepky na sloupech a jinde (Zdena Kolečková) poukazují na možnosti být koncentrován a nechat se inspirovat na každém kroku, něco nového uvidět. 99 CZ a A.D.S. Brno V jiném smyslu byla koncipována výstava 99 CZ a A.D.S. Brno, i když částečně také pronikla do veřejného prostoru. Vizuálně atraktivní a politicky aktuální sv. Václav na obráceném koni ve spodní části Václavského náměstí od Davida Černého byl především ideálním poutačem pro laického diváka, který se může nečekaně potkat v této baťovsko-mekdonaldovsko-kácéféčkové zóně se současným uměním. ARTLAB, sdružení které akci připravilo vyšlo z řad umělců (Jiří David, Milan Salák, Jan Kadlec), kteří si vytýčili úkol, na nějž si zatím netroufli ani zkušení kurátoři: zrekapitulovat české umění 90. let. Trochu sofistikovaně tvrdí, že devadesátá léta „jsou návratem ke konceptu se zkušeností postmoderny“ a mimogalerijní prostor je pro ně důležitý k vnímání díla samotného, ne skrze uměním determinovanou atmosféru. Dá se říci, že jen nedostatek zkušeností jim znemožnil úkol zvládnout. Jejich subjektivní a možnostmi daný přístup není nezajímavý, ale rozhodně není přesnou rekapitulací posledních deseti let. V bývalé tiskárně na Václaváku došlo jen minimálně k působivé konfrontaci (Jan Kadlec - Stanislav Kolíbal - Vladimír Skrepl) naprosto různorodých instalací, jinak jsme mohli vidět více či méně povedené práce autorů frekventovaných pouze během posledních dvou let - navíc šlo o díla aktuální, připravená právě pro tuto výstavu, tzn., že nemohla mapovat 90. léta, jen dokumentovat určitý názor v určité době. Většinou se týkala komunikace obecně, jíž právě současné umění vůči publiku dosahuje jen jaksi přes ruku. (Například video Silver o nekonečném polibku, video Pavla Humhala o tom, co jsme vždycky chtěli zkusit a Mileny Dopitové o holení nebožtíka, hladový pejsek Tomáše Mašína umírající hladem jako „tamagoči“...) Některé objekty se těžko snesly vedle sebe - kotoučové pily Krištofa Kintery, které tu mimochodem zcela zanikly, a nafukovací Malibu Kateřiny Vincourové. Stejně tak v brněnské expozici věci fungovaly spíš sólově, tady je spíš spojoval ironickokritický tón proti komerci - různé druhy benzínu Jana Nálevky a jeho a Milana Mikuláštíka HiFi, vysypaný pomníček Mc Donaldu od Jiřího Havlíčka. Instalace na bývalém nádraží Vyšehrad byla natolik řídká a trashy, že divák prošel celkem nezaskočen. Celkový dojem byl sice příjemný, že se toho vidělo tolik najednou, ale bohužel tento „salónový efekt“ akci uškodil. Někdy je méně více i v případě, že dobré věci jsou ve většině. I „neoficiální“ salón zůstane jen salónem. Vidiny A co se tedy napíše o výstavě Vidiny nad klubem Roxy, pomyslí si demiurgové 99 CZ právem? V případě Vidin se nejednalo ani o salón, ani o pokus o expozici, ale o nekontrolované shromáždění věcí ve stylu, kdo zavolá, ten si něco pověsí. Nelze nakonec hodnotit ani věci samotné, jelikož i ty lepší se utopily v českém salátu codůmdal (za všechny aspoň třeba kontrast Markéta Vaňková - Roman Trabura). Přínosem tohoto stylu může být jen fakt, že se v pražském kontextu objevily - pokud je člověk našel - věci úplně neznámé (Martin Horák). Ve Školské ulici visí ve velmi příjemně zrekonstruovaném prostoru další zbytky Vidin: rozdíl nedbalé a galerijní instalace je humorný - stejní autoři (Josef Bolf, Jan Šerých ad.) se tu tváří najednou strašně vážně. Na tomto rozdílném řešení je vidět, že prostředí organizátory příliš determinuje, ale přitom jde o stejnou nekoncepčnost. Vzdálené podobnosti Vedle živelného bujení mladého umění, které by se dalo přirovnat k jakési organické hmotě, jejíž rozdíly se dají zjistit často jen pod mikroskopem, se zdá výstava Vzdálené podobnosti aneb Něco lepšího než kosmetika manželů Ševčíkových a Vladimíra Beskida jako čistá chirurgická práce. Vlastně mají tyto výstavy společné pouze atributy zmíněné na začátku, záměr a klíč výběru je jiný. Vzdálené podobnosti skutečně pregnantně vystihují, co máme společného my, co jsme od uměleckých center „mimo hranice vnímatelnosti“: periferní zkušenost přinášející množství traumat a drobných komplexů, které nás vybrušují k neuvěřitelně subtilní citlivosti vedoucí k sebeironické rozmarnosti (Vladimír Skrepl), oduševnělé lehkovážnosti (Tomáš Vaněk, Roman Ondák), sebestředné exhibici (Oleg Kulik), sociální preciznosti (Vadim Fiškin, Miroslaw Balka, Ján Mančuška), potlačované opravdovosti (Kamera Skura), riskantní a totální otevřenosti (Jasper Alvaer). Něco lepšího než kosmetika - to je přeci pocit nás všech, kteří si ve všech fázích kolonizace chceme udržet vlastní hrdost, ať už kvůli svému zdraví nebo proto, že si hýčkáme vlastní odlišnost (když už na ten velký svět nedosáhneme). A jsme si v tomto teritoriu podobní, ačkoliv si to nechceme přiznat (velmi nenápadně nám to naznačil Lejdermanův profláknutý ruský koncept). Výběr děl (až třeba na nedotaženého Borise Ondreičku) je gradovaný až do momentu, kdy divák zapomíná na předmět zkoumání a je takzvaně vtažen do děje. Blue Fire Tento způsob ale není vlastní kurátorům Olze Malé a Karlu Srpovi, kteří zkoumají jednotlivé aktuální uměnovědné problémy a přinášejí nám je v podobě přehlídky 3. bienále mladých Blue Fire. Změť nesourodých děl představuje rovněž víceméně současnou východní scénu, kde společným jmenovatelem je hybridní přístup k možnostem umění - ať vizuálním, či ideovým. Tato hybridnost, s kterou skutečně současní autoři pracují, je zde však prezentována jako patologie, která běžného diváka dokonce šokuje a odpuzuje. Patologické posunutí může být pro dílo pozitivní, pokud nese podstatný kód. Pokud je pouhou hrou (Joanna Rajkowská), provokací (Artur Zmijewski), nebo naivitou (Martin Kuriš), je prostě zbytečné. Takové prázdné onanie totálně zastínily pár zajímavých i kvalitních prací (Gábor Gerhes, Csaba Nemes, Kriszta Nagy, Anita Jarmolaewa), zcela bezdůvodně pak vedle nich trčí další věci z jiného kontextu (Kamera Skura, Michal Pěchouček). V mnohosti hlasů, v jejich hluku se neskrývá nic jiného než prázdnota. Nešokuje, ani nedojímá, hlavně nic nevypovídá o mladém umění střední a východní Evropy. Konec Měli bychom nakonec dojít k tomu, co se tady vlastně řeší. Odbýt odpověď hledáním identity (ačkoliv je tato odpověď šitá právě na posledních deset let, na naše lokální změny, ale i změny teoretických paradigmat) by bylo zřejmě málo. Zdá se mi, že současní autoři hledají spíš odpověď na to, co umění - nebo jak to nazývat - znamená, je-li nějak použitelně komunikativní, pružné, má-li být srozumitelné nebo ne, pro koho a kde a neprosákne-li se někam do vrstev, které jsme ještě nedefinovali, nebo je dokonce ani nepotřebujeme pojmenovávat. Široké břehy současného českého dění jsou příjemné, i když vody je málo. Public District. Kurátor Michal Koleček. Ústí nad Labem. Od 5.10. do 5.11. 1999. 99 CZ. Kurátoři Jiří David, Milan Salák, Jan Kadlec. Václavské nám. 13, nádraží Vyšehrad, Národní muzeum, Praha 1 a 2. Od 23.9. do 10.11. 1999. A.D.S. Brno. Kurátor Milan Mikuláštík. Václavské nám. 13, Praha 1. Od 28.9. do 10.11. 1999. Vidiny. Univerzální prostor NO D v Roxy + Školská 28, Praha 1. Od 26. 10. do 26. 11. 1999. Vzdálené podobnosti. Kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi. Veletržní palác, Dukelských hrdinů 47, Praha 7. Od 13.10. do 9.1. 2000. 3. bienále mladého umění - Blue Fire. Kurátoři Olga Malá, Karel Srp. GHMP, dům U Kamenného zvonu, Staroměstské nám., Praha 1. Od 22.10. do 9.1. 2000. Fotografie Martin Polák, Vladimír Goralčík, Lenka Lindaurová, internet
01.07.1999
Doporučené články
|
Komentáře
Článek zatím nikdo nekomentovalVložit nový komentář