Časopis Umělec 2003/1 >> Benátky jako obvykle: předávkování Přehled všech čísel
Benátky jako obvykle: předávkování
Časopis Umělec
Ročník 2003, 1
6,50 EUR
7 USD
Zaslat tištěné číslo:
Objednat předplatné

Benátky jako obvykle: předávkování

Časopis Umělec 2003/1

01.01.2003

Janka Vukmir | benátské bienále | en cs

"Řekne-li se, že v Benátkách je všeho příliš, může to vypadat nepopulárně, ale je tomu tak. Příliš mnoho umělců, výstavy nelze spočítat, kurátory se to jen hemží, spousty konceptů, schůzek, publikací, utracených peněz, letos přibyl naprostý rekord na Celsiově stupnici; to poslední dominovalo, ale v celkovém předávkování bylo tou nejméně zajímavou přísadou. Množství míst, protagonistů i uměleckých děl vznáší otázku kritérií: zda vůbec nějaká existují, nebo zda jich není příliš. Abychom v této úvaze pokračovali, museli bychom do ní vložit další ekonomické a politické faktory globalizace atd., což není zrovna něco, čemu bychom se tu chtěli věnovat. Takže zůstává hlavní otázka - nejde o to, co dělat s omezenou schopností pozřít a strávit to, co bylo na předpis, ale o to, jaký vztah mají protagonisté Bienále k výstavní továrně, která se pokouší povýšit pozici jednotlivce nad globálnost korporací a která přitom často používá jejich prostředky a metody. Podporuje individualitu mnohost a znásobení? Nebo je to naopak?
Skutečnost je jasná: šéf, Capo di Biennale, pan Bonami se rozhodl zrušit tradiční diktát hlavního kurátora výstavy a nahradil ho skupinou pozvaných kurátorů, s tvrzením, že výsledkem snů a střetů bude diktát obecenstva. Možná tomu tak je, ale v části světa s rozvinutým trhem s uměním platí motto: ať umělec poskytuje to, co si obecenstvo žádá. To většinou odráží názor umělců a jejich galeristů, nikoli však kupujících. Nejmocnější síly aktuálního Bienále vycházejí z nově vznikajících uměleckých krajů Evropy, Asie a Afriky, které jsou stále ovládány umělci a kurátory, nikoli obecenstvem nebo zákazníky. Snad právě to jsme tentokrát v Benátkách pochopili. Myslím, že Bonami přišel s vynikajícím nápadem, ale jeho reálný smysl kolegové kurátoři nenaplnili. K smrti utahaná představa o národních pavilonech stále ještě dává smysl. Pod společnou střechou diktátu promíchaného a globalizovaného světa se vždycky najdou ideologické vlivy, které požadují změnu a uvádějí výstavy pod heslem: “Umělci všech zemí - spojte se!” Proč bychom však na Bienále neměli souhlasit se sto let starým a vytrvalým konceptem národních pavilonů? Zvláště pokud nám nabízí individuální gesta namísto globálních a my vždy považujeme individualitu za nejdůležitější.
Mezi těmito individuálními gesty se nachází kvalita konceptu Michala Kolečka pro československý pavilon 2003. Riskoval všechna globální, jednotící i individuální hlediska. Koncept spolupráce českých a slovenských uměleckých skupin nás vrací zpět k problémům, o kterých jsme se zmínili dříve: ale tentokrát je výsledek pozitivní. Představili samostatnou figuru v poloze, která je současně v souladu i nesouladu s vlastním prostředím. Tělo vystaveného symbolu se nachází ve dvojité pozici sportovce i idolu - oba známe jménem, oba známe
i jako nositele mnohovýznamových úrovní se samozřejmým rozlišením míry na lokální i globální škále. A tato jediná postava je vystavena videoprojekci plné očí diváků, kteří propadají zbožňujícímu šílenství. Celá scéna se odehrává pod tichou noční hvězdnou oblohou, tolik připomínající tu skutečnou, v jediné místnosti výstavního prostoru dvou států, v nejdiskutovanějším konceptu “národního pavilonu” celého uměleckého světa. Tady je to pravé místo, které testuje kulturu a identitu. O Kameře Scura a Kunst Fu jsem toho před přehlídkou věděla jen trochu, i když je Michal předtím prezentoval v Záhřebu, ale tady mi dílo samo řeklo, že jsou živí a že si uvědomují, kde žijí, což je v současném umění vždy ten nejzajíímavější prvek.
"




Komentáře

Článek zatím nikdo nekomentoval

Vložit nový komentář

Doporučené články

Kulturní tunel II Kulturní tunel II
V minulém čísle jsme se začali zabývat tím, kam se poděly miliony korun z jednoho z nejbohatších kulturních fondů - Českého fondu výtvarných umění během jeho přeměny v Nadaci ČFU, která proběhla ze zákona na konci roku 1994, a jak to, že současní členové správní rady nadace nad tím jen kroutí hlavami, zatímco výtvarnou obec to ani trochu nezajímá.
Nevydařená koprodukce Nevydařená koprodukce
Když se dobře zorientujete, zjistíte, že každý měsíc a možná každý týden máte šanci získat na svůj kulturní projekt peníze. Úspěšní žadatelé mají peněz dost, průměrní tolik, aby dali pokoj a neúspěšné drží v šachu ta šance. Naprosto přirozeně tedy vznikly agentury jen za účelem žádání a chytré přerozdělování těchto fondů a také aktivity, které by bez možnosti finanční odměny neměly dostatek…
Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem Zkažený / Rozhovor s Jimem Hollandsem
„Musíš člověku třikrát potřást rukou a přitom mu upřeně hledět do očí. To je způsob, jak si s jistotou zapamatovat jméno. Takhle jsem si postupně pamatoval jménem pět tisíc lidí, kteří kdy přišli do Horse Hospital radil mi naposledy Jim Hollands, autor experimentálních filmů, hudebník a kurátor. Dětství prožil v těžké sociální situaci a často žil na ulici. Živil se také jako dětský prostitut a…
Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona Činy, přečiny a myšlenky Perského krále Medimona
V oblasti kultury již není nic, co by nebylo použito, vyždímáno, obráceno naruby a v prach. Klasickou kulturu dnes dělá „nižší vrstva“. Ve výtvarném umění jsou někdy umělci pro odlišení nazýváni výtvarníky. Ostatní umělci musí hledat v jiných vodách a bažinách, aby předvedli něco nového, jiného, ne-li dokonce ohromujícího. Musí být přízemní, všední, političtí, manažerští, krutí, hnusní nebo mimo…