Západ míří na Východ _ Barbara Benish dokončuje kruh

Ve slavné politickém travelogu z devatenáctého století Democracy in America popisuje Francouz Alexis De Tocqueville pozoruhodnou scénu, kterou spatřil v divočině Alabamy na jihu Spojených států v roce 1831. Na svých cestách po Novém světě narazil evropský intelektuál poblíž jednoho potoka na dvě ženy a dítě. Indiánku následovala „černoška“ držící za ruku malou bílou holčičku ve věku pěti či šesti let. Indiánka je vylíčena jako vznešená bytost s „vlasy zdobenými skleněnými korálky“, a černoška je otrokyně ve špinavých evropských šatech. Indiánka hladí děvčátko a černoška se s ní snaží soupeřit o jeho po- zornost. Děvčátko projevuje vůči oběma nadřazenost a blahosklonnost – jež je udivující vzhledem k jeho věku a fyzické slabosti v porovnání s oběma ženami. Když skupinka spatří na druhé straně potoka Tocquevillea s jeho doprovodem, nálada v trojici se změní. Indiánka odstrčí dítě a odvrátí se k lesu. Černoška čeká s dítětem, než se přiblíží Monsieur. Richard Rodriguez ve své nejnovější knize esejí o rasismu Brown: The Last Discovery of America kritizuje Tocquevilla za to, že byl vetřelcem (outsiderem) – narušil běh přírody.
Je to jedna z prvních zaznamenaných historek, která s poetickým zvratem ukazuje setkání Starého a Nového světa. Vypadá to jako debut multikulturalismu ve světové historii. Ne dvě, ale hned tři civilizace se setkávají na jednom místě – v americké divočině. A navíc velmi neobvykle – žádní muži chystající se k boji, ale ženy, které se starají o nevinné dítě... Na podobných scénách vyrostlo evropské duchovní spojení s oběma Amerikami. Barbara Benish, mladá americká umělkyně z jižní Kalifornie, se o dvě a půl století později pokouší oživit tyto spirituální kořeny mezi Starým a Novým světem.
Mezi lety 1948 a 1989 nesměl v Československu vystavovat žádný americký umělec, a troufám si říci, že obě kultury touto situací trpěly. Nicméně umělkyně a kurátorka Barbara Benish a česká kurátorka Zdenka Gabalová nakonec zlomily čtyřicetileté tabu těsně před sametovou revolucí. Průkopnickou výstavou se pokusily otevřít dialog mezi dvěma zeměmi. Byla to odpověď na Kunderovu stížnost přednesenou roku 1982: „Nahradili jsme dialog ideologickým zápasem.“
Po třech letech příprav byla v srpnu 1989 připravena výstava 16 mladých umělců z Los Angeles, kteří se tak pustili do transkulturního dialogu v „oficiálním uměleckém prostoru“ v Praze, v Lidovém domě na Karlíně, v Galerii Mladých a v Gongu.
Na výměnu dostalo jedenáct českých umělců povolení vystavovat v létě 1990 v Los Angeles ve třech galeriích v oblasti LA: Otis/Parsons Gallery, Santa Monica Museum of Art, a Arroyo Arts Gallery.
Benish a Gabalová samozřejmě očekávaly, že účast na této první výstavě do značné míry ovlivní dílo i životy umělců především na české straně. Ironií je, že nejvíce byl ovlivněn život Barbary Benish.
Barbara Benish studovala na University of California v Los Angeles, na Mexickém institutu krásných umění, na University of Hawaii (má titul bakaláře z umění a etnologie), na Královské akademii ve Stockholmu a na Claremont Graduate School (M.F.A. 1988). Československo, Prahu a Domažlice, poprvé navštívila v létě roku 1979. Říká, že jí tehdy učarovaly vlčí máky podél cest a také staří muži v hospodách. Je českého původu, češtinu poslouchala doma, i když vyrůstala v Newport Beach v Kalifornii. O své první návštěvě v Čechách ve věku sedmnácti let říká: „Neustále jsem se cítila jako doma, už tehdy... Zůstat zde byl pro mě naprosto přirozený krok; mé vazby zde jsou prostě jednou z těch věcí, které nelze vysvětlit slovy.“ V roce 1993 se do Prahy vrátila na Fulbrightovo stipendium a v Čechách už zůstala.
Benish považuje historii za „naši knihu lidství, v dobrém i ve zlém. Dokud člověk věnuje pozornost tomu, kdo jsou jejími autory, pak může být velmi prospěšným zdrojem.“ Přestěhování do Evropy tedy pro ni bylo „spíše přijetím zodpovědnosti za tuto historii“. Domnívá se, že Američané právě tuto zodpovědnost velmi dobře zapírají – například historii útlaku kultur Indiánů. Některé z jejích nejprovokativnějších soch a instalací od devadesátých let až do současnosti odráží tuto zodpovědnost ke sdíleným dějinám Evropy a amerického kontinentu.
Instalací soch Encuentro v pražské Prašné bráně v roce 1992 vytvořila Benish mystické místo pro setkání indiánských artefaktů ve Střední Evropě – encuentro znamená totéž co setkání, střetnutí. Prašná brána, prastarý vchod do pražského Starého města, nebývá často využívána jako výstavní prostor. Uvnitř věže vystavěla Benish pyramidu z rezavého lešení, které představovalo meče španělských konkvistadorů; z nich visela sklíčka zaznamenávající sluneční jevy a astronomické systémy víry kmene Chumash, původních obyvatel kalifornské pobřežní oblasti. Další karty byly ozdobeny indiánskými, řeckými a římskými motivy. V nižší části věže byly zamlžené symboly moderní americké kultury konzumu a mediální symboly. Dolní patro věže zakončovala spirálou prázdná skleněná okénka, která odrážela jasné světlo a barvy vitrážových oken místnosti. Encuentro přeneslo vyvinutou indiánskou astronomii do kolébky evropské alchymie; světlo vitrážových oken pražské věže přivítalo a oživilo prastaré symboly znalostí Nového světa.
V roce 1995 „obsadilo“ umění Benish symbolický český prostor, galerii Mánes, další sólovou výstavou „Water Enough For One Root“, kde instalovala velké objekty, hedvábné „květiny“ na zemi a vzdouvající se zavěšené květiny podobné padákům, visící ze stropu. Místnosti naplňovalo přirozené světlo z oken směrem k Vltavě a atmosférická hudba česko-japonského skla- datele Philipa Noshira. Na české scéně počátku 90. let to byly jedinečné a provokativní výstavy, především kvůli důrazu na kulturní střet, což je pro Čechy citlivé téma – tehdy i nyní. Nicméně, jak říká Benish, reakce místních lidí lze někdy těžko pochopit. „Vždy pro mě bylo těžké odhadnout, jak je zde moje práce přijímána, protože prostředí nenapomáhá dialogu, především s cizinkou. Zřejmě v tom bude nějaká soupeřivost a chybějící tradice diskuzí, nemluvilo se nahlas, a tak mi to někdy připadalo, jako bych svou práci vkládala do nějaké velké černé díry. Ale pak se něco stalo, jako když jsem učila (v Brně) a jedna studentka řekla, že viděla všechny mé výstavy a dokázala hluboce uvažovat o každé instalaci.“
V roce 1997 se Benish přestěhovala s manželem a dětmi do jižních Čech – do městečka v šumavských horách poblíž hranic s Německem. Má tu rodinu i ateliér, a to je vše, co potřebuje. Od té doby nevystavovala v Praze. Její jediná výstava v Česku proběhla v roce 2003 v Plzni (The Bride in the Enclosed Garden – Nevěsta v uzavřené zahradě, Městská galerie); již v roce 1994 vystavovala v Klenové, v Galerii Klatovy (Apokalypsa – Songs from the Hell (Písničky z pekla) & Hum, Hum, Lines for Pleasure (Hm, hm, řádky pro potěšení). Pro ni je to přirozený vývoj: když žila v Praze, byla aktivní na pražské umělecké scéně. Nyní žije v jižních Čechách a je aktivnější tady. „Vystavovat regionálně je součástí mého závazku společnosti,“ říká. „Hodně umělců v určitém okamžiku své kariéry přestane takhle pracovat. Já doufám, že budu moci pokračovat v malých, oblastních výstavách, protože se tak částečně dostávám za normální hranice uměleckého světa, a to se mi líbí.“
Ve své knize The Shape of Content říká umělec Ben Shahn: „Smysl skutečnosti a smysl v životě každého člověka a jeho práci je pravděpodobně zaručitelný nějakou společností, v níž nachází uznání a přijetí, ať již dělá cokoliv. Komunita může samozřejmě být pouze místo, kde někdo žije, či se může sestávat z okruhu obdivovatelů, může to být oblast, s níž se identifikujeme, místo našeho narození, nebo způsob života, který nás láká…“
Práce Benish je výjimečná ne proto, že se vydělila z jedné společnosti a zařadila se do jiné (z pobřeží Kalifornie na „pobřeží“ Čech), ani proto, že nezměnila svou sebeidentitu (považuje se za českou i americkou umělkyni). Ať je však kdekoliv, její umění souvisle vytváří příležitost ke smysluplnému dialogu nejen se společností, v níž žije, ale i s její prastarou historií, géniem loci, mýty a duchy. Novátorské je její dlouhodobé přání spojovat dějiny Nového a Starého světa.
Shahn, který byl americkým fotografem a malířem, říká: „Veřejná funkce umění vždy souvisela s vytvářením komunity.“ Benish je svému regionu zavázána, se svou komunitou místně spjata, což neznamená, že nevystavuje mimo jižní Čechy – vloni v Paříži, v Los Angeles, v Itálii, nyní se připravuje na výstavu v Chicagu. Je zastoupena ve velkých muzeích a soukromých sbírkách po celém světě, včetně prestižního Gettyho Muzea v Los Angeles, které sídlí na pobřeží Santa Monicy a Malibu, na okraji západního světa.
Její poslední práce představují ještě hlubší formu komunity, než jakou popisuje Shahn. Zahrnuje manželství, mateřství, a její děti. Její Nevěsta v uzavřené zahradě představuje místo pro kontemplaci, tedy pro tvořivý proces, a socha nevěsty je zároveň mužem i ženou.
V rozhovoru s Janou Tichou v katalogu pro Nevěstu Benish hovoří o genderu a pohlaví, oslavě ženského těla a jeho schopnosti přivést na tento svět nový život. Říká: „Jako žena – umělkyně jsem se přirozeně vždy věnovala těmto otázkám. Na počátku mé kariéry byla má práce mnohem více o sexuální energii. Dnes jsem umělkyně středního věku a matka – a ta energie je jiná. Tělo se mění; je to (výstava) o bytí milenkou, ale i matkou, ženou…“
Na výstavě byly k vidění i krásné kresby matky-dcery, které vznikly ze spolupráce s její nejstarší dcerou. Jedna začala kresbu, a druhá pokračovala a přispěla svou troškou. Benish o nich řekla „Její (dětská) kreativita znovuoživila a živí tu mou. Sledovat ji při malování je jako dívat se na Picassův film o kreslení na sklo; naprosté odstoupení, spontánnost a potěšení. A umění je jen schopností zůstat otevřeným vůči takovým věcem, nebo ne?“
Paradoxně napsala v roce 1990: „Československo a Kalifornie, každé na okraji takzvaného západního světa, hledí na východ a vidí toho druhého. Walt Whitman se kdysi podíval na západ od kalifornských břehů, dokončil kruh, a opět skončil na východě: ,Nyní hledím opět domů, šťasten a spokojen.‘“ Benish vyrostla na pobřeží a také se podívala směrem na západ od kalifornských břehů, a nakonec skončila na východě. Mnohem dále než Whitman a ve větším klanu; ale je to podobné – dokončila kruh, vrátila se „zpět domů“ a je s tímto rozhodnutím zřejmě velmi spokojená.

01.01.2005